Současnému člověku nemůžeme nabízet recepty

Otče arcibiskupe, dnes  (26. 4.) slavíte narozeniny. Jak je prožijete?

Stále ještě slavíme Velikonoce, takže pracovně a slavnostně.

Každé narozeniny jsou i určitým zastavením a ohlédnutím. Jak je tomu u Vás? Platí Nerudovo „Vším jsem byl rád“, nebo spíše slova Václava Vaško „Ne vším jsem byl rád“?

Budu-li poctivý, tak spíše bych citoval Václava Vaško. Byly chvíle v mám životě, které nebyly příjemné, ale přesto bych zase nerudovsky řekl: Vzal bych život znovu tak, jak byl.

Když jsme už u ohlížení, 10. dubna uplynul jeden rok od Vaší intronizace. Co pro Vás tento rok znamenal a jak ho hodnotíte?

Musím říci, že to byl asi nejkratší rok mého života, utekl velmi rychle. Spíše bych ho nechal ohodnotit druhými. Avšak mám-li ho hodnotit já sám, tak mám pocit, že mnohé věci jsem dostatečně časově neodhadl. Na druhé straně jsem rád, že tento rok proběhl „bez průšvihů a skandálů“ a podařil se návázat určitý kontakt. Je pravdou, že ne každý můj krok byl přivítán všemi s nadšením, jak uvnitř církve, tak i ve společnosti. Ale považuji za důležité, že se mi podařilo o těchto krocích – i při různosti názorů – vést určitý dialog, jemuž bylo nasloucháno a byl částečně také přijat. Třeba slovy: „Vidím to jinak, ale...“ A to považuji opravdu za důležité, protože není možné naplnit očekávání a představy všech. Každý má své vize a své priority. A na druhou stranu by nebylo správné, kdybych se za každou cenu snažil prosazovat jenom své názory.

Zůstaňme ještě u pohledu zpět. Váš předchůdce kardinál Tomášek byl – přinejmenším od osmdesátých let – neohroženým bojovníkem a také kardinál Vlk se hlásil k tomuto odkazu bojovníka. Vy máte na svých webových stránkách motto:  "Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou." Čím se liší Váš postoj od přístupu kardinálů Tomáška a Vlka?

Zde musíme trochu rozlišovat. Jsem generačně mladší než moji předchůdci. Mám určité zkušenosti. V době závěru totality jsem byl v úzkém kontaktu s lidmi, kteří se pak podíleli na obnově suverenity a demokracie v naší zemi. Dívám se tedy na Hrad po Listopadu 89 úplně jinýma očima, protože jsem věděl, že pod prezidentskou standartou úřaduje můj přítel Václav Havel. A nebudu tajit to, že do redakce časopisu Tvář v šedesátých letech patřil i současný prezident. Nemůžeme hodnotit zkratkovitě, nechme také určitý soud dějinám. Vážím si nesmírně postojů pana kardinála Tomáška a jsem vděčný i za práci, kterou vykonal můj předchůdce, konseminarista - mohu říci i přítel v letech nejhorších – pan kardinál Vlk.

Přesto je zde určitý rozdíl. Já v současné době nevidím nutnost konfliktu s nynějším politickým zřízením, s jeho vládami, protože je respektuji jako vládu demokratického státu, kterou jsme si zvolili. Ne vždycky se nám každý krok jednotlivých vlád či ministerstev líbí a ne vždy demokratické vlády dělají všechno dobře. Církev má neomylného papeže, který je ovšem neomylný jenom v krátkých momentech, ale jinak víme, že i církev je podrobována kritice, jak historické, tak i současné. My také musíme umět říci: Toto se povedlo – toto se nepovedlo.

Rovněž tak se domnívám, že je nutné přijmout, že jako křesťané jsme těmi, kteří nesou spoluodpovědnost ohledně toho, co se ve společnosti děje. Když hodnotíme současnost a hovoříme o ní, jako kdybychom někdy neviděli to dobré, co se stalo. Já se třeba po některých vyčerpávajících momentech mohu podívat z okna a vidím úplně jiné město – po všech stránkách. Ale také to vidíte i na lidech. Nepropadejme tedy zbytečně depresi a rezignaci. Naopak: Poctivě si řekněme, co bylo dobré, co bylo špatné a co by také mohlo být lepší.

Když se ohlížíme za posledními dvacety lety, jak vidíte měnící se situaci církve v tomto období, a jak tato situace vypadá dnes?

Po Listopadu 89 se církve spolu s katolickou církví podílely na obnově naší společnosti. A to poměrně dost výrazným způsobem. Možná, že někteří mají i pocit, že jsme se neměli tolik věnovat těmto otázkám, ale zde bych spíše oponoval. Zcela jistě, že během těchto dvaceti let vznikl u mnohých lidí takový zvláštní pocit, že církve v podzemí měly větší autoritu, že měly na přelomu let 89/90 více potenciálu, a to i lidského. Ale zde se střetáme s ne úplně přesným pojetím církve. Církev přece nejsou jenom její duchovní představitelé, ale církev, to je onen Boží lid, který vytváří jednotu. A jestliže si uvědomíme podíl křesťanů v těchto dvaceti letech v oblasti společenské, kulturní, vědecké, ve školství, i podíl křesťanů, kteří spoluvytvářeli politickou odpovědnost v této zemi, tak to byla nemalá účast. Zde je zapotřebí říci, že toto nemá v moderních dějinách obdoby. Jistě, není to církev zastupovaná klerikálními pozicemi duchovních na postech starostů, poslanců a ministrů, ale je to podíl církve, která je přítomna v celé své škále.

