Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Solženicyn – kritik Východu i Západu

Portrét jedné z největších literárních postav ruské literatury.

Lidé / Ignác Pospíšil / 11. srpna 2008

3. srpna odešel muž, kterého můžeme plným právem považovat za svědomí ruského národa a vlastně tak trochu celého světa. Alexandr Isajevič Solženicyn (1918-2008) byl mnohem víc, než jen vynikajícím spisovatelem, houževnatým samorostem, kronikářem gulagu či kritikem společenského uspořádání Východu i Západu. Byl tím vším a ještě mnohým dalším a vyrostl tak v titána, který si získal mnoho obdivovatelů a i nepřátel po celém světě. Jeho cílem bylo vyrůst ve spisovatele podobného Tolstému, kterého velice ctil, a založit dílo, které by pravdivě popsalo historii a ovlivnilo ruskou společnost. Nakolik se mu to podařilo, těžko říci, vše ukáže čas. Každopádně ale se zdá, že uspořádání, které se v Rusku ujalo v poslední etapě jeho života, bylo jeho představám poměrně blízké.

Solženicyn se narodil jako pohrobek v Kislovodsku v Stavropolském kraji, matkou byl vychován v pravoslavné víře, a posléze studoval matematiku a filosofii v Rostově. Když Německo přepadlo SSSR, Solženicyn musel přerušit studia a odešle do armády. Pokud jde o vojenské schopnosti, nadmíru se osvědčil – vyrostl z něj schopný důstojník a obdržel dvě vyznamenání za statečnost. Ovšem s jeho politickým uvědoměním to bylo prachbídné. Byl věřící, neměl rád komunismus a Stalinem pohrdal, kterýžto náhled bez zábran svěřoval dopisům, které si vyměňoval s příbuznými a přáteli. NKVD pochopitelně bdělo a v únoru 1945, když už válka končila a důstojníci jeho kvalit přestali být tak úplně nepostradatelní, byl Solženicyn zatčen. Po delším vyšetřování a mučení byl v nepřítomnosti odsouzen k 8 letům vězení a následně vyhnanství. Prošel gulagem a následně vyhnanstvím v Kazachstánu, s malou pauzou, kterou strávil v uzbeckém Taškentu, kde si léčil rakovinu.

Poté, co byl v roce 1957 rehabilitován, se vrátil do evropské části Ruska, začal učit a psát. Byl rozhodnut psát o tom, co prožil, o gulagu a osudech jeho obětí. Počátek jeho tvorby ještě stihl konec období, kdy byl tepán kult Stalina a jeho zločiny. Stihl vydat novelu Jeden den Ivana Děnisoviče (1962), která popisuje jeden den odsouzence trpícího v gulagu a tři povídky (Případ na stanici Krečetovka, Matrjonina chalupa a Ve vyšším zájmu). Poté už dál publikoval jen v samizdatu. Jeho dílo přestalo být žádáno – jednak tepání Stalinových zločinů vycházelo z módy, jednak Solženicynova tvorba stále více přidávala k důrazu na osudy perzekvovaných též další aspekty – zejména otázku viny těch, kteří se na zvěrstvech podíleli a vykonávali je, a upozorňování na vady a zvrácenost celého systému.

Solženicyn pokračoval v informování světa o tom, jak to v Sovětském svazu chodí a publikoval v samizdatu na západě romány V kruhu prvním, Onkologické oddělení a Srpen čtrnáctého. Vysloužil si za to mnohé ústrky a pronásledování, měl však mnohem závažnější starosti. Dokončil totiž své vrcholné dílo, Souostroví GULAG, a nyní se trápil otázkou, zda je má vydat. Kniha obsahovala očitá svědectví těch, s nimiž se Solženicyn v táborech setkal, a on se obával, že by její vydání mohlo mít pro dotyčné nedozírné následky. Rozhodování ukončila tajná policie, která při jedné své razii nalezla rukopis knihy. Solženicyn poté poslal do Francie, kde byla ukryta jeho kopie, příkaz k uveřejnění. Sovětská vláda reagovala takřka obratem: zbavila ho občanství a deportovala ze země. Poněkud neefektivní způsob, jak se pomstít za katastrofu.

