Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Spiritualita, pragmatismus, lhostejnost

Komentář známého religionisty k výsledkům Sčítání lidu 2011

Praktická víra / Zdeněk Vojtíšek, Jan Uhlíř / 9. ledna 2012
Dvanáctá otázka osobního sčítacího listu při Sčítání lidu, domů a bytů 2011 umožňovala tři odpovědi: (1) „věřící, hlásící se k církvi, náboženské společnosti“, (2) „věřící, nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ a (3) „bez náboženské víry“. Čtvrtou možností bylo nezaškrtnout žádnou předem připravenou odpověď (na formuláři bylo výslovně upozorněno, že „uvedení odpovědi není povinné“).

Jedna z těchto čtyř kategorií respondentů, totiž ta první, se dále člení podle toho, k jaké církvi či náboženské společnosti se respondent hlásí. Vysvětlivky ke sčítacímu formuláři navrhovaly 32 církví a náboženských společností, které jsou registrovány Ministerstvem kultury. Kromě toho sami respondenti vepsali jiných 13 konkrétních společenství a ještě další společenství (patrně už velmi zřídka uváděná) se skrývají v celkově 46. kolonce s názvem „Jiné“.

Tento článek má dvě části. V první jsou uváděna především velká čísla, protože v něm jde o zmíněné čtyři hlavní kategorie; druhá část se pak soustředí na jednotlivá společenství, tedy vlastně pouze na první kategorii. Údaje, z nichž článek vychází, jsou dostupné na adrese http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/tabulky. V obou částech jsou výsledky loňského sčítání lidu srovnány s počty, které přinesly „náboženské otázky“ dvou předchozích sčítání ve svobodných poměrech v letech 1991 a 2001.

Otázky se ovšem v oblasti náboženství v letech 1991, 2001 a 2011 poněkud lišily. První dvě výše zmíněné kategorie musíme proto při srovnávání sloučit do jedné a nazvat ji „věřící“. Věřících bylo roku 1991 více než čtyři a půl milionu, o deset let později tento počet poklesl na 72,7% a v posledním desetiletí byl pokles téměř stejně rychlý, protože věřících ubylo o další milion a jejich počet je méně než poloviční ve srovnání s rokem 1991. Zajímavější vývoj než tento v podstatě stabilní pokles má kategorie „bez vyznání“: roku 1991 byl počet respondentů v této kategorii podobný počtu v kategorii „věřící“, po deseti letech vyskočil na více než 6 milionů, v roce 2011 ale zaznamenal výrazný úbytek o 40%. Jasným „vítězem“ posledního sčítání se tak stala kategorie „neuvedeno“, která za deset let vyrostla o 529%.

 

1991

2001

2011

věřící

4 523 734

3 288 088

2 175 087

bez vyznání, bez náboženské víry

4 112 864

6 039 991

3 612 804

nezjištěno, neuvedeno

1 665 617

901 981

4 774 323

V kategorii „neuvedeno“, resp. „nezjištěno“ je samozřejmě asi více dětí než v jiných kategoriích a jistě v ní musíme počítat i s těmi, kdo považují za nevhodné, nebo dokonce nebezpečné sdělovat odpověď na otázku na náboženství. Přesto myslím, že to, co tuto kategorii u nás dělá tak silnou, je hlavně nejistota značné části české společnosti ohledně náboženství. Tuto nejistotu způsobují (podle mého názoru a zkušenosti) dvě rozšířená přesvědčení, která nebyla správná asi nikdy, ale která se jeví jako zavádějící zvláště v poslední době.

Prvním z nich je nevyřčený předpoklad, že náboženství je především instituce (církev), kterou repre­zentuje sakrální stavba (kostel) a pověřené osoby (kněží). Náboženský člověk je pak ten, který „je členem církve“, „chodí do kostela“ a „poslouchá kněze“. Takový dojem nutně vede k otázce, zda to, co člověk prožívá jako individuální setkání s transcendencí v běžných situacích má vlastně vůbec co společného s náboženstvím, když se o nich církve nehovoří, nejsou omezena na kostel a kněží o nich nevědí (a asi by je ani neschválili). Taková setkání např. v přírodě, prostřednictvím umění, při mimo­řádných (třeba i adrenalinových nebo psychedelických) zážitcích, v hraničních životních situacích (při porodu, setkání se smrtí) apod. přitom zná vysoké procento lidí (průzkumy se liší, ale vždy se jedná o desítky procent). Druhý a podobně zužující předpoklad říká, že náboženství je především ucelený názor (víra) ve formě nediskutovatelných pouček (dogmat). Pak nutně přichází otázka, zda praktické činnosti, při kterých se nevyžaduje víra nebo alespoň tato víra nemá podobu ortodoxie, jako je např. věštba, přijímání kosmické energie, chození po žhavém uhlí, meditace, jóga, makrobiotika, taiči nebo tisíce jiných, mohou být chápány jako náboženství.