Rovněž po prvních rozpačitých krocích v tom, jak bude pokračovat ekumena, můžeme nyní po 20 letech říci, že zde máme ekumenu, která na bázi strukturální našla cestu k dohodě. A to je velice ojedinělý případ. Dokonce můžeme říci, že ekumena našla pevný vztah i k věřícím židovského vyznání a národnosti, což považuji za nesmírně důležité. Stejně tak nemůžeme nechat stranou otázku mezináboženského dialogu, což je velké angažmá pana prezidenta Václava Havla a také profesora Halíka.

Nemůžeme tedy říci, že by církev zůstala stranou. A když sledujeme v posledním období i veřejnoprávní média, tak přítomnost církve v nich i sledovanost a poslechovost náboženských programů rozhodně není Popelkou.

Navážu na to, co jste pověděl o působení katolické církve i ostatních církví ve společnosti. Papež po návštěvě Česka vyhlásil známou iniciativu Nádvoří národů.  To se má konat i u nás v Praze. Jak by mělo probíhat a které osobnosti by se ho měly zúčastnit?  A jak vůbec hodnotíte tuto reflexi papežovy návštěvy České republiky?

Z vatikánských zdrojů víme, že před návštěvou u nás byl papež přesvědčován svým okolím, že to bude návštěva neúspěšná, jak počtem přítomných věřících, tak i kvůli protestům a velmi chladnému přijetí ze strany našeho státu. My víme, že tato návštěva dopadla zcela jinak. Papež si také díky návštěvě naší země uvědomil, že současná Evropa potřebuje dialog. Evropa totiž prožívá své kritické a krizové období, a to nejenom po stránce náboženské, protože náboženský život a život církví je životem celé společnosti. Je zapotřebí dialog mezináboženský, ale také dialog s civilizací a kulturou, která zápasí s otázkami racionality a smysluplnosti lidského života, a tím se dostává i k otázce Boží existence. Co se týče budoucího průběhu zmíněné iniciativy a zastoupení osobností, těžko mohu předbíhat. Událost již proběhla v Paříži, ale pro Prahu ještě žádné konkrétní návrhy neexistují. Bude to ale samozřejmě otázka ekumeny, dále pak ani ne tak celebrit, ale spíše sféry myslitelské.

Současný papež také často mluví o nové evangelizaci Evropy. Jak by tato nová evangelizace měla probíhat u nás?

Včera mě navštívili moji spolubratři dominikáni, přišli gratulovat, a toto bylo jedno z témat našeho setkání při večeři. Společně jsme si přitom uvědomovali, že to pro nás není snadné. Současnému člověku nemůžeme nabízet recepty. Novou evangelizaci musíme provádět v duchu hluboké pokory. Ano, existují určité principy, které hlásáme, principy evangelia. Jsou to i principy civilizace, která vyrostla z anticko-židovského dědictví, jež bylo ale také obohaceno o dědictví germánské, keltské, slovanské. Ale musíme přicházet s pokorou, pozvat k dialogu. Diskutujme, hovořme, hledejme. Nebude-li nová evangelizace spojena s tímto postojem a budeme-li se snažit novou evangelizaci chápat jen tak, že použijeme nové technologie – mikrofony, tlampače, televize, internet a další a zahrneme člověka formou propagandy a reklamy a ultimativních prohlášení, tak to nebude nová evangelizace.

Papež i vatikánští představitelé v poslední době často hovoří o novém objevení liturgie, dokonce se mluví o „reformě reformy“. Jak vidíte tuto otázku v souvislosti s naší realitou a novou evangelizací?

To je velmi složitý proces. Koncil probíhal ve dvojí linii: Jednak zde byla velká škola liturgického hnutí, která studovala historii liturgie, viděla její hodnotu a zdůrazňovala především rozměr: Bůh – tajemství. To byl také proud, který někteří protagonisté směřovali vědomě k východnímu křesťanství, což se také promítalo i do pohledu na celkové působení církve. Na druhé straně byla reformní linie. Lze to demonstrovat na postoji dvou dominikánských teologů: Dominika Chenu a Yvesa Congara. Jejich spor byl na co navázat, zda na jedné straně na určité historické proudy, i třeba na fenomény starých kultů a podobně, které pronikaly do našeho náboženského života a byly církví přijaty (vezměme Bílou sobotu, kdy světíme oheň, paškál – to je vklad iroskotské, keltské rituality). Na druhé straně byl Chenu, který viděl moderní technický svět. A tento spor trvá i dnes. Vezměme třeba velikonoční období v katolické církvi. My cítíme nádheru této velikonoční bohoslužby, její sílu a výpověď, na druhou stranu musíme přiznat, že je to bohoslužba nesmírně náročná i pro denně praktikujícího křesťana, svou délkou i svým obsahem. A pak je tu druhá část hlasů v církvi, které říkají: Jak dál?

