Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Boha nelze vyhnat

Portrét Luďka Pachmana, aneb jak se stal ze zaníceného komunisty, hluboce věřící člověk

Portréty a rozhovory / Zuzana Kůrová / 6. prosince 2007
Luděk Pachman je autorem autobiografie "Boha nelze vyhnat“. Tato útlá knížečka, která nemá ani sto stran, vzbudila ve své době velký rozruch. Je to jedno z nejproslulejších děl exilové literatury. Otevřená výpověď Luďka Pachmana podává svědectví o tom, jak se stal ze zaníceného komunisty hluboce věřící, pokorný člověk. Náboženství bylo a je často označováno jako opium lidstva. Avšak dle jeho vlastních slov prožil přesně polovinu omámený opravdovým opiem. Luděk Pachman říká: "Patřil jsem k podivnému společenství lidí, pro které jakési budoucí vidiny jsou vším a současné utrpení milionu ničím, kteří nenávist vydávají za vyšší lásku a násilí za vyšší svobodu, nadekretované formule za pravdu a mít vlastní odlišný názor za zločin.“



K Bohu neměl nikdy nijak zvláštní vztah. Matka mu zemřela, když mu bylo pět let. Poté ho vychovávala teta s "moderními názory“. Z gymnázia přešel na průmyslovku. Tehdy ho víra přestala zajímat úplně. Zajímaly ho dvě věci.Válka a šachy. Byl plný vzdoru a nenáviděl Hitlera. V roce 1940 se účastnil demonstrace v Mladé Boleslavi. Zažil první uvěznění a rány. "Přelomem“ pro něj bylo jaro 1943, kdy společně s bratrem začal bydlet v Praze na Smíchově.

Spousta lidí věřila po hrůzných zážitcích z koncentračních táborů v Engelsovy knihy. Pachmana tato četba, kterou mu poskytl bratr, po návratu z koncentračního tábora na dlouhý čas ovlivnila. Engles a jeho myšlenky ho fascinovaly. Našel novou víru a smysl života. Engels nepřinášel žádná nepochopitelná tajemství jako „kněžouři“ a katecheté. Nemusel si lámat hlavu s božskou Trojicí a přemýšlet, jaktože Ježíšek není vidět a kde vlastně je. Jeho první seznámení s třídním bojem byly Tři zdroje a tři součásti marxismu. Komunistický manifest to shrnul všechno jasně a stručně.

Těšil se na revoluci. Na to, jak bude Hitler konečně zničen, a s ním buržoazie několika zemí. Postupně nastane socialismus, po něm komunismus a nastane ráj na zemi. Starosti o živobytí zmizí, lidé se stanou bratry, vše bude rozděleno spravedlivě. 12. května se písemně přihlásil k revoluci a boji za socialismus. Současně vyjádřil vroucné přání stát se členem komunistické strany. Byl nesmírně horlivý, aktivní a politicky činný. Pateticky řečnil na četných schůzích a konferencích. Později, když našel opět cestu k Bohu, mu běhal mráz po zádech při pomyšlení, kolik lidí svými řečmi o míru a vyšších ideálech asi ovlivnil. Socialismus byl pro něj tehdy vším.

První případ, kdy odmítl podpořit demagogii byl v roce 1947. Odmítl účast na kampani, jejímž předmětem bylo prosadit "milionářskou dávku“. Nastal rok 1948. Vedení se ujala definitivně KSČ. Tisíce lidí emigrovalo. Začaly politické procesy. Pankrác měla rovnou dvě šibenice. Byla popravena Milada Horáková spolu s řadou dalších významných osobností.


