Rád bych se v druhé části rozhovoru s vámi věnoval vztahu víry resp. teologie a umění. Z mého úhlu pohledu jsou jezuité jak „ochránci“ barokní zbožnosti se vší svojí tradicí tlustých andělíčků, pozlacených monstrancí, tak na druhé straně lidé velice vzdělaní a otevření novým, moderním až odvážným vyjádřením víry v architektuře i umění. Barokní umění samo o sobě je fascinující, je však spojeno s určitou dobou, zbožností. Je klišé zjednodušovat toto období na dobu temna a protireformace, přesto dnes žijeme jinak, naše vnímání umění a prostoru je odlišné, stejně tak potřeby duchovního života…
V tom máte jistě pravdu. Člověk je v neustálém pohybu a spolu s ním i kulturní hodnoty, které ho obklopují. V rychle se měnícím světě bychom se ale měli naučit vybalancovat mezi úctou ke kulturnímu dědictví a snahou přetvářet naše prostředí podle nových trendů a momentálního estetického vkusu.

Barokní umění, které po vertikále gotiky začalo v architektuře uplatňovat diagonálu, mělo samozřejmě ve své době svou platnost jako prostředek evangelizace, ilustrace naší víry a bible chudých. Naše vnímání umění a sakrálního prostoru je v dnešní době jiné.

Typický barokní kostel v Čechách

Jak vy osobně vnímáte barokní umění? Neruší vás barokní výzdoba v kostele nebo je to spíš naopak?
Barokní umění si cením a myslím, že v tomto ohledu u nás máme opravdu na co být hrdí. To, co tady vytvořili Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi v architektuře, Jan Dismas Zelenka nebo Adam Michna z Otradovic v hudbě, Karel Škréta, Petr Brandl či Václav Vavřinec Reiner v malířství a Matyáš Bernard Braun nebo Ferdinand Maxmilián Brokoff v sochařství, si opravdu zaslouží naši pozornost a obdiv.

Na barokní sakrální prostor jsem zvyklý od dětství, proto se v něm nijak zvlášť nepatřičně necítím. Zvykl jsem si na to, že kostel uvnitř vypadá o poznání jinak než škola, městský úřad, banka nebo obývací pokoj. Ale rád chodím na bohoslužbu do moderních kostelů a kaplí, dokážu ocenit, když jsou vkusně postaveny a vyzdobeny. Cítím, že je to prostředí, které mnohem lépe odpovídá mentalitě dnešních lidí a nechybí mi tam ani barokní obrazy a sochy, ani vyřezávané oltáře s relikviemi světců ba ani těžké dřevěné lavice.

Zdařilá dostavba historického kostela ve Wenzenbachu v Bavorsku

Ovšem estetický vkus se stále vyvíjí a je podmíněný naší výchovou a vzděláním. Proto se nezlobím na ty, kterým moderní sakrální prostor nic neříká a preferují radši staré dobré baroko. Zároveň velmi dobře rozumím těm, kdo si ve starých kostelích stále víc připadají jako v muzeu nebo galerii. Myslím, že i v tomto ohledu bychom se stále měli učit toleranci. I to, co je zcela jiné, pokud to zrovna není kýč, si zaslouží naši úctu. Kromě toho je přece běžné, že v naší postmoderní době stojí zbrusu nové hned vedle prastarého a tradičního, a nijak si vzájemně nevadí.

Myslíte, že většina jezuitů ještě žije barokní zbožností a snaha o dialog s modernou nebo postmodernou je jen ojedinělou vlaštovkou?
Opravdu si nedovolím soudit, zda jsou mí kolegové většinově takoví či makoví. Já nyní žiji v Německu a tam je mezi jezuity opravdu velmi mnoho těch, kteří mají k modernímu umění velmi vřelý vztah. Například na naši frankfurtskou školu, která sama o sobě je zajímavou ukázkou moderní architektury, jsou neustále zváni renomovaní umělci, aby u nás vystavovali, přednášeli, pořádali koncerty. V naší „české kotlině a na moravském poli“, jak rád říká jeden náš spolubratr, nejspíš ještě převažují spíše staromilci, i když mezi mladou generací českých jezuitů přibývá těch, kteří o dialog se současným uměním projevují živý zájem. A já se k nim také směle hlásím.

Interiér dostavěného kostela ve Wenzenbachu

Můžete charakterizovat, jak je pro ignaciánskou zbožnost důležitý vztah k umění?
Historicky vzato, má vztah umění a víry v jezuitském řádu i u nás dlouhou tradici. Umění bylo od samého počátku přítomné nejen v jezuitské architektuře (jezuité nejednou spolupracovali při stavbě svých kostelů, kolejí, škol a jiných budov s těmi nejlepšími kumštýři), ale pěstovalo se i ve vzdělávání, kde se hrálo například divadlo a organizovaly se koncerty. Hudba, architektura a výtvarné umění bylo také průvodním jevem, a dokonce přímo prostředkem misijního úsilí jezuitů, především v Latinské Americe, ale i jinde. Umění tedy plnilo především funkci komunikace a ilustrace. Jeho cílem byla – ať už přímo či nepřímo – evangelizace. Nebylo tedy jen samoúčelným vyjádřením a ztělesněním umělcovy fantazie a inspirace. Ale na to by mnohem lépe odpověděl nějaký odborník na kunzhistorii.

I v dnešní době existuje mezi jezuity řada jednotlivců a celých center, věnujících se dialogu mezi vírou a kulturou. Můžeme zmínit například Centrum Aletti, které má svou pobočku i u nás. Osobně bych si přál, aby dnešní jezuité byli na tomto poli aktivnější. Dnes ale není umění jen ilustrací naší víry, vstupuje s ní do dialogu, vyzývá ji a vyvolává nové otázky. Můžou tedy křesťanu dneška pomoci při jeho duchovním rozlišování.

Foto archiv Magazinu ChristNet a repro dle časopisu Dialog víry. Jan Regner poskytl rozhovor Magazínu ChristNet i v polovině února v době zasedání 35. generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova v Římě.

Pokračování rozhovoru naleznete zde.