Charismatické křesťanství bývá označováno jako puberta víry. V tom je jeho největší přínos i úskalí. Jak bývá přijímáno konzervativními křesťany?

Nevím, kdo tak charismatické křesťanství označil a proč... Puberta víry samozřejmě existuje, ale podle mne se projevuje v rámci jakéhokoli proudu křesťanství. Souvisí totiž s duchovně–lidským zráním, ne s konkrétní spiritualitou. Jistě tedy existují pubertální projevy prožívání víry u charismatiků, ale i u křesťanů „necharismatických“ (což je ale podle mého názoru pochybný pojem, protože každý křesťan má z podstaty charismatickou dimenzi, z milosti křtu).
Jakže bývá přijímáno konzervativními křesťany? Zase podivná otázka… Slyším prvně, že tzv. charismatici jsou teologicky spíše progresisté nebo snad liberálové… Ale samozřejmě ne všem je tento proud v církvi sympatický. S kritikou oprávněnou i neoprávněnou jsem se setkala jak z řad „konzervativců“, tak z řad „liberálů“ (ať už si pod tím představujete cokoli, moc mi to nálepkování nesedí, protože ani dva lidé pod těmi slovy nemají stejnou představu).

Kam až sahá tradice Charismatické obnovy? Přestavte nám ji blíže.

Když se řekne „Charismatická obnova“ nebo jen Obnova, u nás i v cizině se tím míní křesťané z římskokatolické církve, které spojuje základní zkušenost křtu v Duchu svatém. Počátky se datují čtyřicet let zpátky, kdy skupina VŠ studentů v USA zažila jakési svoje letnice, ne nepodobné těm ze Skutků apoštolských. Charismatické křesťanství je ovšem širší pojem, týká se i mnoha jiných církví a v jiných církvích se vyskytovalo dříve než v katolické; o tom existuje zajímavá kniha od Petera Hockena, Strategie Ducha (KNA). Za tento širší proud ale nejsem kompetentní mluvit.
Ze zkušenosti křtu v Duchu nebo tzv. nového vylití Ducha se v životech lidí většinou odvíjí oživení osobního života s Bohem, ale také nové vědomí sounáležitosti s druhými, s církví, a v neposlední řadě vědomí poslání a touha něco pro Boha a pro druhé dělat, nějak konkrétně sloužit.
Zkrátka je-li zkušenost s Bohem a jeho Duchem autentická, projeví se ve všech dimenzích života člověka. Charismatické obnově jako hnutí jde tedy o proměnu celého života ve všech jeho aspektech mocí Ducha Božího, Ducha Kristova.
Asi mi namítnete – ale to je přece obecně křesťanské? No právě. Proto také Obnova žádné přesné kontury nemá, a ani nemůže mít.

Děti účastníků charismatické konference

Charismatický křesťan žije vždy na maximum. Charismatické bohoslužby jsou velmi spontánní, nechybí i elektrické kytary a folkový či rockový charakter. Lidé se hlasitě projevují, při bohoslužbách tančí. Nemyslíte si, že život na maximum je hloupost? Ježíš Kristus trpěl, tápal po smyslu a někdy byl z lidí vyloženě znuděn a otráven. Říká:"Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Co si myslíte o životu „naplno“? Nebojíte se, že se dostaví „nuda“, vystřízlivění, z nějž vás nevytrhne ani rozjásaná bohoslužba? Nenavrátíte se pak k tradiční církvi, která je po staletí utvářena k lidské přirozenosti a rytmu lidského života?

Charismatický křesťan žije vždy na maximum? Jak by mohl! A Ježíš byl z lidí místy „znuděn a otráven“? Nemohu se ztotožnit ani s jedním výrokem. Asi podobně jako vy si myslím, že život „naplno“, v neustálém nadšení a jásání tady na zemi není prostě možný. Ani pro charismatika, ani pro světce, ani pro nikoho jiného. Ale o to snad v životě nejde. Ano, i Ježíš byl místy unavený, místy nahněvaný, místy k smrti smutný (viz zápas v Getsemanech), takže proč bychom měli být „dokonalejší“ než on? Těžko ale bude pravda, že byl „otráven a znuděn z lidí“ – to bychom si do něj promítali až příliš svou omezenou schopnost milovat. Možná ale svými otázkami narážíte právě na jednu z těch „dětských nemocí“ života víry – kdy si člověk nějakou dobu myslí, že…že je vlastně nadčlověk! A to jenom proto, že je věřící. Myslím ale, že na vystřízlivění z tohoto úletu stačí první krize, a ona se neomylně dostaví.

Součástí Katolické charismatické obnovy jsou i někteří kněží


V katolické charismatické obnově k tomuto „nadšenectví za každou cenu“ ale vědomě nikoho nepovzbuzujeme, a to už mnoho let. Jde spíše o jakási klišé, která se o nás tradují (tak jako zkreslená představa, že máme nejradši pořád ruce nad hlavou.) K těm rozjásaným bohoslužbám – pokud bychom třeba na Konferenci lidi psychologickou manipulací „rozjásávali“, pak není divu, že už za dveřmi na ně sedne stejná depka, kterou si přivezli z domu, ne-li horší. Ovšem pokud něco hlubokého prožijí díky Boží milosti, takže z nich depka spadne a mají chuť zpívat radostné písně, jde o trvalejší ovoce. Ne ve smyslu, že už nadosmrti budou imunní vůči depkám, ale zkušenost radosti z Hospodina může být autentická a uzdravující, dá i novou sílu a nový pohled víry do prožívání všednodennosti (byť tam nepůjde zrovna o juchání). V tom je rozdíl. Rozdíl je ve zdroji té radosti.
A otázka, jestli se po vystřízlivění nevrátíme k tradiční církvi? Co se týká katolické charismatické obnovy, my jsme církev nikdy neopustili, dokonce většinu svého církevního života žijeme v naprosto klasických strukturách s naprosto klasickými projevy zbožnosti (a to nejen jako „mimikry“). Jistěže dáme přednost kázání z Ducha před bezduchým, modlitbě z Ducha před bezduchou, ale to nakonec asi každý – a hlavně: Dělící čára mezi obojím zdaleka nekopíruje hranice mezi charismatickou obnovou a „klasickou“ církví. Nemluvě o tom, že katoličtí charismatici snad – kromě puberty jednotlivců - nikdy nepodlehli iluzi, že jen oni sami pobrali Ducha svatého, jinak se z církve vystěhoval!

Pokračování rozhovoru naleznete zde.

. Foto :archiv Magazínu ChristNet.eu a Charismatické obnovy.