Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Králem bude dítě

Článek k zamyšlení / Kateřina Lachmanová / 23. prosince 2010

Proč vlastně Bůh přišel mezi nás právě jako dítě? Mohl se snést v dospělém těle ohnivým vozem, jakým kdysi odplul prorok Eliáš. Kometa by svištěla před ním, nad ním nebo za ním, andělské zástupy by vytrubovaly nebo mu klestily cestu davem, jako to dělají ochranky významných vládních činitelů… V každém případě by udělal mnohem větší dojem, kdyby zvolil jakýkoli jiný způsob příchodu než narození v podobě malého, bezmocného dítěte, ve stáji v zapadlém Betlémě, ve společensky bezvýznamné rodině, navíc v době, kdy nefungovala masmédia. Po dvou tisíciletích jsme sice v rámci křesťanství na ten podivný Ježíšův příchod už zvyklí, dokonce nám dnes připadá docela romantický. Ale když se nad tím zamyslíme bez vánočních příkras, těžko říct, co je pro lidskou představu božství pohoršlivější, jestli Boží syn ukřižovaný nebo zabalený v plenkách.

Musíme připustit, že tímto způsobem příchodu svého Syna na zem nám Pán Bůh poněkud naboural místní hodnotový systém. A čteme-li pozorně evangelia, zjistíme, že o to mu vlastně šlo: přišel nás vykoupit, ale také gruntovně změnit naše smýšlení. Od jeho příchodu v těle dostávají některé lidské představy notně na frak, zvláště třeba chápání pokroku v duchovním životě: cesta vzhůru znamená v křesťanství vlastně cestu dolů, sestup znamená výstup (srov. H. Nouwen, Nesobeckou cestou).

Ježíš chce změnit naše smýšlení podle svého smýšlení, jak píše Pavel, právě když mluví o pokoře Božího syna: „Nechť je ve vás takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl… v podobě člověka se ponížil…byl poslušný až k smrti…Proto ho Bůh vyvýšil nade vše“ (srov. Fp 2,5-11). Ne nadarmo je právě v bazilice Božího narození v Betlémě tak nízký vchod, že se příchozí musí hluboce sehnout, chce-li vstoupit. Jen děti projdou vzpřímeně. Připomíná nám to jednu událost z evangelií, kdy mezi učedníky došlo k mocenským půtkám. Ježíš si zavolal dítě, postavil je doprostřed a dvanácti chlapům ve zralém věku pravil, že nebudou-li jako toto dítě, do Jeho království prostě nevejdou. Museli z toho být dost zkoprnělí…

Krýzovy jesličkyPo pravdě jsme z toho zkoprnělí už dva tisíce let. Boží království je pro lidskou logiku notně podivný systém. Neplatí v něm zákon silnějšího, jak už avizovali proroci: „Vlk s beránkem si bude hrát a králem bude dítě,“ parafrázuje dávné starozákonní proroctví jedna krásná píseň. Boží království prostě nijak nesouvisí s ničím, co zakládá lidskou prestiž. Nic moc tam neznamenají peníze, nestaví se na výkonech ani na elitních jedincích. Nejenže jsou tu vedlejší lidské svaly a výkony, ale nemůžeme se spoléhat ani na své „duchovní svaly“: Boží moc se projevuje nejraději v lidské slabosti, o čemž vypovídal už apoštol Pavel (srov. I Kor 12,9), ale i mnozí učedníci Kristovi v dějinách církve, např. jeden světec nedávné doby, starec Silván z Athosu: „Jednu dobu jsem myslel, že Pán konal zázraky jako odpověď na modlitby svatých. Ale teď chápu, že Pán koná zázraky i pro hříšníka, jakmile se jeho duše pokoří, protože když se člověk naučí pokoře, slyší Pán jeho modlitby.“ (srov. Moudrost Silvána z Athosu, KNA 2010)

V systému Božího království se moc neuplatní ani lidská inteligence, rozhodně si s ní nevystačíme. Jednou to Ježíš vyjádřil až slavnostním způsobem, přičemž v duchu zajásal nad tím, jak se Otci podařilo postavit rozumnost tohoto světa na hlavu: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ (Mt 11, 25-26) Přitom se asi napůl rozjařeně, napůl láskyplně rozhlédl po první pologramotné „elitní jednotce“, na níž se rozhodl zbudovat svou církev. V dějinách křesťanství jsme opakovaně svědky toho, že Bůh svou moudrost může vlít jak člověku lidsky geniálnímu, tak i velice prostému, přičemž předpokladem přijetí Boží moudrosti je více pokorné srdce než akademicky vytříbená mysl. Dokonce Písmo říká, že pouhá lidská moudrost je pro Boha bláznovstvím a naopak, Boží moudrost se zdá být bláznovstvím pro smýšlení tohoto světa.

Bůh se ale rozhodl spasit svět bláznivou zvěstí, zvěstí o Spasiteli, který přišel na svět jako slabé dítě a odešel jako ukřižovaný: „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (I. Kor 1,25) Až budeme tedy o Vánocích stát u jeslí, kéž se dokážeme v srdci sklonit, i když nás k tomu nebudou nutit nízké veřeje dveří. Dítě v jeslích je totiž moudřejší než všechny teologické traktáty a knihy, které kdy byly napsány. Je mocné, mocnější než všechny naše bezmoci; svou láskou udržuje v bytí celý svět. Má moc učinit z nás děti Božího království – a větší důstojnost si nemůžeme ani představit. Jen mu musíme dát svolení, aby nás vedlo po svých cestách, které nebývají vždycky cestami podle našich představ, kde nahoru znamená dolů: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje.“ (Iz 55,8)

Možná nás sněžení a mráz donutí vzít si po cestě od jesliček na hlavu kulicha nebo kapuci. Kdysi jsem se u Evagria dočetla, že mniši nosí podobné typicky dětské pokrývky hlavy právě proto, aby si připomínali, že před Bohem musí zůstat prostí jako děti. Dětská pokrývka hlavy v nich má podle Evagria „zahřívat Kristovo dětství“ a tím chránit jejich mysl před útoky nepřátel spásy, obnovovat pokoru a vykořeňovat pýchu, která je naším hlavním nepřítelem, protože kdysi zbavila nebeské slávy i Lucifera. S kapucí na hlavě si mají mniši (a my všichni s nimi) zpívat slova Žalmu: „Když nestaví Hospodin dům, marně se lopotí, kdo ho stavějí; když nestřeží město Hospodin, marně bdí strážce.“

Ať už za podpory kapuce na hlavě nebo bez ní, jedno je jisté: Dítě Ježíš nám připomíná logiku Božího království, která je radikálně jiná než logika tohoto světa. A duchovní dětství neboli pokora a dětská důvěra vůči Bohu je jediný postoj, který je kompatibilní s Božím královstvím, s Boží vládou v našich srdcích.

Foto: Kateřina Lachmanová na CSA Kroměříž 2010, Tisk.cirkev.cz - Markéta Jírů; Krýzovy jesličky, Wikipedia.org

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?