Seznamka
V souvislosti s volbou papeže jste si možná povšimli, že kardinálské kolegium je rozděleno do tří "hodnostních" skupin: kardinálové-biskupové, kardinálové kněží a kardinálové-jáhni. Dnes již pouze tato vyprázdněná forma připomíná církevní organizaci raně středověkého Říma. Římského biskupa volilo tehdy sedm jáhnů (každý reprezentoval jeden z církevních okrsků, který měl své "sídlo" - diakonii). Další skupinu volitelů 
Suburbální biskupství Říma v 12. stol.
tvořilo několik příměstských biskupů z okolí Říma. Tito venkovští biskupové měli podobné poslání jako kněží působící přímo ve městě. Kněží představovali největší skupinu volitelů. Působili v rámci římských tituli, což byly v křesťanské antice obytné domy, ve kterých se křesťané scházeli. Často se na místech těchto domů po konstantinovském obratu začaly budovat (tzv. titulární) baziliky.
Tituli před Konstantinem
římský domus
Teorie, že se křesťané scházeli k bohoslužbám pravidelně v katakombách, je již opuštěna. Nebylo by to příliš bezpečné. Veřejná podzemní pohřebiště byla budována v blízkosti hlavních cest s rušným provozem. Některá pohřebiště se ovšem nacházela na soukromých pozemcích, kde bylo snazší se ukrýt. Sloužila zřejmě k příležitostnému setkávání např. ve výroční den mučedníkovy smrti.
Křesťané se setkávali na nenápadných místech honosného velkoměsta, v tituli. V 16. kapitole listu Římanům Pavel zmiňuje celkem tři domácí církve v Římě: v domě manželů Prisky a Akvily, v domě Aristobulově a v domě Narcisově. Nejvíce biblických zdrojů máme o obdobných domácích církvích v Korintě. František Kunetka s využitím výsledků bádání německého novozákoníka prof. Klaucka uvádí:
"V době, kdy byl Pavel s křesťany v Korintu v písemném styku, mohla místní církev, která začínala s 10-20 členy, čítat snad kolem 200 osob. Podle výpovědi 1 K 12.16; 3, 4.22 a Ř 16,23 bychom mohli usoudit asi na 5 domácích církví, ve kterých zřejmě zcela převažovali křesťané z pohanství oproti židokřesťanům (1 K 12, 2). Počet shromážděných osob se pak mohl pohybovat kolem 40-50."
Liturgie v těchto domácích církví se držela spíše modelu řeckých symposion než židovské hostiny šabatu. Eulogie nad chlebem a vínem ("eucharistický blok") následovala po společném jídle a předcházela vlastnímu symposion. Dnešní terminologií bychom řekli, že "blok slova" byl situován do "sdílení při kávě" po společném jídle. Některé problémy s tím spojené řeší 1. list Korintským.
V Liber Pontificalis pocházející z r. 308 či 309 jsou údaje o existenci 25 tituli. Po pronásledování v r. 311 se počet snížil na 11. Nevíme přesně, které to jsou.
Z prvních 3. staletí známe: Titul Byzantis (SS. Giovani e Paolo) , Titul Clementis - S. Clemente, titul Anastasiae - S. Anastasia, titul Equitii - S. Martino ai Monti, titul Crysogoni - San Crisogono, titul S. Sabinae - Santa Sabina, titul Gai - S. Susanna, titul Crescentianiae - S. Sisto Vecchio, titul Pudentiana - Santa Pudenziana.
Počátkem 4. století přibyly: titul Callisti - Santa Maria in Trastevere, titul S. Ceciliae - S. Cecilia in Trastevere, titul Marcelli - S. Marcello al Corso.
orantka
Jediným předkonstantinovským titulem, o kterém existují nezvratné archeologické důkazy, je titul Byzantis, zřejmě totožný s titulem Pammachi (později SS. Giovani e Paolo).
Byzantius byl římský senátor a Pammachus bohatý patricij, dobrodinec křesťanské komunity, snad Byzantiův syn. Oba jsou uvedení v r. 499 na seznamu římských titulů, v r. 595 jsou již uvedeni mučedníci Jan a Pavel popravení (přímo v jejich domě na Céliu) za pronásledování Juliána Apostaty (361-363). Jejich jména uvádí římský kánon. V prostorách titulu je freska orantky - modlící se ženy s pokrytou hlavou a s dlaněmi vztyčenými k nebi.
Podle legendy stojí kostel S. Pudenziana na místě domu, ve kterém prý několik let žil sv. Petr, jemuž se podařilo obrátit na víru jeho majitele senátora Quinta Cornelia Pudenta a jeho dcery Pudentianu a Praxedu. Obě prý pilně shromažďovaly a pohřbívaly kosti mučedníků. První úprava prostoru pro účely setkávání proběhla mezi r. 140 - 155. V roce 384, kdy biskup Siricius kostel obnovil či přestavěl, byl poprvé nazván Ecclesia Pudentiana.
Sv. Klement se uvádí jako třetí nástupce sv. Petra. Je uctíván jako mučedník a je autorem listu církvi v Korintu. S. Clemente, postavený v roce 385 na Via S. Giovanni in Laterano, patří k nejstarším bazilikám v Římě. Sestává ze dvou vzájemně se překrývajících kostelů, jež vyrostly na několika vrstvách starších římských rozvalin včetně Mithrovy svatyně a domu z 1. století, jehož část sloužila k tajným křesťanským bohoslužbám. Vykopávky domu a chrámu můžeme dodnes vidět hluboko pod úrovní moderního města. Spodní kostel, o němž se v roce 392 zmiňuje sv. Jeroným, byl obnoven v 8. a 9. století a v roce 1084 zcela zničen Normany. V roce 1108 Paschalis II. vybudoval horní kostel, který pak za pontifikátu Klementa XI. (1700-1721) přestavěl Carlo Fontana. Basilika má nejstarší zachovalý interiér v Římě. Dominuje velký ambón se dvěma řečništi zaujímající značnou plochu střední lodi. Lidé se shromažďovali ze tří stran ambónu. Čtvrtou, jižní stranu tvořila apsida se sedadlem pro předsedajícího a oltářem.
