Seznamka
(Článek je pokračováním seriálu o osudech nejvýznamnějších bojovníků proti holocaustu. Autor před avizovaným článkem o Ireně Sendlerowé zařadil ještě obecný článek na téma holokaust a Polsko - pozn. red.)
Židé v Polsku před druhou světovou válkou
Polsko představovalo před vpádem nacistických vojsk domovinu pro největší židovskou komunitu na světě. Žilo tam něco okolo tří milionů Židů(1) (asi 10 % všech obyvatel). Z hlediska státu mohli být Židé považováni za loajální menšinu, na rozdíl od mnoha ostatních. Přesto nebyli vnímáni jako menšina bezproblémová a pnutí mezi nimi a Poláky spíše sílilo.
Židé měli jen minimální tendenci se asimilovat do zbytku obyvatelstva a svým způsobem se do určité míry vydělovali ze společnosti jako jakýsi samostatný subjekt. Jejich odlišná víra a zvyky, do značné míry oddělený politický i společenský život, či v průměru lepší sociální postavení a vyšší vzdělání ve srovnání se zbytkem obyvatel(2) – to vše vyvolávalo silné společenské pnutí s ostatními Poláky i dalšími menšinami, které začalo v druhé polovině třicátých let gradovat do otevřeného antisemitismu ze strany polského státu.
Polský antisemitismus začal kulminovat v průběhu třicátých let, kdy se sešlo několik klíčových faktorů: hospodářská krize, která zesílila vášně rostoucí na ekonomickém základě, smrt maršála Pilsudského, který svojí autoritou vyvažoval extremistické směry ve společnosti, sílící pocit ohrožení ze strany komunistů, s nimiž byli Židé dávání do spojení(3), a inspirace rasovými zákony z Německa. Polsko té doby ovládaly pravicové strany, v nichž se antisemitismus snadno ujal, a velký vliv měla i katolická církev, která se vyznačovala dlouhodobým striktním antijudaismem, takže prosazení různých protižidovských opatření (omezení práva Židů na studium na vysokých školách zaváděním kvót, „lavicové ghetto“, omezení přístupu Židů do armády a dalších profesí a úřadů…) bylo poměrně snadnou záležitostí.
Katolická církev a antisemitismus
V souvislosti s Polskem řada autorů hovoří o silném antisemitismu Poláků, který dává do souvislosti s antisemitskými postoji katolické církve. Poláci jsou obviňováni z toho, že likvidace Židů měla jejich podporu a že je k tomu motivoval právě postoj katolické církve, což je ale značně zavádějící tvrzení.
Předně je třeba si uvědomit, že postoj katolické církve byl ve skutečnosti antijudaistický, tj. založený v nepřátelském postoji proti židovské víře. Pokud antisemitismus definujeme jako nenávist k Židům-etniku, pak tento pojem nelze pro postoj církve vůbec použít, neboť církev jej nejenže nikdy nezastávala, ale též opakovaně odsoudila jako neslučitelný s křesťanskou vírou.(4) A i když fakticky nesprávně sloučíme antijudaismus s antisemitismem, tak faktem je, že církev rozhodně nehlásala ani nepodporovala nějakou likvidaci Židů. Za určitých okolností byla ochotna přiznat státu právo na omezení osob nekřesťanské víry (v případě židovství možná ochotněji než u jiných), nicméně striktně zdůrazňovala, že tato „ochrana společnosti“ nesmí překročit určitou mez (s Židy se musí zacházet spravedlivě a lidsky) a že pokřtění Židé nesmějí být v této věci zahrnuti. A i když je třeba připustit, že i mezi upřímnými a hluboce věřícími polskými katolíky docházelo ke zřetelným a silným projevům rasového antisemitismu, nad nimiž zůstává dnešnímu normálnímu člověku rozum stát, tak zde zůstávala striktní omezenost volby prostředků. Typickou demonstrací toho, jak se tento „křesťanský antisemitismus“ lišil od nacistického, mohou být sv. Maxmilián Kolbe(5) či Zofia Kossak-Szczucka(6). Řada Kolbeho kázání či textů Kossakové by dnes svým autorům vynesla v některých státech smršť žalob pro podněcování rasové nenávisti (které by s velkou pravděpodobností uspěly), nicméně oba tito „antisemité“ za druhé světové války riskovali život, když pomáhali pronásledovaným Židům. Kossaková k tomu napsala: "Náš náhled na židy se nemění. Nepřestáváme je považovat za politické, hospodářské a ideové nepřátele Polska. (…) Ale toto vědomí nás nezbavuje povinnosti odsoudit zločin. (…) Tohoto protestu se od nás domáhá Bůh, ten Bůh, který nedovolil zabíjet. Domáhá se ho naše křesťanské svědomí. Každá bytost, která je člověkem, má právo na lásku bližního. Krev bezbranných volá k nebi o pomstu. Kdo nesouhlasí s tímto protestem, ten není katolíkem."
