Myslím, že lidé z prostředí bývalého disentu vidí toto téma trochu černobíle - stejně černobíle je vnímají lidé, kteří měli to štěstí, že se do sféry pozornosti StB nikdy nedostali. Na jednom pólu jsou představováni mučedníci a hrdinové z disidentských a křesťanských kruhů, kteří obstáli, na druhém pólu aktivní spolupracovníci a odporní zrádci, kteří za peníze nebo jen pro vlastní potěšení vesele udávali, a někde mezi těmito dvěma póly dav ustrašených slabochů, zbabělců a nalomených ubožáků, kteří sice věděli, co podepisují, ale polekali se příslušníka StB, když na ně trochu zvýšil hlas, a se srdcem zlomeným nastoupili kariéru agenta StB, až se jednoho dne pod tíhou vlastních výčitek zhroutili a jejich selhání je pronásleduje za bezesných nocí ještě dnes. Existovala velmi široká a pestrá zóna těch, kteří upadli do pozornosti StB zcela nepřipraveni, neinformovaní a dezorientovaní, kteří neměli žádné křesťanské nebo disidentské zázemí ani instrukce, jak se při výslechu chovat a co říkat nebo neříkat, nacházeli se v složité životní situaci nebo měli zdravotní problémy. O těch nelze tvrdit, že byli zlomeni nebo donuceni, spíše oklamáni a přelstěni. Jedná se o ročníky 1950-1970, většinou z prostředí nábožensky a politicky neutrálního, kde se jen občas trochu zanadávalo na režim, ale o StB a jejích metodách se v těchto kruzích nemluvilo, ani se o tom moc nevědělo. Tito později narození neprožili rok 1948 osobně, socialistické školství jim předkládalo fráze o "vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí“, na rok 1968 a následující normalizaci mají jen zmatené dětské vzpomínky.

Jsem si vědoma toho, že při setkání s StB v 50. letech šlo o otázku života a smrti, že tajná policie používala nelidské metody a fyzické násilí. Jednu výhodu to však mělo. Předvolaný hned věděl, na čem je, s kým má tu čest a o co opravdu jde. Jeho další rozhodování a postupy se pak odvíjely od stupně jeho morální a duchovní síly. Později se metody trochu "zkultivovaly", o to však byly zákeřnější a méně průhlednější. Nelze se divit tomu, když někdo naivní a neinformovaný prostě naletěl. Lstí nebo skrytou manipulací lze někdy dosáhnout víc než otevřeným nátlakem, protože objekt se chytí do pasti, aniž ví jak.

Nepovažuji se za hrdinku nebo mučednici, ale ani za nějakou zlomenou chudinku, která selhala. Patřím spíše k těm, o nichž se říká, že mají víc štěstí než rozumu. V druhé polovině listopadu 1988, přesně rok před revolucí, jsem se odstěhovala do jiného města, protože mi tam jako absolventce Farmaceutické fakulty slíbili byt. Byla jsem osmadvacetiletá konvertitka s vírou teprve v počátcích. Najednou jsem se octla úplně sama v cizím a neznámém městě, bez rodičů, bez přátel, bez zázemí a také bez vhodného zpovědníka. V kostele jsem viděla jen anonymní dav, o křesťanském společenství kolem otce Zvěřiny a duchovních obnovách, o nichž se paní doktorka M. R. Křížková zmiňuje, jsem mohla jen snít. Plácala jsem se se svou chabou vírou sama uprostřed sekulárního prostředí, navíc se zdravotními problémy. O nějaké StB jsem neměla ani potuchy.

Poblíž města, kam jsem se přistěhovala, ležela obec Trmice, kde tenkrát jako duchovní správce působil, jak mnozí vědí, otec biskup Karel Otčenášek. Kněz z předchozího bydliště mě informoval, že se tam schází živé společenství, a napsal mi pro otce biskupa, jehož znal osobně, doporučení, aby mě místní věřící přijali bez obav. Tenkrát se z pochopitelných důvodů hledělo na nově příchozí s určitou nedůvěrou.

Když jsem přišla na trmickou faru poprvé, otec biskup zrovna nebyl doma. Doporučení jsem tedy předala jeho farním spolupracovníkům. Když jsem se o několik dní později znovu dostavila, otec biskup řekl, že ten papír někam založil a už si nevzpomíná, co tam bylo napsáno. Tak jestli bych mu to nepřipomněla. Vykoktala jsem, že jsem se tam nedávno přistěhovala. Otec biskup se upřímně zaradoval a pozval mě do kaple na mši, na kterou jsem stejně mířila. To bylo všechno. Žádné živé křesťanské společenství jsem tam neviděla.

