Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Úspěch Hnutí fokoláre a jeho úskalí

I krásné ideály potřebují v praxi kritickou reflexi

Areopag / Jan Kašper / 19. června 2009

Zájem veřejnosti poutají mimořádná hnutí, která výrazným způsobem zasahují do života církve. V Římskokatolické církvi pod vlivem filmového a románového zpracování s bulvárním přídechem je takovým hnutím Opus Dei. Pokusme se pohledět na druhé, jež vyvolává nemenší pozornost a jistě zaujme i protestanty svým původním, laickým nasazením, dokonce zprvu přednostně žen.

Zakladatelka Chiara Lubichová (nar. 1920, zemř. 14. 3. 2008) líčí zrod díla velice expresivně: „Hnutí fokoláre vzniklo v Tridentu v roce 1943 během války. Bylo nás několik děvčat ve věku 15-25 let. Cítily jsme, jak nás přitahují nejvyšší ideály, jaké jsme si mohly představit: studium, budoucí rodina, krásny domov, umění, vlast. Ale válka zničila všechno kolem nás a zdálo se, že zničí i všechny naše plány a naděje. Naše drahé nám smrt náhle vyrvala z našeho středu. Náš malý majetek, cenný kvůli vzpomínkám, které s ním byly spojeny, se proměnil v popel. Nejkrásnější umělecká díla, která přečkala staletí, byla v několika vteřinách zničena. Zdálo se nám, že těmito a jinými událostmi nám Pán připomíná, že všechno je „marnost nad marnost“. Na tomto pozadí smrti a zmaru nás pronikala stále hlouběji jedna myšlenka: jedině Bůh nezaniká, jedině on může být ideálem, pro který budeme žít, a chceme si ho zvolit za své všechno.“

Co zůstalo z tohoto silně citového zápalu podnes? Určitě nelze upřít prvotní ideály. Ovšem dnes již také ohromný vliv na dění v církvi, do konce do jejích vyšších pater. Snaha přiblížit nábojem opravdovosti tuto církev dnešku. Zřejmě i s určitým nábojem II. Vatikánského koncilu, který měl pro nasazení laiků pochopení. Posléze se však hnutí zabydlilo nejen mezi „lidem“, nýbrž i v hierarchických strukturách od kněží výše. Sám název focolare volá po „rozdmýchání“ aktivity, nažhavení skomírajícího krbu novým zápalem. To mělo být i určitou nadějí pro českou větev popřevratové církve. Ne nadarmo bývá tento pohyb spojován se jménem Josefa Luxe, kterému se podařil přesah do politiky a veřejného dění, byť nebyla naplněna všechna očekávání s tím spojená. Samo Hnutí Fokoláre deklaruje své důrazy také následovně: dialog uvnitř katolické církve, ekumenický dialog, mezináboženský dialog a dialog s osobami jiného přesvědčení.

Velmi silné jsou důrazy mariánské zbožnosti. Fokoláre také používá i druhý název: „Opera di Maria“, Dílo Mariino. Sebe pak chce hnutí vidět - a představuje se tak – jako živý organizmus, spíše než organizaci. Přitom organizační schopnost hnutí nelze upřít, zvl. Když u nás je spojováno se jmény biskupa Františka Radkovského a kardinála Miloslava Vlka, který se měl vyjádřit, že: „S charismatem Chiary Lubich jsem se seznámil již v roce 1964 a myslím, že nepřeháním, když její spiritualitu označím za největší dar Boží a Ducha svatého pro můj život (!)“. Hnutí působí již celosvětově, v Británii zaujalo část Anglikánské církve, také několik biskupů. Ve světě mají k němu náležet biskupů již stovky. Tím je poněkud stírán původně výrazně laický ráz.

A však i v samotných, římskokatolických řadách právě to bývá některými nahlíženo kriticky; dnes již legendární kněz
Jiří Reinsberg (1918-2004) se veřejně vyslovil následovně: V církvi může existovat nepotismus dvojího druhu – jednak příbuzní pokrevně, jednak duchovně. Tihle duchovní kámošové jsou strašně nebezpeční. Těch různých hnutí je samozřejmě víc, ale hlavní nebezpečí bych viděl u tří – jsou to Opus dei, Focolare a charismatici. Na focolare mi vadí: předně ta dáma, to už je dneska naondulovaná primadona, třikrát denně převlečená. Druhá věc je, že si navzájem pomáhají k postům. Já to na jednu stranu chápu – vemte si třeba takového pana kardinála, vždyť on tady v Praze nikoho neměl, potřeboval se o někoho opřít. Je logické, že se každý vždycky obrací na tyhle své nejbližší. Kdyby se jen povzbuzovali ve víře, to by byla znamenitá věc, jenže se z toho nemají dělat pozice.“

Je skutečností, že hnutí stojí na jednoduchých základech obecně křesťanských a rodinných, prožívaných hodnot. Podstatným má být rodinný model, zasahující do života a organizace církve. Nestojí za ním hluboká, ani módní teologie. Hnutí údajně každoročně pořádá řadu akcí pro širokou veřejnost. V Praze-Vinoři buduje „Citadelu“ - místo má být otevřené pro každého, kdo se s hnutím Fokoláre, s jeho myšlenkami a životem chce seznámit. Ovšem tam půjde nesporně o „sebeprezentaci“. Je třeba ovšem dodat, že ve světě jsou vytvářeny „Citadely“ jako údajně „místa budoucnosti“ jako vzorové komunity, jakési domoviny, budované s alternativním hospodářským a ekonomickým systémem, založené na zemědělské, řemeslné, či jiné výrobě, údajně s „aplikací logiky, lásky, ekonomie“. Citadely, zdá se, mají být pokusem vytvořit ideální náboženskou obec. Bylo by jistě zajímavé do nich nahlédnout, ale také slyšet otevřenou sebereflexi z jejich řad.

Jan Kašper je evangelický farář v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku

Titulek redakční

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?