Samozřejmě, Polsko bylo již tehdy plné formálních katolíků, jejichž víra se omezovala na společensky povinnou nedělní návštěvu kostela. Tak jako v kterékoliv jiné skupině obyvatel se mezi nimi našlo dost hloupých či bezcharakterních lidí, kteří se podíleli na pronásledování Židů (ať už z ideologických či zištných důvodů), stejně jako se našli mezi věřícími i nečetní fanatici, jejichž šílenství dokázalo spojit nespojitelné. Ale jisté je jedno, na základě samé katolické víry a učení katolické církve nikdo Židy nevraždil, protože prostě nemohl.
Holokaust
Po porážce Polska se nacisté rychle pustili do účtování s Židy. Už v roce 1939 začala vznikat první ghetta, kam byli Židé nahnáni a ponecháni napospas hladomorům a nemocem.(8) Jako země, kde žilo nejvíce Židů, kde si nacisté mohli dovolit v podstatě cokoliv a kde z mnoha důvodů stejně plánovali rozpoutat tvrdý teror proti všem obyvatelům neněmecké národnosti (9) ,bylo Polsko zvoleno jako ideální místo pro končené řešení židovské otázky. V roce 1941 zahájily činnost první vyhlazovací tábory, v nichž zemřela většina polských Židů i statisíce Židů ze zbytku Evropy. Je pravdou, že řada Poláků využila situace a osobně se na likvidaci Židů podílela, někdy asistující nacistům, výjimečně i v pozici iniciátorů a hlavních organizátorů pogromů. Dělo se tak zejména ve východní části Polska, která původně připadla Sovětskému svazu. Výrazně silnější nenávist tamních obyvatel ve srovnání s ostatními částmi země je vysvětlována tím, že se mezi Židy našla řada těch, kteří po sovětské okupaci země ochotně spolupracovali s NKVD, takže pravicově orientování Poláci po zahájení operace Barbarossa ochotně využili příležitosti k brutální pomstě, kterou jim Němci dali.(10)
Odvoz Židů z Varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů (fotografie pochází z doby povstání)
Na druhé straně je nutno říci, že proti spolupachatelům nacistických vrahů stojí tisíce polských rodin, které Židům i za cenu obrovského rizika pro sebe i své blízké pomáhaly. Polsko má daleko největší počet lidí uznaných za spravedlivé(11) – více než 6000. Statečnost desetitisíců Poláků měla své důsledky: nacistické okupační úřady, které již tak páchaly masová bestiální zvěrstva na polském národě, se rozhodly považovat pomoc Židům za „mimořádný zločin“, který si žádá „mimořádný trest“. Už jen ilegální zásobování ghett potravinami mohlo stát „pachatele“ život, v případě nalezení ukrytého Žida byla nemilosrdně vyvražděna celá usedlost, kde se ukrýval či kde žili ti, co o něm věděli a pomáhali mu, a to včetně těhotných žen a nemluvňat. Polské úřady vydaly v roce 1997 seznam jmen 1181 Poláků podle nich prokazatelně povražděných nacisty za pomoc Židům (Jad Vašem (12) uznal posmrtně za spravedlivé něco přes 700 z nich).
V roce 1942 vznikla legendární Żegota (Rada pro pomoc Židům), odbojová organizace Polské exilové vlády, která měla chránit Židy před holokaustem. V ní se sjednotily klíčové osobnosti, které našly odvahu čelit holokaustu a organizovat záchranné akce pro pronásledované. Její ideovou matkou a spoluzakladatelkou byla právě Zofia Kossak-Szczucka.
Żegota pomáhala Židům s hledáním úkrytů, zásobovala je a vyráběla pro ně falešné doklady. Společně s řadou dobrovolníků z řad obyvatel a s pomocí katolické církve, jejíž duchovní a řeholní společenství hráli klíčovou roli v ukrývání Židů, tato organizace zachránila tisíce až desetitisíce Židů. Mimo ni pracovaly v Polsku i židovské odbojové a podzemní organizace. Země se stala nejvýznamnějších evropských aktů odporu ze strany Židů, z nichž nejznámější je povstání varšavského ghetta.
Po holokaustu
Během 2. světové války zahynulo asi 90 % židovské populace v Polsku. Jejího konce se dožilo jen asi 300 tisíc polských Židů. Kolik jich bylo v Polsku a kolik se jich vrátilo do Polska, aby pak zase uprchli, tentokrát před Poláky, je jen obtížně zjistitelné, navíc další problém způsobuje to, že různí autoři v této době různě vytyčují hranice Polska, i další klíčové parametry pro výsledné statistiky.
