Jak po letech vzpomínáte na svoji křesťanskou konverzi? Co bylo rozhodujícím impulsem k tomu, že jste se stal katolíkem?

Ta konverze měla několik stádií – nejdřív obrat k „filozofické víře“, pak kulturní a politické sympatie k církvi, pronásledované komunisty a pomlouvané ateistickou propagandou. Pak objev živé církve, díky otci Reinsbergovi s jeho civilním vystupováním, humorem, moudrostí a vzdělaností, který zásadně revidoval vžitou představu o kněžích. Kdybych narazil na zženštilého tlusťoučkého „velebného pána“ v kolárku s nasládlým hlasem a strojenými gesty, asi bych zůstal jen tím neosloveným „Zacheem“ v povzdálí. A pak teprve setkání s Kristem v osobní víře, modlitbě, v spirituálním, teologickém a liturgickém pokladu církve, jehož další a další krásy a hloubky nepřestávám objevovat dodnes.

Jaká byla Vaše cesta ke kněžství? Jste stále rád, že jste si ji zvolil?

Cesta to byla dost těžká, dlouhá a komplikovaná – vnitřně i vnějšími podmínkami tehdejší doby. Vždyť celé mé studium, formace a svěcení probíhaly „v ilegalitě“ uprostřed policejního státu. Nečekal jsem, že jednou budu moci pracovat ve svobodě a vůbec jsem si nedovedl představit, že bych např. za svou kněžskou práci dostával nějaký plat. Tenkrát jsme do všeho ještě museli investovat z vlastního výdělku v civilních profesích. Ale jsem rád, že jsem si právě tuto nesnadnou cestu zvolil, a jsem vděčný za všechny zkušenosti, které jsem nabyl. Jsem knězem rád. Velmi, velmi rád.

Jak jste prožíval a prožíváte kněžský celibát? Je to pro vás snadné, nebo jste se se životem ve svobodném stavu musel vyrovnávat? Litoval jste někdy, že jste nezaložil rodinu?

Nezažil jsem ještě kněze, který by byl normální muž a celibát by pro něj nebyl alespoň někdy těžký. Kdo si nikdy nepředstaví, že by mu manželství a rodina mohla být zdrojem síly, radosti a rozvinutí jeho osobnosti, asi má velmi omezenou nebo poškozenou představivost. Nicméně jednou jsem z dobrých důvodů učinil rozhodnutí a stojím za ním svým životem, svůj celibátní závazek jsem nikdy neporušil. Nedovedu si představit, že bych svou aktivitu mohl spojit s odpovědností za rodinu. Člověk zkrátka nemůže mít všechno.

Ale závazek celibátu neznamená morousovství, strach před ženami a odmítání přátelství s nimi; nikdo po mně nechtěl, abych se zavázal, že nikoho z lidí nebudu mít rád. Sexuální zdrženlivost neznamená emocionální sebekastraci – to by nebyla ctnost, nýbrž hřích.

Co pro vás znamená ženský živel?

Velmi mnoho. Úcta k Panně Marii, láska k učitelkám církve Terezii z Avily, Terezii z Lisieux a Terezii Benediktě (Editě Stein), vzpomínky na mou maminku a vděčnost za velké a duchovně krásné ženské osobnosti mezi mými přáteli a nejbližšími, bez nichž bych nebyl to, co jsem a nemohl dělat toho tolik, co dělám – to vše mne vede k velké úctě k ženství. Stydím se za to, když se setkám mezi katolíky a zvláště mezi kněžími s jakoukoliv neúctou k ženám. Jestliže někdo nedokáže žít svůj celibát, aniž by si ho „ulehčoval“ snižováním žen, není pro něj zralý.

Které okamžiky Vašeho kněžství pro Vás byly nejtěžší?

Když jsem po desetiletí duchovního zápasu proti totalitnímu režimu a riskantní službě církvi „v ilegalitě“, v době vysněné a vymodlené svobody církve, stál v roce 1992 před „porotou“ kněží z bývalého vedení Teologické fakulty a rozpoznal v nich přesně to, co jsem důvěrně znal z doby bolševismu: „Když kritizuješ naši neschopnost, kritizuješ tím Stranu – a to si vypiješ, soudruhu!“ Nedovedl jsem si představit, že v církvi může být rovněž taková mentalita a hluboce jsem se v duchu omlouval všem, kterým jsem tvrdil, že středověk je dávno překonán a strach „z černé totality“ je nesmysl. Cítil jsem se strašně podvedený, když se ti, kteří stáli ve vedení církve - a přece mne znali několik desítek let „z podzemí“ a těm nebylo možné nabulíkovat, že jsem nějaký „tajný zednář“ a podobné pitomosti – se mne nezastali, nepostavili se za mne, jen aby se vyhnuli nepříjemnostem.

