Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Biskup chodící pěšky a nosící věci poutníkům I.

Rozhovor s plzeňským katolickým biskupem Františkem Radkovským

Portréty a rozhovory / Robert Němec / 11. září 2000

Jsou biskupové, kteří přiletěli na Světový den mládeže v Římě letadlem, nechali se odvést autem až na místo ubytování a ještě si nechali odnést zavazadla. Biskup Radkovský putoval s mladými v autobuse jako jeden z nich a ještě jim, když bylo potřeba, pomáhal s věcmi.

Robert Němec (RN): Otče biskupe, proč jste se rozhodl putovat s mladými do Říma jako jeden z nich?

biskup František Radkovský: Po zkušenostech z cesty do Paříže, kdy jsem také jel společně s biskupem Paďourem s mladými, a protože vím, že podobně to dělají i někteří další biskupové, jsem se rozhodl jet s nimi. Je to příležitost s nimi být, poznat je a mluvit s nimi. A na druhou stranu, aby oni poznali zase mě. Vzájemné poznání a sblížení je vždycky důležité.

RN: Nemyslíte si, že se tím snižuje jejich úcta k vám, když s nimi jezdíte autobusem, zažíváte strasti, ba dokonce jim pomáháte s nakládáním do autobusu nebo nosíte věci?

biskup Radkovský: Myslím, že vůbec ne, naopak. Když se včera konalo po skupinách hodnocení pouti naší diecéze, ozvalo se z mnoha skupin jako pozitivní právě to, že jsem byl s nimi. Čili je vidět, že oni sami to cítí velice pozitivně.

RN: Když se takto chováte, jakou cítíte odezvu ze strany mladých?

biskup Radkovský: Cítím, že náš vztah se zcela konkretizuje. Že to není něco jen takového neurčitého k nějakému církevnímu hodnostáři. Že to je vztah k někomu, kdo chce být a má být jejich duchovním otcem a kdo jim chce být přítelem.

RN: Jak se vám pouť prožívala?

biskup Radkovský: Velice hezky. Samozřejmě, že tam byly náročné chvíle. Ale myslím si, že celý ten program, tak jak jsme ho měli připravený, i s tou předchozí nejenom rekreací, ale i duchovním programem v Meraně, byl velmi pěkný. Celkově to působilo velice hlubokým dojmem. Zvláště když jsem měl možnost si znovu projít promluvy Svatého Otce. Těším se na ten poslední z nedělní mše svaté. Ten jsem v ruce dosud neměl. Ale jak jsem ho slyšel, byly to věci hluboké. Vidím, jak papež dokáže mladé oslovit, jaký k nim má přístup a jak oni na to reagují. To bylo pro mne jako pro biskupa velice poučné, pozitivní a přínosné.

RN: Co vás oslovilo ze všeho nejvíce?

biskup Radkovský: Dalo by se toho říct hodně. Jednak celkový dojem toho více jak dvou milionového nepřehlédnutelného zástupu. Celá ta úctyhodná organizace kolem, což na Itálii je opravdu mimořádné, při takovém tom italském přístupu k věci. Oni to nakonec zvládli a myslím, že docela dobře. Klobouk před nimi dolů.

Nebo to, jak se papež dokáže nasadit. A to i přes obtíže a přes jeho únavu, která je na něm často vidět. Ale mezi mladými obdivuhodně ožívá. Či to, jakým způsobem pracovalo České národní centrum. Bylo dobře, že jsme něco takového měli. Bylo tam takové zázemí a středisko. Škoda, že jsme byli trošku dál a ostatní taky, takže docházení do národního centra dělalo trošku problémy. A problémy dělaly i paralelní programy, které šly jinde. Ale jinak tam byla dobrá příprava, katechese nebo velice hezké doprovázení sborem Střípky, který byl při všem takovým průvodním programem.

RN: Máte nějaký speciální recept na to, jak být i po několikadením putování v autobuse stále dokonale upravený?

biskup Radkovský: Myslím, že výrazem konkrétní lásky je to, že se snažím vypadat tak, aby to těm druhým nebylo nepříjemné (biskup Radkovský se nyní smějě). V tom je asi celá věc. To, že bych vypadal dokonale upravený, to se říct nedá. Na tom jsem všichni stejně.

RN: A jak to tedy děláte, že jste stále oholený a pokud možno čistý?

biskup Radkovský: Mám sebou holicí aparát, který jsem se naučil používat. To platilo vždycky. Už když jsme ještě za totality jezdili každé úterý na kněžská setkání. Uprostřed toho poklusu člověk přiběhl a viděl, že je potřeba za pár minut odjet. Takže jsme měli vždycky "holení, modlení, spaní" (biskup Radkovský se opět směje). Bylo to velice jednoduché. Znamenalo to vzít si sebou spacák, při kterém bylo sbaleno pyžamo, breviář a holicí aparát. A bylo to. Víc nebylo většinou potřeba. Takže tohle to je taky potřeba: vzít si elektrický holicí aparát, kde se dá pokud možno dobíjet baterie.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?