Když jsem ho později upozornila, že mi anonymní katolický dav a chození na mši nestačí, umožnil mi kontakt s neokatechumenátem, který se na faře a v kapli tajně scházel. Nenapadlo ho však, že by mě tam měl nějak uvést a představit. Společenství reagovalo velmi zdrženlivě a rozpačitě. Nějakou dobu jsem se tam bezradně potácela, nakonec jsem to vzdala a přestala mezi ně docházet. Až později jsem se dozvěděla, že neokatechumenát v určité fázi nové příchozí nepřijímá.

V prosinci 1988 jsem se vydala do Prahy na první povolenou demonstraci za lidská práva a 15. ledna 1989 jsem se zúčastnila nedělní demonstrace, která pak odstartovala známý Palachův týden. Nevedlo mě tam nějaké vyhraněné politické přesvědčení, na to jsem nebyla dostatečně zralá, jen obyčejná zvědavost a touha po dobrodružství. Ale také jsem trochu tušila, že právě tady se odehraje významná etapa národních dějin. Otec biskup se vyjádřil, že být o něco mladší a nemít instrukce od církevních představených, aby se držel trochu stranou, taky by se tam rozjel. Představa, jak skoro sedmdesátiletý otec biskup Otčenášek ve vlající klerice prchá s ostatními demonstranty před vodními děly, mi přijde legrační dodnes .

Na mém pracovišti vznikly ohledně vztahu ke stávajícímu režimu dvě skupiny. Jedna nadávala otevřeně na komunisty a posílala je kamsi, druhá se jich zastávala. Dopustila jsem se nerozumu, když jsem své dobrodružství vyklopila těmto lidem, které jsem znala jen krátce. Předvolání k výslechu sebe nedalo čekat. A opakovalo se ještě víckrát. Na podrobný průběh výslechů si už nevzpomínám. Všechno mi připadalo snové, neskutečné, jako v mlze. Můj zdravotní stav velmi kolísal. Možná se na mě zaměřili i z toho důvodu. Mělo to však jednu výhodu. Přežívala jsem ve svém vnitřním světě a všechno kolem mne mi bylo úplně jedno. Člověk na dně nemá co ztratit.

Nejdřív přišel "zlý" vyšetřovatel a pokřikoval tam cosi o nějakých dopisech, v nichž jsem napadala socialistické zřízení. Už si nevzpomínám, s kým jsem si tenkrát dopisovala. Tématem mé korespondence byla víra a duchovní život, ale nějaké emocionální výlevy na adresu totality jsem taky jistě utrousila. "Vy jste nějaká nespokojená?" snažil se zjistit. Pak ho vystřídal "hodný, příjemný a usměvavý" kolega, který se začal vyptávat na moje studium, profesi a záliby. Přistihla jsem se, že se začínám rozpovídávat. Vzápětí mi došlo, že si mě testují, na koho z nich reaguji.

Témata výslechů se brzy přenesla od demonstrací na osobu biskupa Otčenáška a neokatechumenát. Vyšetřovatel mi začal navrhovat, že bychom se mohli občas někde sejít, když jsem tak opuštěná v cizím městě, a popovídat si o mé lékárenské profesi, zálibách a co se děje zajímavého v křesťanských kruzích. Ve své svaté prostotě jsem vůbec nechápala, o co mu jde a proč mi to nabízí. Naštěstí jsem v těch dnech navštívila svého známého kněze v jiném vzdáleném městě, který mě okamžitě upozornil, že je to nabídka spolupráce. Když jsem pak tomu vyšetřovateli sdělila, že o takové schůzky zájem nemám, už nebyl tak usměvavý a začal se rozčilovat, kdo mi to poradil.

O otci biskupovi ani o neokatechumenátu jsem jim nemohla nic bližšího sdělit, ani kdybych chtěla. Do neokatechumenátu jsem už tou dobou nechodila a s otcem biskupem jsem se příliš často nestýkala, protože Trmice byly dost daleko. Jen občas jsem tam zajela na mši nebo ke zpovědi, která se odehrávala pochodováním podél kaple a fary - zřejmě kvůli případnému odposlechu. Do toho zuřivě štěkal od nedaleké psí boudy černobílý voříšek. Možná si ho tam dali právě proto, aby rušil.

Moje neurčité odpovědi vyvolávaly podezření, že něco tajím, a co tam ten biskup asi provozuje nekalého. Dodnes nevím, jestli to mysleli vážně a jestli tomu skutečně věřili, když si nás představovali jako nějaké protisocialistické spiknutí - otce biskupa, který si jen konal své každodenní kněžské a pastorační povinnosti, neokatechumenát, který mě nepřijal, a mě, která se sotva držela na nohou. Jenže kdybych se bránila, že tam moc často nechodím, okamžitě by následovala série otázek proč a co se mi tam vlastně nelíbí. Později se vyskytly narážky o možné ztrátě zaměstnání, případně ještě "něco horšího". "Nekažte si zbytečně život, jste ještě mladá," varovali mě.

