Na našem serveru se nedávno objevila zprávička, která informovala o zajímavé konferenci evangelických církví, která se týkala domácí liturgie. Základní myšlenkové východisko těchto úvah je dvojí; předně je to odkaz na prvotní církev, která liturgii slavila do značné míry doma, a pak rozměr pastorální – velké množství moderních hnutí má základ právě v domácí četbě Písma a osobní modlitbě.

obr.1) -evangelická modlitebna v Lounech

Pokud budeme chtít formulovat katolický postoj, pak se dostaneme do situace poněkud složitější. Myslím, že zásadním rozdílem mezi pravoslavnými a katolíky na jedné straně a evangelickými denominacemi na straně druhé je v pojetí vztahu k chrámu. Ten můžeme vidět již u Jana Zlatoústého, který v kázání říká zcela jednoznačně, že osobní modlitba je nutná a správná, ale i ona by se v maximální možné míře měla odehrávat v prostředí chrámu. To je ostatně patrné i na samotné výzdobě sakrálních prostor – pro katolíka či pravoslavného není kostel jen místem ke společné modlitbě či nějaké pobožnosti. Je to místo, kde v prvé řadě mimořádným způsobem přebývá Bůh.

Pro pravoslavného to budou ikony, které jsou pro něj okny do nebe. Ikony se malují tak, že se jednotlivé vrstvy barev postupně seškrabují a vzniká tak obraz bez perspektivy či stínování – má se tím naznačit, že se v ikoně odkrývá Boží tajemství. Ikona je odkazem k Bohu a každý, kdo se před ní modlí, k ní tak také přistupuje. Nikoli jako k úctě, která je vedená k obrazu, ale za něj.

Katolické pojetí sakrálního chrámu se bytostně dotýká otázky Eucharistie. Pakliže věříme, že v ní plně a dokonale přebývá Bůh opravdu reálně, musí být chrám (a jinak to ani nejde) obrazem nebe. Všechna výzdoba, krása a zdobnost směřují k tomu, aby člověk svým omezeným způsobem oslavil Boha a vytvořil mu příbytek, který bude maximálně dokonalý v rámci toho, co Bůh propůjčil lidem. Není v tom tedy žádná marná sláva či gesto bohatství církve, ale právě naopak – vyjádření nejvyšší možné pokory a touhy oslavit Boha.

obr.2) -ikona sv. Trojice - Andrej Rublev

V tomto kontextu jsou již snad daleko přijatelnější slova Jana Zlatoústého, který doslova říká, že chrám je místem pro modlitbu lepším než jakékoli jiné místo. Důvod je zřejmý; kostel se stává místem, kde je možné se s Bohem setkat lépe – ať již při pohledu na ikonu nebo v bezprostředním setkáním s reálně přebývajícím Kristem.

Tím se samozřejmě nechce nijak snižovat význam a hodnota liturgie domácí, ale je potřeba vnímat právě tento rozměr chrámovosti katolické víry. Ostatně již Irenej ve druhém století upozorňuje na to, že křesťané se scházejí k liturgii, která se koná v neděli a která je vrcholem celého liturgického života církve.

Říká se, že katolíci jsou zaměřeni svojí spiritualitou na svátosti více, než by bylo nutné. Jako by ostatní modlitby neměly až takovou hodnotu, neboť můžeme jít každý den na mši do kostela. Stejně tak se říká, že pravoslavní rozdíl mezi modlitbou běžnou a svátostnou vnímají jako daleko menší. Asi rozumný kompromis v tomto pohledu je někde uprostřed – v jednoznačném akcentu směrem ke svátosti a přitom hlubokém životě v modlitbě.

Je zřejmé, že osobní modlitba a domácí liturgie představují dobrou a nezbytnou přípravu na kvalitní společné slavení liturgie chrámové a dohromady dávají dobrý prostor k tomu, aby se mohla víra a láska každého člověka kvalitně rozvíjet. Je ostatně příznačné, že rozvoj katolické spirituality v době po II. vatikánském koncilu souvisí právě se změnami liturgickými.

obr.3) -Senetářov -první moderní katolický kostel na Moravě

Proto bude katolický postoj k domácí liturgii vždy rezervovanější než postoj evangelický. Ne snad proto, že by měli katolíci menší úctu k Písmu nebo modlitbě, ale protože ve své spiritualitě bytostně chápou svátostnou liturgii jako cosi mimořádně důležitého, k čemu je potřeba duchovně směřovat. Proto se katolické obnovy liturgie a liturgická hnutí primárně soustředí na rozvoj a změny liturgie formální.

foto: evangnet.cz, časopis Ikony, Jan Kirschner