Hledíme-li v odstupu na vznik Církve československé husitské před 90ti lety, zaujme nás nejeden milník na její cestě. V článku Christnetu byl připomenut podíl římskokatolického modernismu na jejím formování. Dále její označení jako „husitská“, jež může být matoucí. Již proto, že původní název byl prostě „Československá církev“ (za protektorátu „Českomoravská“). Ono slovo „husitská“ bylo připojeno až podstatně později.

            Abychom jubilující církvi tak trochu nekřivdili, musíme přiznat, že zdejší protestantské církve mají ve svých názvech označení, jež může být dodnes pro někoho nejasné. Hned po válce a vzniku nového státu si některé církve daly do štítu označení „bratrská“. Svobodná reformovaná se přeznačila na „Jednotu Českobratrskou“. Další, nově spojená z církví augsburského a helvetského vyznání na Českobratrskou církev evangelickou a dokonce baptisté přejmenováni na „Bratrskou jednotu Chelčického“, nyní „Bratrskou jednotu baptistů“. Chtělo se tím navázat na přerušenou linii dávné Jednoty bratrské, přerušenou Bílou Horou i okleštěným Tolerančním patentem, který ji nerespektoval.

            Pokusme se připomenout hlavní zdroje, jež vyvolaly v život Československou církev. Zmíněné hnutí katolické moderny bylo na prahu 20. století spíše volným, literárním a filosofickým sdružením katolických kněží, literátů, intelektuálů. O dvě generace je však předchází úzce kněžské hnutí již v revolučním roce 1848, jež na schůzi svolaném knězem Náhlovským vytyčilo následující požadavky: 1) Národní jazyk v liturgii 2) Reorganizace diecésí podle národností 3) Ustanovení kněží a hodnostářů volbou  4)Zrušení celibátu 5)Revize učení. Poslední sjezd reformistů v Přerově roku 1906, před svým zrušením, byl ještě mírnější (oddanost papeži a biskupům, kritika cizorodé hierarchie, samostatná církevní správa, české bohoslužby, otázka sociální, úprava celibátního zřízení). K tomuto programu se pak vrací v roce 1920 Jednota katolického duchovenstva, jejímž předsedou byl umírněný spisovatel Jindřich Šimon Baar. Čítala 1300 členů, z nichž jen 471 vytvořilo radikální „Ohnisko“. Po neúspěšných jednáních Jednoty s papežem Benediktem XV. se z „Ohniska“ vytvořil „Klub reformních kněží“, na jehož schůzi 8.1. 1920 se hlasováním jen z  205ti účastníků 2/3 vyjádřily pro vznik nové církve. Je tak patrné, že „Klub reformních kněží“ byl hybnou silou, avšak dílčí. Které momenty rozhodovaly v mladé republice o příklonu k nově vzniklé, Československé církvi? Ve společnosti hrála velkou roli poválečná atmosféra, motivy národnostní, hnutí zjednodušeně nazývané „Pryč od Říma“. Určitě vedle kříže také kalich, který přešel do znaku Československé církve a byl odkazem na „kališnictví“. Ostatně husitství bylo velice rozrůzněné a ve svém konzervativním křídle kdysi prakticky římskokatolickou církev neopustilo. Od počátku zde byla nostalgie „národa Husova“, odčinění Bílé Hory zrušením nároku Habsburků na českou korunu i republikánství. To vše  přineslo v dobové atmosféře nové církvi zisky. Pro mnohé kněze byl neúnosný celibát, ale i v lidových vrstvách zde bylo pochopení pro manželský život kněží, pročež církev vyjednávala i s pravoslavnými a později celé konzervativnější farnosti, zvl. na Moravě ve věroučných krizích k pravoslavným přešly. Zbývá ještě onen moment „modernismu“, nejvýrazněji zřetelný snad u Karla Farského. Spíše jde ještě svébytně dál a lze pak pochopit období, kdy církev směřovala ke krajnímu liberalismu, ba až vazbami na unitářské instituce v zahraničí. Pro Farského je Ježíš "věčně živý zákon náboženství a mravnosti“, jeho  zmrtvýchvstání spíše sociální a etický program, vzkříšení pak nanejvýš do existence církve a „dokud jsou lidé ve svých hříších, ani Kristus není zmrtvýchvstalý“. Učení církve by mělo být uvedeno do souladu se současným vědeckým poznáním a eschatologický výhled mu nahrazuje uskutečnění Božího království v rámci dějin. Odmítl příklon k protestantismu potřebou „reformovat  katolickou církev v duchu nové doby“. Jeho krajní vize se však nestaly součástí oficielního učení církve.

            Touha být „moderní církví“ však oslovila široké, zesvětštělé vrstvy obyvatelstva, jež se k církvi přihlásily. Odtud i snaha dostat církev do centra dění, často mohutné chrámy a areály předních, modernistických architektů, odlišujících církev také vizuálně a nápadně i v menších městech.

            Československá církev ve druhé polovině minulého století položila závažněji důraz na biblickou teologii a přiblížila se poněkud reformačním církvím. Vystoupila z unitářských organizací. Stala se členem Světové rady církví, je členem Ekumenické rady církví v ČR. Do svého názvu vložila i ono národní „husitská“, jež bylo podnětem ke dvěma zastavením na Christnetu. Vedle pohledu „z venku“ by jistě pro Christnet byl vítán i pohled „zevnitř“ na dané téma.