Pocházíte z necírkevního prostředí. Jaká byla vaše cesta k víře a Bibli?

Vyrostl jsem v marxistickém prostředí, jak co se týká školy a společnosti, tak i rodiny. Rodiče byli po roce 1968 vyhozeni z KSČ, ale ideál komunismu stále zastávali. Mladí byli v padesátých letech a tehdy bylo budování „spravedlivější společnosti“ jediné evangelium, které se k nim dostalo, a oni tomu uvěřili. O Bohu jsem nikdy neslyšel. Snad jen v tom smyslu, jak se o něm vyučovalo ve škole, že člověk si vymyslel bohy, případně Boha. Já jsem na rozdíl od rodičů vyrůstal v sedmdesátých a osmdesátých letech a tehdy už v komunismus nikdo nevěřil. Řečeno slovy Václava Havla – toužil jsem po životě v pravdě, ale všude kolem byla lež. Jako spousta jiných mladých lidí jsem hledal pevný bod ve vesmíru: hledal jsem ho ve vztazích, v přírodě, v literatuře a umění. Ale to všechno, jakkoli to mělo dílčí přínos, mě nechávalo niterně prázdným. Svatý Augustin o tom říká, že máme ve svém nitru prázdno ve tvaru Krista a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Něm. To byl můj případ. Evangelium  jsem poprvé slyšel až v necelých devatenácti letech. Můj bývalý spolužák, který se obrátil, mi jako první člověk srozumitelně vysvětlil příběh Bible, proč Kristus zemřel a vstal z mrtvých. I když jsem se s ním hádal, tak jsem to pak vyprávěl svojí tehdejší dívce, a zejména verš ze Zjevení 3,20, který mě zaujal: „Hle, stojím u dveří a tluču, a kdo uslyší můj hlas a otevře, já vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ To mě opravdu zaujalo, protože to neznělo jako propaganda – bylo to něco „tady a teď“. Moje dívka pak počkala, až se za mnou zavřou dveře, klekla si a v modlitbě Ježíše pozvala do svého srdce. Když jsem pak za ní po několika dnech znovu přišel, tak měla něco v očích - to, co jsem viděl v očích mých věřících přátel, byla znovuzrozená. To byl pro mě velký důkaz, že tu něco funguje. Jedna věc pak následovala druhou, začala se obracet řada našich přátel, a nakonec i já jsem udělal tento krok a modlil se tuto modlitbu a pozval Krista do svého života. To bylo v roce 1987.

Jste mnoha lidem známý jako vedoucí vyhraněně letničního křesťanského společenství Voda života. Jakou cestu jste od té doby urazil, když nyní sedíme ve vaší pracovně v budově Katolické teologické fakulty v Praze?

Každý člověk uráží nějakou cestu a každý má jiný začátek. Můj začátek byl takto překotný, z jedné krajnosti do druhé. Velmi mě lákalo studium a po revoluci jsem dostal možnost studovat v cizině. To mi otevřelo nové obzory a měl jsem možnost poznat i jiné teologické a interpretační pohledy. Když jsem pak ze studií přijel zpět, už jsem se nevrátil do stejného církevního společenství. Voda života byla původně jakýmsi romantickým vyjádřením nadšenecké zbožnosti, kdy lidé bez jakéhokoli církevního pozadí se velmi bouřlivě a dramaticky obrátili ke Kristu. Radost z toho pak vyjadřovali způsobem, který je podobnější církvím v rozvojovém světě nebo černošským baptistickým sborům ve Spojených státech. Tedy velmi emocionální způsob zbožnosti, pro české prostředí výstřední. Ale i co se týká teologické reflexe, tak jsem díky studiu nahlédl řadu věcí šířeji a asi i hlouběji a do Vody života jsem se už nemohl vrátit. Mimochodem, původní Voda života už asi 15 let neexistuje (přejmenovaný sbor je nyní součástí švédského hnutí Slovo života, pozn. red.)

Co vás přivedlo k tomu, že jste se dal do tak velkého díla, jako ke překlad celého Písma?