Ještě před revolucí mě můj vyšetřovatel uvedl do rozpaků dotazem, kterého biskupa teď budu poslouchat, když do Litoměřic nastoupil otec biskup J. Koukl. O biskupském úřadu jsem tenkrát věděla houby. Biskup Otčenášek mi vysvětlil, že otec biskup Koukl je sídelním biskupem této diecéze, zatímco on (Otčenášek) patří do Hradce Králové. Když se mě na to příslušník znovu zeptal, odpověděla jsem, co mi bylo řečeno. "Tak on se vám dokonce svěřil, že je z Hradce Králové?" zajásal vyšetřovatel. "Tak vy jste takoví kamarádi?" Po revoluci zmizel jako pára nad hrncem, už jsem ho nikde nepotkala. Dodnes nevím, kdo to vlastně byl a jak se jmenoval.

Ještě si vzpomínám, že jsem vždy podepisovala nějaký protokol o výslechu. Vzhledem k časovému odstupu, mému tehdejšímu zdravotnímu stavu a očividné naivitě si už nejsem jista, jestli mi "náhodou" nepodstrčili k podpisu ještě něco jiného. A už vůbec si nepamatuji, co jsem tam vlastně říkala. Proto se domnívám, že se to opravdu někomu hodilo vytáhnout jakési prapodivné seznamy bez důkazů, vysvětlení a vytržené z kontextu po tolika letech, když si vyslýchaní, zvláště ti obvinění ze spolupráce s StB, nemohou pamatovat přesné detaily ani okolnosti svého případu. Své ctěné jméno jsem nikde nenašla - zatím. Když slyším, jak podivně se s tím manipuluje, že jim z toho vypadly stovky lidí, ale že je tam postupně doplňují, tak si říkám, abych se ještě nedočkala. Kdybych měla možnost uvidět protokoly z mých výslechů po takové době, asi bych se nestačila divit, co jsem tam všechno vykládala. Abych se ještě o sobě nedozvěděla, že jsem byla nasazená a úkolovaná na otce biskupa Otčenáška, na něhož jsem ještě v září nebo v říjnu 1989 vesele udávala a ještě jsem si zgustla na nově přišlém otci biskupovi Kouklovi. Vyzradila jsem StB, že pan biskup Koukl patří do litoměřické diecéze a pan biskup Otčenášek do diecéze královéhradecké.

Tím se dostávám k podstatnému....

Nesouhlasím s nařčením otce biskupa F. Lobkowicze ze spolupráce, a už vůbec ne způsobem, jakým to bylo provedeno. Výtku na adresu kontaktovaných, že vyšetřovatelé používali i neutrální informace ke svým záměrům, nemůže nikdo myslet vážně. Vyslýchaný byl prostě oběť a oběť je vždy v nevýhodě. Není to spíš morální problém těch vyšetřovatelů? Možná už tenkrát nějaký poučenější a informovanější disident nebo aktivista věděl, jak StB s těmito poznatky nakládá, ale většina obyčejných smrtelníků, kteří se jim dostali do drápů, tyto znalosti neměla a dozvěděla se je nebo dozvídá jako všichni ostatní až po letech.

Ono je něco jiného, když nějaký mladý historik narozený po roce 1970, který u žádného výslechu nikdy nebyl a už vůbec ne jako předvolaný, si bádá s odstupem času a v pohodě archívu mezi papíry a dokumenty, ale něco jiného je sedět za stolem proti příslušníkovi StB a vymýšlet zoufale odpovědi na jejich prapodivné a zákeřné otázky. Někdy nám bohatě stačí jednání s nepříjemným úředníkem nebo nadřízeným. Navíc se domnívám, že nikdo z těch, kdo proti nim jako vyslýchaný jednou seděl, ať už disident nebo obyčejný člověk, byť tam vyslovil jen jednu neutrální větu, nemůže s jistotou vědět, co z toho a k čemu tenkrát použili.

Někdo může namítnout, že biskup Lobkowicz nepatřil k obyčejným smrtelníkům, zatímco já jsem byla docela všední případ. Samozřejmě, že jsem byla všední případ. Už proto, že nejsem kněz a řeholník šlechtického původu - takové atributy musely působit na příslušníky StB jako hrnek medu na hejno vzteklých vos. V mém případě si jen nějaký estébák potřeboval v období zanikající totality ještě naposledy vykázat pracovní aktivitu a potvrdit si vlastní důležitost. Stejně tak jsem byla jiný případ než např. paní doktorka M.R. Křížková, která měla duchovní a křesťanské zázemí, o jakém se mně ani většině obyčejných vyslýchaných ani nesnilo.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autorka je spolupracovnicí redakce Magazínu ChristNet.eu, nikoliv StB.