Nejzachovalejší římský dům sloužící ke scházení křesťanů není paradoxně v Římě samém, ale v římském posádkovém městě Dura-Europos na území dnešní Syrie. Dům se zachoval v poměrně dobrém stavu díky poloze v blízkosti hradeb, kdy byl kvůli zvýšení obranyschopnosti města vyplněn sutinami. Přesto v r. 256 město dobyli Peršané. Během času je zavál pouštní písek. Původně obytný dům postavený na starších základech v r. 230 byl již v letech 232/3 upraven pro shromáždění domácí církve. Byla vytvořena hlavní shromažďovací místnost orientovaná k jihu, schopná pojmout asi 70 osob. Místnost nemá zvláštní výzdobu ani pevný oltář. Bohatě zdobené freskami s křestní tématikou je však oddělené baptisterium, kde se křtilo ponořením. Dům představuje jakýsi přechodový typ mezi čistě obytným domem a kostelem sloužícím pouze k bohoslužbě.
Dům v Dura Europos před rekonstrukcí
Dům v Dura Europos po rekonstrukci
Mnohdy se uvádí, že tituly byli prvními římskými farnostmi. Přestože víme o prvých třech křesťanských stoletích poměrně málo, lze doložit, že existují výrazné rozdíly v charakteru tituli a farností.
- Farnost je zřízena autoritou, tituli vznikly spontánně podle potřeb křesťanů a ochoty zřizovatelů poskytnout svůj dům pro setkávání. Pokud nějaký titul založil římský biskup, pak nejspíše proto, že zde sám působil, a nikoli že by tak konal ze své jurisdikční pravomoci.
- V čele farnosti stojí farář, v čele titulu zřizovatel - často laik, muž i žena. Můžeme předpokládat, že zřizovatelé předsedali eucharistii. Na několika místech v Římě se nacházejí fresky z 2. - 3. stol. znázorňující modlící se ženu - orantku, která má vzhledem k okolním figurám přední postavení. Pozdější alegorické výklady ji označují za Moudrost, církev, Marii atd.
- Pokud později v rámci titulu působilo více kněží, žádný z nich nebyl, na rozdíl od farnosti, nadřízeným ostatních.
Pokud bychom chtěli srovnat raně středověké uspořádání Říma s dnešní praxí, pak by "farností" bylo celé město. V druhé řadě by se k "farnostem" daly přirovnat jednotlivé diakonie - správní obvody s jáhnem v čele. Nejméně odpovídají farnostem tituli, ve kterých působili kněží. Pojem "parrochia" (farnost) byl znám a užíván již ve 2. pol. 3. stol., ovšem pro uskupení mimo město.
Tituli po Konstantinovi
I když se po konstantinovském obratu začaly na místě tituli stavět basiliky, byly to malé stavby. Odpovídá to jejich účelu. Sloužily zejména ke slavení eucharistie. A řádným prostředím pro slavení eucharistie je malá obec, nikoli shromáždění čítající stovky či tisíce lidí. Druhým významným posláním titulárních basilik byla příprava na křest a slavení některých obřadů katechumenátu.
Jednota těchto malých církví v rámci města byla vyjadřována dvojím způsobem: Jednak biskup posílal prostřednictvím akolytů do jednotlivých titulů kousek eucharistického chleba ze slavnosti, které předsedal. Kněží pak tyto částky ("fermenta", "sancta") před přijímáním vkládali do kalicha s eucharistickým vínem.
Druhý způsob vyjádření jednoty spočíval v systému stationárních bohoslužeb. Tomuto významnému fenoménu, který ovlivnil tvar liturgie západních i východních církví, je věnován samostatný příspěvek.
Pro slavnostní shromáždění o velkých svátcích byly stavěny od 4. stol. velké budovy, později po rozdělení církve označené jako tzv. patriarchální basiliky. U výčtu je vždy uvedeno, kterému patriarchovi byla basilika určena.
Větší patriarchální basiliky (4):
- Archbasilica di Santissimo Salvatore e Ss. Giovanni Battista ed Evangelista al Laterano (sv. Jan v Lateránu) - patriarcha Západu (římský biskup),
- Basilica di San Pietro in Vaticano (sv. Petr ve Vatikánu) - latinský patriarcha Konstantinopole,
- Basilica di San Paolo fuori le Mura (sv. Pavel za hradbami) - latinský patriarcha Alexandrie,
- Basilica di Santa Maria Maggiore (P. Maria Větší) - latinský patriarcha Antiochie.
Menší patriarchální basilika (1):
- S. Lorenzo fuori le Mura (sv. Vavřinec za hradbami) - latinský patriarcha Jeruzaléma
Doplníme-li tento výčet o další dvě níže uvedené basiliky, získáme sedm míst, která od středověku patří k nejvýznamnějším římským kostelům navštěvovaným poutníky.
- S. Croce in Gerusalemme (sv. Kříž Jeruzalémský)
- S. Sebastiano fuori le Mura (sv. Sebastián za hradbami)
Článek byl publikován s laskavým svoleným redakce časopisu Getsemany, kde naleznete nekrácenou verzi textu s poznámkovým aparátem. Obrazky: archív časopisu Getsemany.
Text je volným pokračováním (polemikou?) seriálů o místech shromaždování křesťanů a významu chrámu a sakrální architektury.
Suburbální biskupství Říma v 12. stol.
