Článek doktora Klimeše spustil lavinu ohlasů a komentářů. Trefa do černého, podle mého soudu, poněvadž šlápnul do vosího hnízda úzkoprsé morální dichotomie „hřích – nehřích“. 

Pohybuje se jednání člověka jen v těchto kategoriích? „Konflikt mezi dobrem a zlem je nemocí duše“, konstatuje lakonicky Jaroslav Putík ve svém díle. Veškeré naše jednání je z principu hříšné, dobro a zlo se navzájem prolíná. Z toho vyplývají dva možné protikladné postoje: jakýsi morální defétismus na straně jedné, nebo morální fanatismus na straně druhé.

První postoj složí zbraně: vzdává se těžkých etických dilemat i každodenního rozhodování mezi dobrem a zlem. „Je jedno, jestli zvolíš dobro a zlo, nech to všechno plavat“. Opačný postoj hledí jen na dobro a před sebou má dobrem nasycený ideál. „Buď ideál – nebo hřích“.

Musí být nedodržení mravního ideálu automaticky hřích? Domnívám se, že na obou pólech „ideál – hřích“ se nachází široké pole jednání, které není ani ideální, dokonalé a zároveň nevykazuje známky hříchu, jak ho například definuje katolický katechismus[1]

Klimešovu „revizionistickou“ aktivitu považuji proto za vpravdě křesťanskou a v nejlepším slova smyslu katolickou. Nikoliv proto, aby citlivější posuzování toho, co je hřích a „nehřích“ v katolické sexuální morálce vedlo k lepším statistikám návštěvnosti kostelů a obléhání zpovědnic davy penitentů. Hraje se tu o víc: je to otázka pravdivosti a postaty křesťanství, neboť jen takové může kultivovat lidské smýšlení a chování. Sám Ježíš byl židovským revizionistou, který nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Činil tak mnohdy nesmlouvavou kritikou duchovně a morálně impotentního zákonictví. Tepal vyčpělé zákonictví, aby Zákon zachránil.

Nemyslím, že z evangelií plyne, že by Ježíš svým posluchačům podkuřoval a hlásal limonádovou zvěst: „Dělej si, co chceš, každému svému sklonu nech průchod!“. Hlásal náročnou mravnost, ale vystupoval proti rigidní etice, která nakládá na jedince nesnesitelné požadavky. Ježíšovo vystoupení proto čtu takto: člověk by se měl snažit o ideál v rámci svých možnosti a individuálních daností. Samotné nedodržení morálního ideálu ještě není hřích.


[1] Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“. In:

http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1849

Martin Šístek je středoškolský učitel. Názory v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autorů.

Související články:

Jeroným Klimeš: Co se předmanželským sexem bezdětných?

Tomáš Řehák: Bůh odpouští náš hřích a dává nové začátky

Jenda Balík: Výzvy a smysluplnost předmanželské zdrženlivosti