Každopádně je ale ostudou Polska, že několik set Židů bylo povražděno při poválečných pogromech, které byly ovšem často motivovány spíše ekonomickými hledisky než antisemitismem. Majetek Židů vracejících se z táborů byl již často dávno zabrán Poláky, kteří jej v žádném případě nehodlali vracet. Zorganizovat pogrom byl způsob, jak si majetek udržet, a faktem je, že antisemitismus byl u některých částí obyvatelstva velmi silný, takže ochotní pomocníci se dali najít. Interpretovat to ovšem tak jako někteří autoři, že „polští katolíci pokračovali v práci nacistů“, je značně nefér. Tím spíše, že většinu Polska už ovládali komunisté.
Komunisté se v této době již stavěli k Židům spíše nepřátelsky. Důvodem byla jednak snaha naklonit si ty z občanů, co se napakovali na židovském majetku, jednak fakt, že Żegota byla nekomunistický projekt a její příslušníci byli pronásledováni. Většina Židů se z těchto důvodů do Polska buďto vůbec nevrátila, nebo emigrovala. První vlna emigrace se odehrávala v průběhu druhé poloviny 40. let, druhá po propuknutí antisemitské kampaně, kterou komunisté zahájili v březnu 1968. Komunistický režim též bránil podrobnějším výzkumům jak historie boje proti holokaustu v Polsku, tak otázky spoluviny Poláků na něm, takže podrobné zkoumání mohlo začít až na konci 20. století a dosud není ukončeno.
Poznámky:
1 – Nejběžnější údaje se pohybují v rozmezí 3-3,3 milionů Židů. Ostatní velké menšiny byly většinou hodnoceny jako mnohem víc rizikové a méně loajální, protože jevily silné separatistické tendence a náchylnost k sousedům (Němci k Německu, Ukrajinci k Ukrajině/Sovětskému svazu a Litevci k Litvě).
2 – Před zavedením kvót tvořili Židé 24 % vysokoškolských studentů v Polsku.
3 – Tato představa byla založena na tom, že řada významných představitelů komunismu byla židovského původu (např. Karel Marx, Lev Trockij, Rosa Luxemburková…) a že Židé inklinovali politicky spíše k levici.
4 – z hlediska logiky je rozpor mezi antisemitismem a křesťanstvím zjevný, leč přemýšlení je činností obtížnou a mnohým i nedostupnou, takže to některým lidem je nutno vysvětlovat stále znovu a znovu, což také církev opakovaně činila, např. v prohlášení sv. officia z roku 1928, jakož i v prohlášeních a encyklikách papežů Pia XI. a Pia XII.
5 – sv. Maxmilián Kolbe (1894-1943) byl františkánský mnich, kazatel a misionář. Za druhé světové války pomáhal lidem prchajícím před nacismem, odhaduje se, že mezi nimi bylo několik set Židů. Byl zatčen a odeslán do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byl nacistickými dozorci zavražděn poté, co nabídl svůj život za život k zavraždění původně vybraného otce rodiny.
6 - Zofia Kossak-Szczucka (1890-1968) byla polská novinářka, spisovatelka a katolická aktivistka. Za druhé světové války byla čelní představitelkou protinacistického odboje a přední producentkou odbojového tisku. V létě 1942 vydala slavný Protest, ve kterém ostře odsoudila kruté pronásledování a vraždění Židů ve Varšavském ghettu. Sjednotila čelní odpůrce holokaustu v Polsku (zejména v oblasti Varšavy) a spolu s nimi a podporou exilové vlády založila Żegotu – organizaci, která měla pomoci Židům uniknout vyvraždění. V roce 1985 ji Jad Vašem posmrtně prohlásil za spravedlivou mezi národy.
7 – V předchozí poznámce zmíněný Protest, celý text v polštině lze nalézt na adrese http://pl.wikisource.org/wiki/Protest_Zofii_Kossak-Szczuckiej
8 – Tímto způsobem zemřelo např. téměř 20 % obyvatel Varšavského ghetta.
9 – Polsko mělo stejně jako Rusko poskytnout Němcům životní prostor, polský národ měl být (po vyselektování jedinců vhodných k poněmčení) vyhuben nebo vystěhován do „vhodnějších“ prostor. Poláci byli navíc značně odbojným národem a Německo vlastně nikdy nedokázalo výrazněji potlačit jeho domácí odboj, na rozdíl od českého, takže důvod k perzekucím zde byl pořád.
10 – Došlo k řadě pogromů s významným podílem Poláků, je ovšem otázkou, kolik z nich bylo Poláky iniciováno a nakolik byla účast vraždících spontánní (spory na toto téma se týkají i známého pogromu v Jedwabném)
11 – Spravedlivý mezi národy je čestný titul, který zvláštní komise památníku Jad Vašem ve spolupráci z izraelským Nejvyšším soudem uděluje těm, kteří riskovali pro záchranu Židů před holokaustem.
12 – Jad Vašem je památník holokaustu v Izraeli.
foto: Wikipedie-Commons
