Na téma svěcení žen v katolické církvi již bylo uvedeno mnoho různých pohledů. Přes názorovou heterogenitu lze však přesto abstrahovat dvě skupiny názorových proudů. Základním rozdílem je řešení otázky jejich nositelů, zda úprava institutu svěcení žen je doménou božského práva, které nelze změnit lidskou mocí, a to ani římským biskupem, nebo pouze doménou církevního práva, a tedy v dispozici příslušné zákonodárné církevní autority.
Ti, kteří jsou seriozně přesvědčeni, že ikompatibilita přijetí vyššího svěcení s ženským pohlavím je božským ustanovením, snaží se podpořit svůj názor z božího zjevení. V Písmu svatém však přímý důkaz jeho pravdivosti nemohou nalézt. Proto obvykle své tvrzení opírají o argumentum xe silentii, tj. že Písmo sv. a tradice ve věci mlčí. Domnívají se, že kdyby Pán chtěl, aby ženy byly svěceny, povolal by alespoň jednu do sboru apoštolů, což se prokazatelně nestalo. Tedy ani biskupové jakožto nástupci apoštolů nemají fakultu k tomu, aby mohli udělovat ženám svěcení. Tím tuto otázku přenášejí přímo do oblasti věrouky. Někteří svůj názor vyjadřují tak, že žena immediate ex lege divino není schopna přijmout svěcení. Církevní právo pouze deklaruje právo božské.

S tímto názorovým proudem se lze stěží ztotožnit. Nemá totiž oporu ani v božském ani v přirozeném právu, které z božského práva vychází. Obvykle uváděný výše uvedený důkaz z mlčení může být pouze nepřímým podpůrným důkazem. Ke své relevanci však nezbytně vyžaduje existenci pozitivního přímého důkazu, který by mohl podporovat. A právě absence takového důkazu činí argumentaci zastánců tohoto názoru na svěcení žen nepřesvědčivou. Na obhajobu těch, kteří tento názor zastávají, je třeba uvést, že někteří z nich by svěcení žen podle vlastního tvrzení neodporovali, pokud by se nepříčilo božskému právu.

V praxi to znamená, že pokud by došlo ze strany katolického biskupa k řádnému provedení svátostného úkonu svěcení vůči ženě, tento by byl neúčinný, neboť Bůh jako hlavní udělovatel svátosti by svátost neudělil a biskup jakožto nástrojová příčina by svátost nemohl zprostředkovat. Důvodem je to, že žena je neschopna přijmou svěcení analogicky jako zesnulý člověk či zvíře. Při důsledné aplikaci tohoto názoru je pak s podivem, proč církevní hierarchie tak zuřivě stíhá ty biskupy, kteří takové úkony konají, když tyto úkony jsou zcela neúčinné. Tím méně je pochopitelné, proč by měla být stíhána i příslušná žena, když se vlastně nic nestalo.

Zástupci dalšího názorového proudu se domnívají, že institut svěcení žen je doménou pouze církevního práva. Někteří z nich reprobaci svěcení žen církevním právem považují za užitečnou z různých neteologických důvodů, někteří jsou v této věci indiferentní, někteří jsou více či méně jeho horlivými zastánci. Posledně uvedení teologicky argumentují jednak slovy Písma sv. o diakonce (Řím 16.1), jednak na mnohých místech proklamovaným na svou dobu až nadstandardním vztahem Pána k ženám a jejich povolání ke službě evangeliu, zásluhami Matky Boží etc. To, že ve sboru apoštolů přímo žádná žena zastoupena nebyla, považují jednak za historicky podmíněný fakt tehdejším postavením ženy ve společnosti, jednak za otázku nepodstatnou. Bůh přece stvořil člověka jako muže a ženu, jejichž rovnost proklamuje i sv.Pavel. Argumentace tohoto názorového proudu se jeví jako přesvědčivější.

Pokud přijmeme názor zastánců druhého názorového proudu, že totiž svěcení žen není doménou božského práva, ale výlučně práva církevního, měli bychom si pro praxi uvědomit také jeho církevně právní důsledky. Podle katolické nauky o svátostech a současně platného církevního práva by případné svěcení ženy katolickým biskupem bylo z hlediska božského práva platné, neboť svátost svěcení uděluje Bůh jako causa principalis (hlavní příčina) a biskup je ve vztahu k Bohu pouze prostředník, tedy causa instrumentalis (nástrojová příčina). Žena je schopná přijmout svátost svěcení, neboť jí to zakazuje pouze církevní právo. Bůh, který není vázán církevním právem, tedy prostřednictvím biskupa ženě svátost platně udělí, z hlediska církevního práva je tento úkon však nedovolený. To znamená, že vysvěcená žena může podle přijatého stupně svěcení  podle božského práva platně udílet svátosti, avšak z církevně právního hlediska tak činí nedovoleně, obdobně jako pravoslavný nebo suspendovaný katolický duchovní. Jelikož by se jednalo podle církevního práva o delikt, nastoupila by ze církevního zákona trestní odpovědnost světitele i vysvěcené ženy, neboť se jednalo o svěcení platné, ale nedovolené.

Není tajemstvím, že v minulosti docházelo a možná stále dochází ke svěcení žen v katolické církvi, což těžko může božímu dílu nějak uškodit. Pokud by totiž platil prve uvedený názor, k žádné újmě by dojít nemohlo. Pokud přijmeme druhý názor, pak si položme otázku, zda skryté působení případných platně vysvěcených diakonek, kněžen či biskupek vůbec může nějakou újmu způsobit.

Autor je doktor teologie a doktor práv. Článek byl původně vydán jako úvodní příspěvek  k diskuzi v tématu Svěcení žen. Související článek: Kněžské svěcení žen? - Biblické aspekty aktuální otázky. Text z knihy prof. Kunetky o jednání knězě v Kristově jménu. Několik dalších odkazů.