V rámci diskuse o euthanasii uveřejnil Leo Salvet na stránkách magazínu ChristNet svůj polemický příspěvek namířený proti těm, kdo se staví do opozice vůči povolení euthanasie u nevyléčitelně nemocných pacientů trpících nesnesitelnými bolestmi. Salvetův příspěvek má v podstatě dvě části: v první části se autor pokouší ukázat, že euthanasie se dá zařadit do skupiny případů, ve kterých jsme nuceni volit mezi větším (bolest) a menším (euthanasie) zlem, v druhé části se potom Salvet poněkud demagogicky obrací proti odpůrcům euthanasie.

V Salvetově polemice je několik drobných chyb: substantivum okolnost je latinsky circumstantia, první osoba plurálu je circumstantiae; pacient je patiens a genitiv singuláru je patientis, nikoliv patienti; konečně horor novi má být správně horror novi.

Poslední tři odstavce autorova textu mne uvádějí do rozpaků: křesťané odmítající euthanasii prý mají jakési iracionální (sic!) zábrany – já jsem ale četl jen inteligentní polemiky proti euthanasii a rovněž argumentace Kongregace pro nauku víry či ty obsažené v různých manuálech bioetiky mi iracionální nepřipadají; křesťané prý vedou donkichotský (autor z nějakého důvodu užívá výraz „donquiotský“) boj proti větrným mlýnům – já ale vidím problém euthanasie jako reálný a hodný plné pozornosti odborníků a veřejnosti; budeme prý považováni za retardéry společenského vývoje – já si ale naopak myslím, že společenský vývoj automaticky nemusí být ničím úžasným (proto jsem konzervativec) a občas by se měl včas zarazit; máme poznávat znamení času, ale z pohodlnosti je prý ignorujeme a omezujeme se na iracionální, destruktivní, fobickou kritiku, lamentujeme a sesíláme pekelné tresty proti všemu novému – a já si zatím myslel, že neplatí, že vše, co je nové, je dobré, a byl jsem dokonce přesvědčen, že euthanasie ničím zvlášť novým není; Bůh nás prý stvořil tak, abychom mohli dopomáhat pozitivnímu společenskému rozvoji, ba měli bychom být v jeho čele – mně ale není vůbec jasné, jak z toho plyne, že máme podporovat euthanasii; vůči zastáncům euthanasie se máme chovat hezky a mile – já jsem však netušil, že odmítnutím něčího názoru házím pomyslnými shnilými rajčaty či se snad chovám nekonstruktivně; v evangeliu není o euthanasii ani slova, takže bychom prý měli ideu „dobré smrti“ přijmout jako Boží výzvu k aktivitě – mně to ale připadá stejně hloupé jako říkat, že v Bibli není ani slova o tom, že nemám zapíchnout svého souseda Karla, který tvrdošíjně odmítá ztlumit televizi, takže bych jeho zapíchnutí měl přijmout jako Boží výzvu k eliminaci většího zla (hluku, který mne ruší při četbě oblíbených inkvizitorů 15. století).

Jádro Salvetovy argumentace je etické: jestliže máme na výběr ze dvou špatných voleb, máme si vybrat tu méně špatnou (která se tak stává relativním dobrem). Zdá se to nejen logické, ale i humánní (oblíbené slovo dnešní doby, za které se schová takřka všechno): pacient trpí, chce zemřít, jeho utrpení je větší zlo než jeho smrt (= vysvobození z utrpení), takže máme jeho přání respektovat a vyjít mu v něm vstříc; věc se pak vlastně redukuje jen na přesné určení podmínek, za kterých umírajícím jejich dobrou smrt umožníme.

Jenže to není vůbec tak jednoduché, jak si Salvet představuje. V první řadě si musíme uvědomit, že očekávat od umírajících „nezpochybnitelný a bezpodmínečný projev vůle, učiněný svobodně, vážně a srozumitelně“ je etická science fiction, protože umírající tísněný bolestí prostě a jednoduše nikdy takový projev vůle manifestovat nemůže: bolest, strach, ale hlavně a nejčastěji pocit opuštěnosti, pocit, že ho nikdo nechce, že překáží, že už zde pro něj není místo, to vše vede k zoufalství a významnou měrou přispívá k jeho volání po smrti. Vidí v tom Salvet nějakou svobodu? Já rezignaci.

Lékaři často připouští právo pacientů na dobrovolný odchod ze života, většinou se ale zdráhají jim při tomto odchodu asistovat. Není se čemu divit: být lékařem není povoláním, ale posláním, které by mělo být prodchnuto hlubokým etickým cítěním. Lékař má životy zachraňovat, nemá a nesmí zabíjet. Povolení euthanasie by zcela změnilo pohled na lékařské poslání a velmi snadno by narušilo křehký vztah důvěry mezi lékařem a jeho pacientem; že se nejedná o přehnané strašení ukazuje holandská zkušenost starých pacientů prchajících z holandských nemocnic, kde by je mohla potkat ona „dobrá smrt“, o kterou se zde Salvet zasazuje.

Salvet rovněž redukuje problém euthanasie pouze na svobodu a respektování volby menšího zla zapomínaje na to, že problém nemusí být ani tak v bolesti a umírání pacientů, jako spíše v nelásce, sobectví a bezohlednosti nás, kteří (zatím!) neumíráme. A že diskuze o povolení euthanasie může být jen zástěrkou pro naši neochotu řešit hlavní problém, kterým jsme my a naše slepota vůči hodnotám.

Leo Salvet se v neposlední řadě staví po bok těch, kteří zcela vypouštějí úvahy o smysluplnosti utrpení pro věčný život, což se mi u autora hlásícího se ke křesťanství zdá poněkud paradoxní. Utrpení totiž může mít a má hluboký smysl, protože „utrpení jako takové jednoho dne skončí, ale to, že jsme dobře trpěli, neskončí nikdy a zanechá svou stopu na věčnosti.“ (A. Royo Marin OP) Myslím si, že nebude na škodu přiblížit na křesťanském webu základní prvky toho, čemu klasičtí autoři říkali dokonalost utrpení:

i) Utrpení odčiňuje naše hříchy
ii) Utrpení vede k nadvládě ducha nad tělem
iii) Utrpení nás vzdaluje od pozemských věcí
iv) Utrpení nás očišťuje
v) Utrpení získává mnohé od Boha, protože Bůh nikdy neodmítá nářek trpícího srdce
vi) Utrpení nás činí pravými apoštoly, protože Bůh přijímá utrpení duše v milosti, které je mu nabídnuto ke spáse jiné duše
vii) Utrpení nás činí podobnými Ježíši a Marii, což je zvláště důležité, protože esencí křesťanského života je naprostá asimilace ke Kristu; naše posvěcení a zbožštění je totožné s naší kristifikací a naše kristifikace je rovná s ukřižováním.

Domnívám se, že Leo Salvet by měl přihlédnout k námitkám, které zde vznáším a k těm, které nalezne jinde, a pokusit se o onen konstruktivní postoj, po kterém volá. Třeba nakonec dojde k závěru, že euthanasie není ani tak moc nová, ani tak moc pokroková a dokonce ani tak moc správná, jak si představuje.