Od 19. století, s mohutným nástupem industrializace došlo k vykořenění velké části obyvatelstva, k jeho faktickému znevolnění zamaskovanému ideologií občanských svobod. Systém jim umožňuje přežití, aby mohli produkovat dál, jejich práce však není kompenzována v plné hodnotě toho, co do produktu vložila a člověk je tak zbavován vnějších atributů lidské důstojnosti. Od té doby se mnohé změnilo, ale princip zůstává stejný. Aktuální sociální situace sama i cesty dostatečně radikální reformy inspirované i křesťanským sociálním cítěním vyžadovaly důkladnou analýzu a pečlivé propracování politické strategie. Tomu se od těch dob věnují socialistické strany navazující na křesťanské a humanistické motivy a též na některé myšlenky Karla Marxe.


Socialisté v demokratické diskusi prosadili osmihodinovou pracovní dobu, právo na odborové sdružování, právo na stávku, povinnost zaměstnavatele pečovat o zdraví pracovníků, ale i všeobecné volební právo nebo rovnost mužů a žen před zákonem. Roli tohoto hnutí vyjadřuje Masarykův, že bez socialismu není možná demokracie. Došlo však, jak víme, i k tragické autoritářské deviaci hnutí, když proti jeho smyslu byl nastolen tyranský pseudosocialistický režim, v němž došlo k rozvratu hospodářství, kultury a lidských vztahů.


Iniciativy se neujali jen socialisté. V římskokatolickém prostředí vyvstává silné sociálně etické hnutí. Rokem 1891, nejprve značně rozpačitě, začíná série papežských sociálních encyklik. Lev XIII. (1878 – 1903) ji zahájil encyklikou Rerum novarum. Říká otevřeně, že výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů (čl. 2) Naléhá na stát, aby zavedl sociální zákonodárství a na svépomocné organizace, aby pečovaly o ty, které bezohlednost trhu zbavila všeho. Z tohoto podnětu vzniklo politické hnutí označující se obvykle jako křesťansko-sociální.


Někteří z dalších papežů jsou až překvapivě radikální a jdou v jednoznačné a výslovné kritice kapitalismu mnohem dále, než křesťanští sociálové a křesťanští demokraté téže doby. Pius XI. (1922 – 1939) v encyklice Quadragesimo anno (1931) ve III. kapitole výslovně stanovuje jako cíl odproletarizování proletariátu. Ve shodě s Marxovou teorií nadhodnoty píše, že veškeré výtěžky výroby, veškerý výnos si kapitál uchvacoval pro sebe a dělníkům ponechával sotva tolik, kolik stačilo k zotavení a obnovení jejich pracovní síly (čl. 54). Odmítá liberální teorii, podle které jde o jakýsi ekonomický zákon, proti kterému nelze vůbec nic dělat. Významným posunem proti minulosti je výslovné popření absolutního nároku na soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Soukromé vlastnictví má sociální souvislosti a politika by to měla vyjadřovat. Autor encykliky si přeje nový společenský řád a přichází s náznaky demokratického korporativismu, jehož prvky akceptovaly a do svých programů zařadily spíše některé sociálně demokratické strany (např. ve Švédsku a v Rakousku).


Hvězdným textem Jana Pavla II. je sociální encyklika Laborem exercens (1981). Práce podle ní naplňuje lidský život a odlišuje člověka od jiných tvorů. Papež se nezdráhá důkladně probrat konflikt práce a kapitálu v moderní společnosti. Kapitál (přírodní zdroje a pracovní prostředky) je plodem historického dědictví lidské práce (čl. 12). Povstal z práce a nese na sobě známku lidské práce. Industrializovaná společnost oddělila práci od kapitálu a postavila je proti sobě. Jaké alternativní uspořádání práce a kapitálu papež navrhuje? V čl. 14 nabízí překvapující variantu: Nadále nepřijatelné je podle něj stanovisko "tvrdého" kapitalismu, který hájí výlučně právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako nedotknutelné "dogma" hospodářského života. Papež pokládal za potřebné věnovat pozornost návrhům, které hovoří o společném vlastnictví výrobních prostředků, o účasti pracujících na správě nebo na ziscích podniků, o finanční spoluúčasti na podnikání apod. Taková revize kapitalismu bude reformou z hlediska práv člověka, chápaných v nejširším smyslu a spojených s jeho prací.