O gulagu, o nepředstavitelném rudém teroru psali mnozí. Ovšem byl to až Solženicyn, kdo dokázal skutečně upoutat pozornost celého světa. Jeho monumentální dílo dalo jména obětem, popsalo konkrétní osudy a demaskovalo hrůznost sovětského systému takovým způsobem, že už ji nebylo možno ignorovat. Solženicyn se stal adorovaným miláčkem západu – na nějaký čas. Nepříliš dlouhý.

Jakkoliv Solženicyn nepochybně považoval liberalismus západu za lepší než socialismus či dokonce komunismus, měl vůči němu zásadní výhrady a nepovažoval jej za vzor hodný následování. Mnoho z nich shrnul ve slavném projevu před posluchači Harvardu v roce, po němž chvalozpěvy západních médií na jeho adresu zřetelně ubraly na četnosti a intenzitě. Solženicyn vyčetl západu duchovní slabost; nedostatek občanské statečnosti a pohodlnost; nahrazení morálky právem; přílišné upřednostnění práv před povinnostmi; novináře zneužívající své svobody k autocenzuře ve jménu modernosti a zisku, manipulacím s veřejným míněním, šíření pomluv a narušování soukromí; antropocentrismus, který vyrval člověka z rámce Božích zákonů; podporu západních intelektuálů komunistickému řádu, bez níž by se nedokázal udržet; neomezenou vládu trhu.

 

Pokud si přemýšlivý člověk projde Solženicynovy výtky západu, těžko může konstatovat něco jiného, než že jde o oprávněnou a stále aktuální kritiku. Není překvapivé, že zvedla mandle řadě západních novinářů, jejichž práci kritizovala. Stejně tak není překvapivé ani kontroverzní, že Solženicyn po svém návratu do Ruska v roce 1994 vyjádřil opovržení nad dravými liberály a Jelcinem, kteří podle něj uvrhli Rusko do chaosu, bídy a područí západu. Až na ten poslední bod se s touto diagnózou nedá nesouhlasit.

Měl Solženicyn vůbec nějaké skutečné kontroverzní názory a stránky? Ale jistě. Solženicyn byl stoupencem nacionalistického proudu ruského pravoslaví, plně přesvědčeným o mimořádné roli ruského národa v lidských dějinách. To do značné míry vymezuje jeho náhled na spoustu témat, který může „Nerus“ akceptovat jen stěží.

Můžeme se ptát, zda je adekvátní být natolik nakloněn Putinově režimu, který sice postavil Rusko na nohy, ale podle soudu mnohých až příliš přitáhl šrouby a nastolil bezpráví selektivní spravedlnosti. Solženicyn to vnímal jako nápravu světa a záchranu Ruska před nepřátelským západem, který chce Rusko obklíčit a zardousit, a návrat ruského národa na místo, které mu právem náleží. Můžeme se ptát, zda bylo opravdu na místě litovat rozpadu Sovětského svazu, který možná znamenal úpadek ruského národa, ale zato mnoho jiných národů nepochybně velice potěšil. Můžeme se ptát, zda je označení ukrajinského hladomoru za genocidu skutečně „historickým revisionismem“, jak Solženicyn postuloval. A jistě budeme chápat pobouření Židů nad tím, nakolik zdůrazňuje ve svém díle, věnovaném židovsko-ruským vztahům, židovský podíl na příchodu komunismu v Rusku (na druhé straně ovšem přiznejme si, že jde o nepopiratelný historický fakt a že Solženicyn nezapomíná ani na pogromy). Je ovšem poměrně zajímavé, že všechny tyto kontroverze u Solženicyna zdůrazňují zejména ultraliberální a levicoví autoři a intelektuálové, u nichž má člověk dost důvodů se domnívat, že mají problém s úplně jinými aspekty jeho díla.

Solženicyn byl velký muž, a ti, jak známo, mívají obvykle i velké chyby. Ty Solženicynovy, viděny se zřetelem na tento fakt, mi připadají relativně nicotné, i když zlé jazyky mohou tvrdit, že je jen neměl příležitost pořádně rozvinout. Tak či onak, Solženicyn zůstane jednou z největších osobností světové literatury. Zůstane mužem, který serval před světem potrhanou masku, kterou si sovětský komunismus stále ještě zakrýval tvář. A pro řadu lidí též mistrovským kritikem neduhů samotného Západu.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?