Roste hlavně počet věřících mimo instituce

Nejvíce těchto věřících se jako obvykle přihlásilo k římskokatolické církvi. Tato církev ale spolu s další­mi dvěma „velkými“ českými církvemi – českobratrskou evangelickou a československou husitskou – své stoupence rychle ztrácí. V obou svobodných desetiletích to byla vždy zhruba polovina jejich počtu. Vzhledem k roku 1991 mají tedy tyto církve zhruba čtvrtinovou podporu.

Tento pokles ovšem není v samotných církvích příliš patrný. Návštěvnost bohoslužeb je totiž v posledních dvaceti letech v podstatě vyrovnaná (Zdeněk Nešpor, Příliš slábi ve víře, Kalich 2010, str. 106) a dosahuje asi jednoho milionu křesťanů. Velké církve tedy patrně opouštějí hlavně tzv. deklarativní věřící, tedy ti, kteří se k církvím hlásí především z rodinných, národních a společen­ských důvodů a s církvemi ve skutečnosti příliš nežijí. V západních společnostech deklarativní věřící ve statistických datech často zůstávají, neboť oceňují, že církve udržují tradice, stmelují společnost, poskytují mravní orientaci, působí v sociální, vzdělávací či kulturní oblasti apod. (Grace Davie­ová, Výjimečný případ Evropa, CDK 2009). Česká společnost se rychle klesajícím počtem deklarativních věřících a obecně spíše podezí­ravým a nepřátelským postojem k církvím výrazně odlišuje od řady evropských společností, což poskytuje oporu tvrzení, že Česko je výjimečnou, ateistickou zemí.

Ubývání počtu těch, kdo se hlásí k velkým a historicky značně významným církvím, je jistě do určité míry způsobeno mizením předválečné generace, citlivější k rodinným i náboženským tradicím. Čás­tečně ovšem také mohli tito věřící ztratit vazbu na svou církev, aniž by se přestali označovat za věřící. Počet lidí, kteří se přihlásili jako „věřící - nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ totiž přesáhl sedm set tisíc. To je po příslušnících římskokatolické druhá největší skupina věřících.

Odvážím si spekulovat, že tato kategorie „věřící - nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ je do značné míry pokračováním „ostatních a nepřesně určených“ věřících z let 1991 a 2001. Roku 1991 bylo těchto „ostatních“ mezi věřícími přes 20 tisíc. Tento velmi nízký počet (jak se zdá z dnešního hlediska) byl patrně způsoben tím, že vedle státem registrovaných náboženských společen­ství tehdy ještě téměř žádná jiná neexistovala. O deset let později již byly desítky neregistrovaných skupin a také asi díky tomu vyskočil celkový počet „ostatních“ na více než 220 tisíc, což znamenalo výjimečný růst o 1 052%. Pokud tito „ostatní věřící“ let 1991 a 2001 zhruba odpovídají „věřícím - nehlásícím se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ z roku 2011, pak rychlý růst mezi lety 1991 a 2001 pokra­čuje i v roce 2011. Počet věřících bez konkrétní institucionální pří­slušnosti totiž do roku 2011 narostl o téměř půl milionu. Počet věřících mimo instituce tak dosáhl téměř poloviny počtu věřících, kteří se k instituci hlásí. Zdá se tedy, výhrady vůči institucím, které zmiňovala první část tohoto článku, jsou velmi časté i mezi věřícími.

Tento růst počtu věřících mimo instituce naznačuje vztah s klesajícím počtem věřících v církvích.  Tím ale není řečeno, že „věřící - nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ jsou křesťané. Naopak – odhaduji, že mezi nimi jsou stovky tisíc stoupenců hnutí Nového věku, ačkoli větší část hnutí Nového věku bych hledal – jak o tom pojednává první část tohoto článku – mezi těmi, kdo svou náboženskou příslušnost neuvedli.

Zároveň s tím se mi zdá nutné připomenout, že ani „věřící - hlásící se k církvi nebo náboženské společnosti“ nejsou vždy křesťany, ale jsou to i židé, muslimové, buddhisté, hinduisté, novopohané, ateisté a další, třeba jediové. Jejich celkový počet je ale menší než 100 tisíc. Posledně jmenovaní – jediové – se inspirují populárním filmovým seriálem Hvězdné války. Mezi 15 tisíci lidí, kteří se k nim hlásí, jsou zajisté ti, kdo přejímají učení i rituální praxi svých filmových hrdinů; řada hlasů pro jedije je ale jistě hlasy protestními a recesistickými.

