Vážené dámy, vážení pánové,

již delší dobu se dostává čas od času do popředí diskuse na téma tzv. euthanasie. Ve volném překlad z řečtiny toho slovo neznamená nic jiného než dobrou smrt. Tento termín je svým rozsahem i obsahem značně neurčitý. Aby diskuse na toto téma mohla být produktivní, je nejprve nutné sjednotit se na definici tohoto pojmu. Současně s tím si zkusme představit jeho legislativní vyjádření. Osobně se domnívám, že euthanasii je třeba považovat pouze za nouzové řešení situace, kdy vzhledem k nedokonalosti našich možností se jedná o poslední možnost, jak zbavit těžce a nevyléčitelně nemocného člověka krutých předsmrtných bolestí. Jedná se tedy v podstatě o akceleraci tzv. paliativní léčby ve výjimečných případech. Paliativní léčba ke zmírnění bolestí totiž také má své hranice. Několik lékařů nezávisle na sobě potvrdilo, že prostředky, které trpící na utišení bolestí dostává, mají silné negativní vedlejší účinky a jejich podávání rovněž nutně přivodí smrt pacienta, pokud k ní mezitím nedojde z jiné příčiny.

Jedná se tedy o případ volby mezi větším zlem, kterým je pro takového člověka jeho ireverzibilní kruté trápení, a menším zlem, které je jeho milosrdným ukrácením. Člověk je totiž často v životě postaven před výběr nikoli mezi čistým dobrem a jeho nedostatkem, tedy zlem, ale před volbu mezi menším a větším zlem, kdy menší zlo je ve vzhtahu k většímu zlu relativním dobrem. A v takovém případě člověk zpravidla volí to, co považuje za menší zlo. Pokud se to týká pouze jeho osoby, je to jeho svobodná volba a naší povinností z lásky k bližnímu by mělo být nejen tuto jeho volbu respektovat, ale podle možností při dodržení nejvyššího přikázání lásky a příslušných zákonů daného území mu být v dosažení tohoto relativního dobra i nápomocni. A za určitých podmínek by tímto menším zlem mohla být pro ireverzibilně těžce trpícího ve výjimečných případech aplikace takového prostředku, který by toto jeho pozemské trvající utrpení definitivně ukončil, pokud si to bude trpící výslovně přát, a tím je euthanasie. Aby se však mohlo jednat o skutečnou euthanasii, a nikoli o vraždu či účast na sebevraždě, je nezbytné tento institut především přesně definovat a současně nejen legálně, ale i fakticky zabezpečit, aby euthanasie nijak nemohlo být zneužito. Dovolím si nastínit alespoň základní podmínky:

• ultima ratio (poslední důvod), kterým je těžká nevyléčitelná nemoc;

• extremissimae circumstantiones (nejkrajnější okolnosti), to jest kruté bolesti na hranici snesitelnosti;

• consensus patienti (souhlas pacienta), tedy nezpochybnitelný a bezpodmínečný projev vůle pacienta, učiněný svobodně, vážně a srozumitelně.

Všechny tři uvedené podmínky by musely být v celém rozsahu splněny současně. Teprve po splnění poslední z nich by bylo možné přikročit k euthanasii.

V současné době můžeme jen spekulovat nad tím, zda by někdo tohoto práva využil či nikoli. Nelze totiž vyloučit, že po několika letech by byl tento zákon jako obsolentní zrušen z důvodu, že nebyl nikdy použitý. Je však možné, že práva na euthanasii někdo využije a díky tomuto zákonu se zkrátí jeho ireverzibilní pozemské utrpení.

Obecně se domnívám, že my, křesťané, k nimž se i já dovoluji počítat, bychom se měli zbavit předsudků a zbavit se iracionálních vnitřních zábran ve věcech, které jsou diskutovány napříč společností. To platí v současné době i o diskusi nad problematikou euthanasie. Proto jsem jako křesťan v případě potřeby a vhodnosti připraven se angažovat v tom směru, aby byl přijat dobrý zákon o euthanasii, který by především zamezil možnosti jeho zneužití.

Pokud se totiž omezíme pouze na jeho odmítání, vyřadíme se tím z možnosti znění tohoto zákona jakkoli pozitivně ovlivnit, povedeme pouze donquiotský boj proti větrným mlýnům a budeme právem považováni okolím za retardéry společenského vývoje. Náš Pán Ježíš Kristus nám ukládá, abychom poznávali znamení času. My však je často raději z pohodlnosti ignorujeme. Omezujeme se často na destruktivní až iracionální nepřesvědčivou fobickou kritiku všeho nového a z jakéhosi pomyslného soudcovského piedestalu lamentujeme nad stavem dnešní společnosti, případně ještě sesíláme na naše bližní, kteří mají jiné názory, pekelné tresty. Ve svém quietismu (z lat. quies = pokoj, klid) očekáváme, že z nějaké hory či kupy sena vyrazí pluk blanických rytířů a udělá za nás to, co Pán ukládá udělat nám. Tento pasivní quietismus a horor novi (strach z nových věcí) uvrhl některé křeťanské církve až téměř na okraj společenského dění do v podstatě impotentní pasivní resistance.

Ale Bůh nás stvořil s duší a tělem k tomu, abychom účinně pomáhali pozitivnímu společenskému rozvoji, dokonce bychom asi měli jako křesťané stát na jeho čele místo toho, abychom se zabývali různými neplodnými rádoby "křesťanskými" quasiaktivitami. Právě současné úvahy nad zákonem o euthanasii jsou pro nás, křesťany, příležitostí dokázat, že se umíme k problematice postavit konstruktivně a v duchu Kristova evangelia, a ne jen plivat síru a házet shnilá rajčata na jeho tvůrce a obhájce. Nikde v Písmu svatém není proti euthanasii ani slovo. Je to tedy otevřené pole naší působnosti. Měli bychom myšlenku euthanasie přijmout jako Boží výzvu k aktivitě, nikoli pasivně zavrhnout jako nějaké satanské dílo. A v tomto směru bychom měli napřít své síly a modlitby. Nechť nám v tom pomáhá všemohoucí a věčný Bůh!