Je snadné si představit, že většina těch, kdo mají individuální zkušenost s „něčím“ transcendentním nebo kdo vyzkoušeli nějakou praktickou duchovní metodu, se zdráhá přihlásit se jak k náboženství slovem „věřící“ (zvláště když je s tímto přihlášením spojena nabídka církví a dalších institucí), tak k životu „bez náboženské víry“, a odpověď na náboženskou otázku tedy raději neuvede. Těmto lidem by možná pomohl pojem „spiritualita“ jako označení zcela individuálního, privátního a prakticky zaměře­ného duchovního života, který není vázán nejen na instituce, ale ani na žádné žádnou z konkrétních duchovních tradic (na žádné náboženství), který tedy dovoluje integraci různých podnětů podle osobní volby. Pojem „spiritualita“ ovšem ve sčítacím formuláři uveden nebyl.

Odhaduji, že právě kvůli této nejistotě se v kategorii „neuvedeno“ skrývá možná skoro celé hnutí Nového věku (New Age). V tomto hnutí je ostatně pojem „spiritualita“ velmi oblíbený. Zmatení ve vztahu k náboženství a víře prohlubuje v části tohoto hnutí navíc fakt, že jeho sdílený předpoklad existence všepronikající kosmické energie je někdy vykládán jako záležitost nikoli víry, ale vědy; do­posud sice pouze té „alternativní“, ale v budoucnu i té „oficiální“, až opustí své materialistické zaujetí. Aktivních stoupenců hnutí Nového věku je v české společ­nosti asi jeden milion. Připočítáme-li k nim alespoň občas­né zájemce o spirituální „produkty“, dosahuje celkový počet stoupenců této alternativní spirituality snad až čtvrtiny obyvatelstva, tedy asi dvou a půl milionu lidí (Zdeněk Nešpor, Příliš slábi ve víře, Kalich 2010, str. 106).

Kdyby můj odhad byl správný, zbývá v kategorii „neuvedeno“ ještě dost lidí, jimž by můj další odhad (anebo spíše čirá spekulace) přisoudil náboženskou lhostejnost. Mám za to, že tato lhostejnost má dva zvláštní odstíny. Jedním je celkem snadný přechod ke „spiritualitě“, chápané právě velmi individuálně a prakticky. Snadný přechod je umožněn pragmatickým přístupem, typickým ostatně pro všechny současné konzumní západní společnosti. „Lhostejní“ se spiritualitě nevyhýbají, jenom jim není jasné, k čemu by jim v každodenním životě mohla být dobrá. Pokud ovšem pocítí potřebu sebe­zlepšení a rozvoje, potřebu získat pomoc v řešení náročných životních situací anebo třeba jen potřebu experimento­vat, přidají do svého životního „nákupního košíku“ také něco z oblasti náboženství - a to zvláště tehdy, nebude-li to příliš vypadat jako náboženství.

Druhým, a teď už typicky českým odstínem lhostejnosti, která se může skrývat v kategorii „neuvede­no“, je odpor k náboženským institucím. Jak dnes už prokazuje několik studií (a např. také Nešpor ve výše připomenuté populárně odborné knize), tento odpor je charakteristický pro českou společnost především z historických důvodů. Bývá vyjádřen rovněž charakteristickým přihlášením se k ateismu. Tento odstín přibližuje nábožensky lhostejné ke kategorii „bez náboženské víry“, která se – jak je napsáno výše – od posledního sčítání lidu výrazně propadla. Právě přesun z kategorie „bez nábožen­ské víry“ do kategorie „neuvedeno“ by můj odhad týkající se „náboženské lhostejnosti“ mohl nepří­mo podpírat.

Výsledky sčítání lidu v oblasti náboženství tedy podle mého názoru potvrzují již dříve v odborné i po­pulární literatuře popsané dvě základní tendence: (1) od spočinutí v určité tradici a od příslušnosti k instituci, která tuto tradici uchovává, směrem k privátní, prakticky zaměřené duchovní tvořivosti, obohacující nejrůznější obory mimo „náboženskou oblast“ (např. léčitelství, psychoterapii, výchovu dětí, pedagogiku atp.), a (2) od chápání náboženství jako něčeho, co je pro člověka určující nebo alespoň závažné, k příležitostnému, nezávaznému (ano, i hravému) a účelovému využívání individuálně přizpůsobených prvků různých náboženských tradic.

Pokračování článku

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, ThD. je vedoucím katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě v Praze a šéfredaktorem religionistického časopisu Dingir.

 


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?