Ti, kteří hlásali, že Církev je zpátečnická a brání rozvoji vědy a poukazovali přitom na středověké inkvizice, se stali sami těmi nejtvrdšími inkvizitátory. On však jako kdyby byl slepý. Jak se vyjádřil, to, co se děje registroval, ale jen jaksi mimochodem. Soudy byly přeci věcí justice, s tím on neměl nic společného. V roce 1948 veřejně vystoupil proti tomu, aby se prováděl "masový nábor“ členů komunistické strany. Roku se začaly 1949 provádět prověrky.
V letech 1953 – 1955 žil v izolaci od politického života. Hrál šachy, organizoval novou šachovou organizaci, získal několik titulů (mezi nimi titul mezinárodního velmistra šachu). Roku 1955 na turnaji debatoval se svým oponentem. Když krátce na to polemizoval se zapřisáhlým antikomunistou Donnerem, prohlásil, že jestliže se přesvědčí o špatnosti a neschopnosti systému, bude proti němu tvrdě bojovat stejnou měrou, jako ho tvrdě obhajoval.
Za pár měsíců zemřel Stalin. Po jeho smrti začali lidé doufat v jakousi obrodu. Pachman se začal zajímat a vědu a snažil se dohnat, co zameškal. Pomalu začal střízlivět. Začal přemýšlet o svém vztahu k Bohu. Potácel se mezi vírou a nevírou. Často zašel do kostela, když chtěl vyhrát šachový zápas. Ale stále měl v sobě jakousi neschopnost vrátit se k církvi. V této zmatené době si vybavil svůj zážitek z února 1948. Podstoupil tehdy operaci Achillových šlach a byl uveden do narkózy. V narkóze pocítil klid, teplo a na mysli mu vytanula myšlenka "To je Bůh.“ Zážitkem se nezabýval. Lékaři mu sdělili, že takové halucinace jsou zcela běžné a normální, tudíž není důvod jim připisovat nějaký zvláštní význam. Přestože toužil po Bohu, stále věřil v sociální program. Věřil v jeho podstatu a myslel si, že prostě potřebuje jenom trochu vylepšit. Nebyl schopný se v této době hlouběji zamyslet. Zastavit.

Po smrti A. Novotného se začal budovat "socialismus s lidskou tváří“. Lidé dali systému druhou šanci. Z těchto iluzí je vyléčil vpád vojáků, kteří byli do té doby našimi spojenci. Puchman se do té doby držel stranou. Jakmile zjistil, co se děje, musel dodržet svůj slib, který dal Donnerovi. Začal prezentovat své názory v tisku. Napsal J. Kanárovi, Fidelu Castrovi. Jeho posrpnový článek otiskli v německém časopise Christ und Welt.


22.srpna 1969 byl zatčen a uvězněn v pražské věznici na Ruzyni. Absolvoval tvrdé výslechy. Ocitl se v nemocnici. Měl zlomenou lebeční kost a poraněnou páteř. Bolesti neustávaly. Jednu noc se probudil a bolesti náhle ustaly. Cítil neklid. V mysli mu vytanula myšlenka: "Smrtí nic nekončí a všechno mělo svůj začátek.“ Bůh existuje. Byl si tím najednou naprosto jistý. Na jaře si nechal od manželky přinést do vězení Bibli. Se svou ženou neustále hovořili o Bohu. Kvůli jeho alarmujícímu zdravotnímu stavu byl proces nakonec odvolán.

Po návratu domů navštívil farní úřad a oznámil knězi své rozhodnutí vrátit se do církve, ze které v roce 1946 spolu s manželkou vystoupil. V roce 1971 byli znovu dodatečně církevně oddáni. V roce 1972 byl podruhé uvězněn. Pomýšlel na sebevraždu. Jednoho dne mu byl doručen vzkaz. Obálka měla uvnitř moták na kterém stálo: ,,Žádá-li pravda oběť života, je nutné jej dát, nežádá-li tuto oběť, je to nesprávné – ba přímo hříšné.“ Patrně jej napsal jeho přítel. Byl propuštěn, a podařilo se mu získat povolení k vycestování.
Nový život nebyl lehký. Provázela ho euforie, ale také skepse, strach a obavy žít náročným křesťanským životem. Svou konverzí dokázal, že Boha opravdu vyhnat nelze.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?