Důvody byly ryze praktické. Patřím ke generaci lidí, kteří se obrátili k Bohu na konci osmdesátých let, a tehdy se daly prakticky sehnat jen Bible kralická nebo Český ekumenický překlad. (Ne, že by jiné neexistovaly, ale nebyly běžně k dispozici). Kralický překlad se nám velmi líbil, silně k nám promlouval, jadrným a duchovně nabitým způsobem. Pro někoho „zvenku“ mohl být její jazyk někdy až komický, ale my jsme oceňovali jeho hloubku a jadrnost. Byli jsme zvyklí číst samizdaty a kutat po informacích, a tak jsme se naučili i číst Bibli kralickou. Její nevýhodou ale bylo to, že jí nikdo kromě věřících nerozuměl. I já jsem ve svých kázáních přečetl text v kraličtině a pak jsem vysvětloval, co jsem vlastně četl, a vlastně ad hoc překládal. Jedinou dostupnou alternativou ke kralické Bibli byl ekumenický překlad, který je mnohem srozumitelnější, což je jistě dobře, ale často se velmi liší od kralického. Byla tam zřejmá diskontinuita, například profesor Jan Heller mluvil o tom, že se schválně snažili překládat jinak než kraličtí bratři. Léta jsem se modlil, aby tu byl překlad, který by byl jako kralický, ale srozumitelný. Pořád se ale nic nedělo. Až jsem jednou při modlitbě prožil zkušenost, která mě vedla k tomu začít takovou práci připravovat a později se do ní pustit.

To byl tedy důvod, proč jste pro svůj překlad zvolili název Nová Bible kralická?

Určitě. Část lidí z našeho překladatelského týmu studovala v cizině a spousta anglických překladů začíná slovem New (nový). Často se jedná o revize nebo o navázání na předchozí úspěšné překlady. Domnívali jsme se tedy, že to bude možné i v českém prostředí. Neuvědomili jsme si ale, že u nás reakce mohou být velmi odlišné, protože tu není taková zvyklost. Úplně na začátku práce jsme si představovali, že by mohlo jít o hloubkovou revizi kralického překladu. To se ovšem v průběhu práce ukázalo jako nedostatečné a proto nakonec vznikl nezávislý nový překlad.


Prezentace Bible21 ve františkánském klášteře v Plzni, ČT natáčí reportáž

Proto jste zvolili pojmenování Bible – překlad 21. století?

Přesně tak. V průběhu práce jsme zjistili, že po čtyř stech letech není možné dělat překlad tolik závislý na kralickém. Jakkoli ke kralickému překladu vzhlížíme, nakonec jsme se od něj emancipovali. V novém názvu – Překlad 21. století – chceme dát najevo pouze to, že se jedná o překlad pro dnešní dobu, pro dnešní generaci. Je to první překlad v tomto století, ale letos mají vyjít další dva překlady Bible a my určitě nechceme říci, že je to jediný překlad pro toto století.

Kolik lidí pracovalo ve vašem týmu a jaké měli vzdělání?

Celkem v týmu interně pracovalo deset lidí, z toho čtyři biblisté a šest bohemistek. Všichni jsme ve svém oboru vystudovali alespoň jednu vysokou školu. Můj kolega Jiří Hedánek prošel ještě za totality „podzemním“ katolickým seminářem, později absolvoval obory lingvistika-fonetika a překladatelství-tlumočnictví na FF UK. Tamtéž studoval hebrejštinu, na Husově teologické fakultě aramejštinu. Já jsem studoval biblistiku nejprve na bakalářské úrovni ve Švédsku a po dalších pěti letech v Praze na Mezinárodním baptistickém teologickém semináři jsem absolvoval s titulem Master of Theology. Některé z našich bohemistek mají doktorát, vedoucí korektorka Markéta Pytlíková působí v Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Jak se vám podařilo takto rozsáhlý projekt financovat?

Za účelem financování překladu vznikl Nadační fond Nové Bible kralické, který v průběhu celých 15 let shromažďoval příspěvky několika set pravidelných dárců. Díky tomu byly veškeré překladatelské práce pokryty z prostředků fondu a nemusí být tudíž hrazeny z prodeje Biblí.

Druhou část rozhovoru, v němž se Alexandr Flek vyjádří ke kritickým připomínkám českých biskupů, přineseme do týdne.

Foto: www.bible21.cz