I v současné církvi má diskuse o liturgii dva proudy: Jeden proud, který občas zazní i ze slov papeže: nezbavujme se veškerého dědictví. Ovšem jsou tu i hlasy, které se ptají: Už nic jiného nebude než toto dědictví? Jsme v 21. století, uprostřed globalizace. A tak nejen katolická církev, ale i celý křesťanský svět se bude muset znovu zamýšlet. Uvědomme si, že křesťanství není náboženství na ústupu – to se nám možná zdá v Evropě, ale celosvětově to pravda není, za poslední století se zdvojnásobil počet křesťanů. Evropští katolíci dnes tvoří jenom čtvrtinu katolické církve. A tak jako se třeba dostali Kelti do naší Bílé soboty, tak se dostávají i zvyky a rituály různých národů do života celé církve.

Když vezmeme hudbu, třeba jazz – máme jazzové mše či další moderní tvorbu, tak to vše se nám dostává do obecného hudebního pokladu. Čili musíme také připustit, že toto se musí projevit i v liturgii. Konec konců myslím, že to platí i pro evangelické a evangelikální církve – to cítíte ve Spojených státech.

Jsme tedy na začátku něčeho nového a teď stojíme před otázkou, jak na jedné straně neudělat výprodej všech hodnot, které máme, a na druhé straně se neuzavřít a neříct, že kultura skončila v 17. či 18. století. Víme, že už 19. století je dobou určitého hledačství. Současná diskuse v katolické církvi, která bezesporu existuje a projevuje se i při papežských bohoslužbách a podobně, vychází z těchto dvou proudů. Situaci, kterou zde dnes máme, rozhodně není definitivní podoba liturgie.

České církve spolu s papežem Janem Pavlem II. dosáhly velkého pokroku při společném pohledu na mistra Jana Husa. V roce 2015 si budeme připomínat 600. výročí jeho smrti. Jak se díváte na případnou společnou připomínku tohoto jubilea?

V této souvislosti můžeme říci, že byla obnovena ekumenická Husovská komise, měla již první zasedání. Jsou v ní zastoupeni představitelé církví, biskup Radkovský, předseda ERC Joel Ruml, já jako předseda ČBK a další. Ale máme trochu obavy, aby to nebylo jenom shromáždění představitelů církví, a proto tam potřebujeme mít také odborníky na toto celé téma.

Zatím ještě neznáme konečný rámec těchto oslav, ale mluvíme o sympóziích i počinech v oblasti nakladatelské. Výchozím bodem pro naše jednání by po mém soudu měla být kniha doc. Jiřího Kejře: Jan Hus známý i neznámý (Kejř je protestantský historik, pozn. red.). To je určitý podklad pro velmi seriózní, ekumenicky otevřenou diskusi. Dále se pak bezesporu bude konat bohoslužebné shromáždění. Na druhé straně se tu objevuje napříč církvemi určitý opoziční postoj – ale ne ve zlém. Tyto hlasy říkají: Neslavme stále jenom historii a výročí. Snažme se také o to, aby se tato výročí stala určitou inspirací i pro přítomnost s pohledem do budoucna. A také na tomto by komise měla postupně pracovat.

A úplně na závěr dovolte osobní otázku. Ve svém úřadu máte mnoho pastýřských, manažérských i společenských povinností, jste velmi zaneprázdněn. Jak za této situace vypadá Váš osobní duchovní život? Jaké jsou prameny Vašeho duchovního života?

Ano, někdy nad pastýřskými záležitostmi převažují politicko-církevně-manažerské úkoly a také povinnosti společenské. Takže duchovní život arcibiskupa je tím velmi ohrožován. Ale jako každému křesťanu mi zůstává modlitba. Pro mne jako pro kněze je to modlitba Liturgie hodin, kterou se modlím někdy společně v katedrále s kapitulou a denně – byť ne všechny části – s řeholní sestrou, a některé části se musím vzhledem k času pomodlit sám, to musím vyznat. Pak je to modlitba růžence, což má výhodu, že se člověk může modlit třeba i v autě. Dále je to slavení eucharistie, což se děje denně buď zde v kapli, nebo v kostele s účastí ostatních kněží.

To, na co nemám dostatek prostoru, je určité ztišení v meditaci, protože pro mne jsou často meditace spojeny s přípravou promluv, takže někdy „zneužívám“ tohoto času k těmto aktivitám. A pak je tu kaple v tomto domě, což je jediné místo, kde vím, že nejsem na dosah mobilu či počítače, a také spolupracovníci a další lidé tyto chvíle respektují.

Otázky připravil Jan Uhlíř spolu s kolektivem ChristNetu

^{Foto: DominikDuka.cz a Cirkev.cz}