24. generální shromáždění Světové aliance reformovaných církví v Akkře (Ghana) v červenci a srpnu 2004 zformulovalo k sociální tematice odvážný dokument. Reformovaní kritizují ideologické teze obhájců kapitálu. Integrita víry je v sázce, jestliže křesťané mlčí nebo odmítají jednat tváří v tvář neoliberální ekonomické globalizaci. Proto výslovně odmítají globální neoliberální kapitalismus. Poukazují na jeho důsledky, jako neregulované hromadění bohatství a neomezený růst, který již stál miliony životů lidí a zničil mnoho z Božího stvoření. Nemohou předložit politický program, to přenechávají politickým stranám a občanským iniciativám. Nezastavují se však u prorocké kritiky a navrhují řešení: Věříme, že hospodářství je zde k tomu, aby sloužilo důstojnosti a blahu lidí ve společenství, v rámci udržitelnosti stvoření. Věříme, že lidé jsou voláni, aby se rozhodli pro Boha proti mamonu (čl.8)

Pro sociálně demokratické hnutí byla od počátku typická opora v sekulárním humanismu. Strany, které si daly křesťanství do názvu nebo do programových tezí, však houfně opouštěly sociální obsah Ježíšovy praxe a Ježíšova kázání, odvracely se od biblického sociálně kritického důrazu. Křesťany to staví před nové rozhodování. Nový předseda Německé biskupské konference arcibiskup Robert Zollitsch se v rozhovoru pro Der Spiegel z 18. února 2008 vyslovil kriticky k politice CDU, která se přiblížila k tvrdým neoliberálním tezím a přestala se věnovat sociálnímu tržnímu hospodářství. Katolická církev a CDU jsou si dnes pramálo blízké, zatímco jiné strany, jako SPD a Zelení se ujímají témat, která církev pokládá za důležitější, než dříve. 

I u nás mnozí občansky angažovaní křesťané nevidí pro sebe cestu v kompromisní KDU ČSL, i když vítají její nedávný rozchod s „pragmaticko-liberálním“ proudem (tak ho charakterizoval místopředseda David Macek) a oceňují, že poslanec za tuto stranu Ludvík Hovorka hovořil kriticky o současné „diktatuře kapitálu.“

Skupina politiků, ale i nestranických intelektuálů různého křesťanského či jiného duchovního zaměření (jde o šestnáct zakládajících členů) obnovila (již dříve existující) křesťansko-sociální platformu, která se chápe jako iniciativa pro sociální a náboženský dialog. Takové proudy jsou i v jiných socialistických stranách Evropy. Dřívější pokus se současnou platformou propojuje mj. tomisticky orientovaný filosof a senátor za ČSSD 1996 – 1998 Karel Floss. Podle zakládajícího textu klade platforma důraz na ukotvení sociálnědemokratických snah v oblasti, jež přesahuje materiální zájmy každodenního života. … Chce mj. vyzdvihovat z náboženského dědictví myšlenky, zkušenosti a postoje, které mohou obohatit ideje a hodnoty současné politické levice a přispívat k vzájemnému respektu, toleranci a výraznější spolupráci mezi ateisty, lidmi nábožensky nevyhraněnými a věřícími, stejně jako mezi lidmi různých náboženských přesvědčení (Preambule platformy na www.sonapa.cz). Chce to činit prostřednictvím seminářů, článků, webových stránek a chce se vyjadřovat k aktuálním tématům.

(Tento text volně navazuje na pasáže z článku Sociální impuls a křesťanství dnes na www.sonapa.cz.)

Viz též související článek ČSSD oznámila založení křesťansko-sociální platformy

Ivan Štampach je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice

Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.