P. Vít Zatloukal mi vytýká, že nevycházím z "průkazných a doložitelných údajů" a "zákonů logiky", ale jen z osobní zkušenosti. Myslím, že pro každého normálního člověka je jeho osobní zkušenost důležitější než nějaké údaje kdesi na papíře. A pokud se někomu zdá, že ignoruji zákony logiky, možná to bude tím, že mám prostě jiný názor a odlišné zkušenosti než on. Rozhodně nepatřím k oněm "vysoce odborně vzdělaným pedagogům", kteří vědí o životě méně než jejich žáci. Moje konverze před více jak dvaceti lety nezačala setkáním s knězem nebo nějakým věřícím, ale setkáním se samým Bohem. Po křtu jsem se musela roky protloukat sama, bez zázemí, bez společenství a bez duchovní opory. Když mě náhle jako blesk z nebe postihla onkologická diagnóza, několik kněží v mém okolí se mnou přerušilo komunikaci. Jeden z nich dokonce dělal na mou nemoc vtipy, jimiž se možná dobře bavil, ale mě jako tu postiženou příliš nepobavily. Pokračující zdravotní problémy mě vyřadily z normální existence na mnoho let. Pokud jsem se někdy dovlekla ke svátosti smíření, slyšela jsem vždy totéž - že se málo usmívám, zřejmě protože se špatně modlím a ať se tedy začnu víc modlit. Já jsem se tenkrát potřebovala v první řadě víc léčit než víc modlit. Dodnes žasnu, že jsem se z toho nezhroutila totálně.

Každý jistě pochopí, že po takových zážitcích mě nějaké papírové údaje a logické zákony nezajímají. Myslím, že se mohu směle hlásit k těm "malým a slabým", kterých se Vít Zatloukal  zastává a naslouchá jim. Škoda, že se na téma solidarity jen mluví, píše, pořádají se fóra a konference, ale v nouzi se s ní setkáte jen výjimečně.

Na Skutky apoštolů jsem se neodvolávala proto, abych dokazovala, jestli se kvalita křesťanského života odvíjela více od věřících nebo od apoštolů, episkopů a presbyterů a na čí straně se vyskytlo více nedokonalostí. Uvedla jsem je jako příklad dynamického působení Ducha svatého v křesťanských obcích, které se vyznačovaly živým společenstvím a bratrskými vztahy. Samozřejmě, že nelze vše přesně kopírovat, ale základní nadčasové principy by měly platit stále. Navíc už ze samého názvu vyplývá, že hlavní roli v životě těchto společenství hráli především Petr, Pavel a ostatní apoštolé, jejichž nástupci dnešní biskupové a kněží jsou. Ale to snad Vít Zatloukal  ví lépe než já.

Netvrdím, že příčinou církevní krize jsou kněží a biskupové "marně volající po opravdovém křesťanském životě". Ale pouhé volání zřejmě nestačí. Opravdový křesťanský život potřebuje nějaké zázemí a prostor. Pokud ho neposkytnou, pak nechápu, po čem vlastně volají a co chtějí konkrétně, když většina věřících má možnost přijít si nanejvýš sednout do kostelní lavice a zase odejít. Ovšem na druhé straně: z oken farních úřadů a biskupských rezidencí není tak široký výhled, aby někdo odtamtud mohl objektivně posoudit, jak kvalitně jednotliví věřící žijí. Možná se budou jednou na věčnosti divit, až spatří životy těch, které podceňovali, nebo o jejich existenci ani nevěděli.

Otázka zní, co znamená konkrétně "přiložit ruku k apoštolskému dílu". Běhat po ulici a vykřikovat, že Ježíš je Pán, nebo sloužit maximálně ve svém osobním a pracovním prostředí? Zaměstnaní lidé potřebují spíš zázemí, kde by načerpali síly pro svou náročnou službu, ne aby z nich církev ždímala ještě další výkony. Rozhodně není v jejich silách a možnostech něco samostatně zakládat, organizovat a pravidelně provozovat, mohou nanejvýš nějak vypomoci nebo něčím přispět.

Možná je dobré rozlišit individuální křesťanský život od společného, za který by měl zodpovídat kněz jako hlavní moderátor a organizátor. Od něho se odvíjí komunikace ve farní obci, on musí objevit a využít duchovní dary a praktické schopnosti věřících. Pokud to nedělá nebo neumí, věřící jsou v současném farním systému bezmocní. Nutno dodat, že tento farní systém spíš obdarování jednotlivců potlačuje, než rozvíjí. Každý, kdo je nadprůměrně nadaný nebo naopak nějak postižený, do farního provozu nezapadne. "Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte" (1 Te 5,19-20).

Nevím, jestli by nestálo za to blíže prozkoumat tu "šedou, bezejmennou skupinu anonymních křesťanů", kdo vlastně jsou, co dělají a co prožívají. Možná bychom zjistili, že nejsou tak šediví a pasivní, jak vypadají navenek. Jistě jsou mezi nimi i takoví, kteří chápou křesťanství zákonicky a o hlubší život zájem nemají. Někteří z nich naopak následují Krista velmi upřímně, ale mimo zónu ohraničenou kostelem a farou, a nikdo je neobjevil a nepodchytil. Pokud navíc nefunguje farní rada, případně jedná jen za zavřenými dveřmi, nelze se jim divit, že jsou pasivní, když nevědí, co se řeší a na co mají reagovat, ať už modlitbou nebo skutkem.

Během dvaceti let jsem pobývala v několika větších městech a všude jsem viděla totéž v bleděmodrém. Kněží si vytvořili své zázemí, své společenství, ostatní pro ně neexistovali. Potom se nemohou divit, že mají v kostele odcizený anonymní dav, v němž se necítí dobře. Chápu, že ve větší farnosti nelze znát všechny a dělat všechno. Měli by ale podporovat vznik malých skupin, do nichž se může zapojit kdokoliv bez ohledu na věk, stav, profesi. Netvrdím, že kněží tráví většinu času „sezením kolem mihotavého plamínku svíčky naslouchaje několika pubescentům a adolescentům“ na úkor farních povinností. Pokud bychom však porovnali počet mladých, které vyslechnou, s počtem starších, nebo kolik času a zájmu věnují těm mladším a kolik starším, možná bychom došli k zajímavému rozdílu. Ještě důležitější je intenzita naslouchání, kterou sice nelze změřit nebo popsat, ale lze ji snadno vycítit. Neříkám, že by se mládeži nemělo vůbec naslouchat, ale že by se mělo naslouchat i ostatním. Všichni od církve něco očekáváme a máme co nabídnout. Bylo jsem vyzvaná, ať tedy dokážu, že církev jiným dostatečně nenaslouchá. Otázkou je, komu nebo kam to mám jít dokázat. Jediné, co mohu, je napsat úvahu do Christnetu.

Články v rubrice Aeropag vyjadřují osobní názory autorů.