Italský deník Corriere della Sera popisuje opět nesnáze, s nimiž se v poslední době potýkají autoři satirických scének a parodií v italských médiích, kteří si dobírají papeže pro jeho některá gesta a charakteristické projevy. Do autorů těchto vtípků se pustil i deník Avvenire, který je obviňuje ze „zesměšňování katolických představitelů“. Nesouhlas s nimi vyjádřil v Avvenire dokonce i papežův sekretář don Georg Genswein, který sice připouští, že je neviděl, ale pokládá je za „málo duchaplné a nepřijatelné“.

Autoři zmíněných scének či anekdot se však brání (a spolu s nimi například ředitel Radia Rai Sergio Valzania): jde pouze o neškodné imitace, které vycházejí naopak z velké náklonnosti ke Svatému otci. Zdůrazňují rovněž to, že sami jsou věřícími osobami, dokonce v jiných pořadech vedou modlitby, udržují dobré vztahy s církevními osobami atd. Jako důvod současné obliby papežských parodií v Itálii uvádí Vanzania jednak známou skutečnost, že italština Benedikta XVI. s neklamným německým přízvukem a občasnou výslovností přijde běžnému Italovi úsměvná, a jednak i to, že současná italská politická scéna se paroduje obtížně.

Všechno asi opravdu nakonec záleží na italské bezstarostné povaze a tradici, která už od prastarých středověkých frašek a renesančních lidových i učených komedií obohatila kulturní dějiny o klasické zábavní divadelní formy. V tomto prostředí měla a má i církevní satira své místo. Jiná je ovšem situace v Česku, s jeho nechvalnou tradicí nenávistné, vylhané, zlé a zcela nehumorné, výsměšné komunistické propagandy ve vztahu k církvi. Proto je „církevní humor“ u nás zatím stále téměř výsadní doménou vlastního uzavřeného církevního prostředí, kde se vcelku utěšeně rozvíjí, aniž by však překročil své přesně vymezené teritorium. Je to pochopitelné, protože jeho přenesení do veřejného světského média téměř zákonitě znamená buď jeho obecné nepochopení (díky většinové neznalosti církevní a náboženské nauky i praxe), nebo jeho zlovolnou vulgarizaci.

Italové mají papeže i s jeho německým přízvukem rádi, a proto se scénkám, kde kouří tři krabičky cigaret denně, aby se (v duchu přísloví „kouří jako Turek“) připravil na blížící se návštěvu Turecka, nebo kde atleticky vyhlížející sekretář pater Georg trénuje curling uvnitř svatopetrské baziliky, usmívají. A Enrico Vaime, který píše texty pro pořad Black Out, k tomu v Corriere della Sera dodává: „Náš Ratzinger v parodiích je sympatický, protože i nám je sympatický, a nevěřím, že by se urazil, vždy se rozčilují jen sekretáři, nikdy hospodáři… Přece všichni jasně vidí, že ty hlučící davy poutníků pod jeho okny musí jít Svatému otci občas na nervy. Byl jsem nadšen, když krátce po svém zvolení řekl: A nyní se ztišíme. Je zábavné představit si, že, kdyby mohl, vychrstl by na ně z okna pár kýblů vody. Svěcené (benedetta – pozn.překl.) samozřejmě.“