Ale hluboká krize, kterou to ve mně vyvolalo, byla pro mne zároveň branou, umožňující mi sestoupit duchovně hlouběji. Potvrdila se slova C.G. Junga, že krize je vždy zároveň šance. Byla to pro mne nejcennější duchovní, kněžská a lidská zkušenost. Tenkrát jsem pochopil mnohé z „teologie kříže“ a mystiky „temné noci“ a stal jsem se provždy imunním vůči pokušení stát se nějakým slaďoučkým prelátem a církevním manipulátorem s mocí nad lidským svědomím a svobodou. Kdyby se církev měla stát mocností a katolicismus státní ideologií, byl bych prvním disidentem – právě z lásky ke Kristu a jeho církvi.

„Konvertoval jsem k církvi, která byla zbavena veškerého majetku a veškeré moci, a v této podobě jsem si ji zamiloval,“ uvedl jste na jaře pro CHN. Je Vám stále bližší prostředí blízké bývalé podzemní církvi? Jaký je Váš vztah k církvi oficiální, s její subsidiární úřední strukturou a vnějškovými formalitami?

Hrát si v dnešní situaci na podzemní církev by byla romantická naivita, žijeme v jiné době a ta má zas své specifické nároky, úkoly i úskalí; člověk však zároveň nesmí zapomenout na všechno cenné, co se naučil v době své formace. K tomu patří jistě i určitý odstup od vnějších záležitostí v církvi – např. otázka církevního majetku pro mne nikdy nebude problémem číslo jedna. A můj vztah k hierarchii? Je jako dobrá káva: vřelý, silný – ale nikoliv přeslazený.

Vraťme se ještě k Vašemu nucenému odchodu z KTF UK. Stáli za ním lidé, kteří pak teologickou fakultu přivedli ke krachu. Jak se na tuto nepříjemnou kauzu díváte s odstupem?

To, že ti lidé přivedou chováním, které jsem kritizoval (a proto byl „odejit“, vše ostatní byla jen záminka), teologickou fakultu na pokraj zániku, si mohl každý střízlivě uvažující člověk spočítat už tenkrát. Proto jsem ani chvíli nepochyboval, že další vývoj mi dá za pravdu – i když mne, jak už jsem řekl, velmi mrzelo, že se za mne tenkrát biskupové nepostavili. Ale po deseti letech jsem se dočkal toho, že mi pan kardinál řekl, že jsem měl tenkrát pravdu a že snad mi může být satisfakcí, že kardinál Scuola, který vykonal oficiální inspekci stavu fakulty jako pověřenec Svatého stolce, nakonec užil o tehdejším vedení fakulty přesně stejná slova, která jsem řekl v roce 1992. Inu, pomyslel jsem si, v Římě se říká „myslíme ve staletích“ – a tady přišla satisfakce dokonce poněkud dříve, jak skvělé! Tenkrát jsem ovšem nevěděl, že z té trojice, která mne z fakulty vypudila, byli dva dlouholetí agenti StB a že jejich motivace měla zřejmě i tyto kořeny – chtěli se zachránit před stíny vlastní minulosti coby „ochránci ortodoxie“. Kdyby nebylo zásahu Vatikánu a velkorysosti tehdejšího rektora Wilhelma, tak by nejstarší existující evropská teologická fakulta vypadla ze svazku univerzity a dostala zas statut středoškolského učiliště, jaké oni znali z dob komunismu.

Ale osobně vůči nim žádnou zášť necítím – přechod na mou „rodnou“ a velmi milovanou Filozofickou fakultu byl nakonec nejšťastnější krok v mé profesionální dráze, tam jsem opravdu na svém místě a zpátky bych už se ani za nic na světě nevracel, i když jsem rád, že se tam situace velmi zlepšila - s novým děkanem a řadou pedagogů dnešní KTF mám velmi přátelské vztahy.

Druhou část rozhovoru přineseme v pondělí