Kromě jediů nejsou mezi nekřesťanskými společenstvími žádná velká překvapení. V podstatě stagnuje počet židů (1 477), muslimů (3 385) i buddhistů (6 119), počet hinduistů je nyní dvojnásobný (2 412). Muslimové, hinduisté ani buddhisté ovšem neměli při sčítání roku 2001 instituci, která by je zastupo­vala, ale tak je možné, že se jejich počty tehdy spíše rozplynuly mezi „ostatní“. Výrazný úspěch potvr­dilo především společenství Buddhismus Diamantové cesty (přihlásily se k němu téměř tři a půl tisíce lidí). Překvapilo mě společenství Višva Nirmala Dharma – čekal jsem několik málo set, ale přihlásilo se k němu více než tisíc sahadža jóginů. Ohromně široké spektrum náboženských skupin, přítomných v české společnosti, dokládá kolonka „Jiné“ – věřících příslušníků různých nepočetných společenství do ní „spadlo“ více než 50 tisíc.

V posledních odstavcích se ještě vrátíme ke křesťanským společenstvím a budeme se věnovat nejprve těm, k nimž se přihlásilo méně lidí, a nakonec těm, které podle údajů sčítání lidu rostou. Kromě velkých, již dříve zmíněných církví vykazují oproti roku 2001 pokles na zhruba polovinu všechny tři evangelické církve augspurského vyznání. Znepokojivě, až skoro k nebezpečí zániku klesl počet těch, kdo se hlásí k unitářům (na 51%) a zvláště k Novoapoštolské církvi (na 21%). Jako vcelku mírný bych označil pokles u Pravoslavné církve a Bratrské jednoty baptistů (89%), vážnější u adventistů, Evangelické církve metodistické (nad 70%), Jednoty bratrské a mormonů (nad 60%).

Zvláštní situace nastala u svědků Jehovových. Interní (a podle všeho velmi spolehlivé) statistiky udá­vají, že svědků je u nás v posledních dvaceti letech přibližně stejný počet: asi 14-16 tisíc. Tomuto počtu odpovídá sčítání v roce 1991 a 2011. Naopak v roce 2001 počet podle sčítání lidu náhle vyskočil na 23 tisíc, zatímco podle vlastní statistiky bylo svědků v ČR přibližně stále stejně, konkrétně 15 558. Skok podle sčítání lidu byl v novinách hojně komentován v tom smyslu, že společenství svědků je u nás snad nejrychleji rostoucím náboženstvím. Já jsem si tento vysoký počet vysvětloval tím, že se snad ke svědkům přihlásily i tisíce těch, kteří byli ze společenství vyloučeni (a nefigurovali tedy ve statistikách), ale sami se stále cítili jako svědkové (což je ostatně velmi časté). Musím ovšem přiznat, že v případě posledního sčítání jsem s tímto výkladem v koncích: ke svědkům se přihlásilo jen o něco více než 13 tisíc lidí, což znovu zhruba odpovídá interní statistice. Podle sčítání lidu to ovšem znamená oproti roku 2001 pokles na 56%. Podobně si nedovedu vysvětlit ani skoky v jiném, z mého pohledu také poměrně stabilním společenství: počet těch, kteří se hlásili ke Křesťanským sborů mezi lety 1991 a 2001 nečekaně vyskočil na 230%, v dalším desetiletí stejně nečekaně poklesl na 50%.

Rostoucích křesťanských církví je podstatně méně než těch, které vykázaly pokles počtu lidí, kteří se k nim hlásí. Mírný růst zaznamenala Apoštolská církev, Církev bratrská a Starokatolická církev (kolem 110%), výraznější Řeckokatolická církev (129%). Mimořádný úspěch si připsala mladá Církev Křesťanská společenství: počet těch, kteří se k ní hlásí, dosáhl oproti roku 2001 téměř 235%, tedy více než 9 tisíc. Tímto počtem se přiblížila Řeckokatolické církvi, Církvi bratrské nebo adventistům sedmého dne, ačkoliv podle běžného pozorování se v počtu aktivních stoupenců zdá být značný rozdíl. Nejsem si proto jist, zda se tento počet za dalších deset let nestane pozitivním – a alespoň pro mě těžko vysvětlitelným – výkyvem, podobným případu svědků Jehovových a Křesťanských sborů.

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. je vedoucím katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě a šéfredaktorem religionistického časopisu Dingir.