Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Křesťanství - "zpravodajské náboženství"

Katolická církev a masová média v ČR 1

Na pravou míru / Milan Tesař / 30. července 2001

Světová náboženství s dlouhou tradicí, stejně jako nové náboženské směry, usilují mimo jiné o šíření svých idejí: ať už za účelem vlastní propagace, osvěty, nebo přímo získávání nových členů. Využívají k tomu rozličných technik. Žádné významné náboženství však není svou podstatou tak předurčeno k intenzivnímu využívání masových médií jako křesťanství.

Křesťanství se představuje jako "zpravodajské náboženství" nebo "náboženství zprávy" či ještě lépe "náboženství Zprávy". Ačkoli Nový zákon, kanonizovaný soubor raných křesťanských spisů, tvoří 27 knih, největší váhu mají čtyři evangelia1. Samotné slovo evangelium řecky znamená dobré poselství2 nebo dobrá zpráva. Prvním zpravodajem v chronologickém sledu událostí, které líčí Nový zákon, je archanděl Gabriel. V příběhu o Ježíšově narození se zjevuje pastýřům a v roli zpravodaje (v tomto případě komunikátora interpersonální nebo spíše skupinové komunikace) informuje: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid" (Lk 2,10). Do role organizátora zpravodajské činnosti se v evangeliích dostává sám Ježíš, když vyzývá své učedníky: "Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské" (Mt 10,7).

Toto kázání mělo v dvoutisícileté historii křesťanství řadu podob. V rané církvi se zprávy o Ježíšových skutcích i o životě prvních křesťanů šířily interpersonálně či ve skupině ("zpravodaji" byli Ježíšovi učedníci v čele s Pavlem3), postupně se objevovala komunikace mezi jednotlivými skupinami věřících. Některá sdělení, adresovaná původně jedinci nebo menší skupině osob, nabyla postupně hodnoty masových sdělení: Pavlovy listy místním církvím, případně jednotlivcům Timoteovi, Titovi a Filemonovi4 se staly součástí Bible, tedy nejprodávanější knihy všech dob. Mimochodem už Pavel ve svých dopisech hovoří o důležitosti komunikace pro šíření víry5.

Úsilí prvních křesťanů-zpravodajů přinášelo své plody už v pozdní antice. Do konce 4. století se "za křesťany považuje velká většina obyvatel římské říše a křesťanství se stává oficiálním státním náboženstvím6". Roli médií při šíření křesťanských myšlenek nehrály pouze rané a později kanonizované spisy, ale také další díla. Informativní či zpravodajské rysy mají díla jako Didaché aneb Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům, Obrany Justina Mučedníka, Ireneův spis Proti bludným naukám, díla Jana Zlatoústého, Aurelia Augustina a dalších autorů prvních křesťanských staletí7.

Ve středověku a v raném novověku stále více rostla úloha vizuálních informačních prostředků. Gotické katedrály, stejně jako barokní chrámy se svou neskromnou výzdobou měly jako jeden ze svých cílů informovat (často negramotné) věřící o evangelijních příbězích, o životě světců, ale také o činech jejich současníků-mecenášů chrámů apod. Informace (zprávy) o životě světců kolovaly mezi lidmi také formou lidové slovesnosti například v lidových baladách8. A nesmíme zapomenout na roli bible jako zdroje informací při vzniku protestantských církví.

Tak jako v dějinách křesťanství nacházíme různé typy médií (psaný text, architektura, malířství, píseň), můžeme hovořit i o jisté typologii medializátora křesťanské informace/zprávy. V různých dobách jím byl apoštol, "církevní otec"9, věrozvěst, člen kazatelského řádu10, misionář a další (nesmíme zapomenout ani na důležitou roli, kterou hráli kněží v některých zemích v období boje za posílení národní identity11). I na přelomu 20. a 21. století hraje slovo pronesené z kazatelny důležitou roli v informování věřících a často také ve formaci jejich názorů12.

Všechny popsané prostředky a všichni vyjmenovaní činitelé v historii křesťanství spolupracují na jedné události: šíření křesťanského učení jakožto stěžejní Informace lidských dějin13. A protože církev "klade důraz na všeobecnou informovanost",14 využívá i veškerých moderních sdělovacích prostředků. Církev je díky svému vztahu ke slovu (logos)15 přímo předurčena pro práci s médii.

Masová média hrají důležitou roli v životě všech současných křesťanských církví16, v této práci se však podrobně zaměříme pouze na církev v České republice. Výlučnost katolické církve spočívá v její "masovosti" ve srovnání s ostatními náboženskými společenstvími u nás (viz další článek Podíl katolíků v celé populaci ČR) a v mezinárodní organizaci. Žádná jiná církev registrovaná v naší zemi se nemůže odvolávat na takové zázemí mezinárodních struktur jako právě církev katolická. Současně však ­ při relativně vysokém množství věřících a tím pádem i pracovníků médií-praktikujících katolíků ­ dává prostor různým názorových proudům, které se vejdou do mantinelů katolické doktríny. Proto i média, která můžeme označit jako katolická, mohou vyjadřovat dosti různorodé názory.


(1) Například při katolické bohoslužbě z evangelia čte kněz či jáhen, zatímco čtení z ostatních staro- i novozákonních knih může být a většinou bývá svěřeno laikovi.
(2) České slovo „evangelium“ pochází z řeckého tvaru „eu-angelia“. Jde tedy o slovo se stejným kořenem jako „angelos“, anděl, „posel (Boží)“.
(3) Svatý Pavel (Pavel z Tarsu) je považován za nejdůležitější osobnost rané křesťanské církve. Například Michael H. Hart jej ve svém výčtu 100 nejvlivnějších osobností dějin klade na šesté místo (za Mohameda, Isaaca Newtona, Ježíše Krista, Buddhu a Konfucia). Pouze „vinou“ Pavlova velkého podílu na formování rané křesťanské věrouky se také Ježíš v tomto seznamu nedostal na první příčku. Hart (1994, s. 48) o Pavlovi přímo říká: „Jeho vliv na křesťanskou teologii se ukázal jako nejtrvalejší a nejdalekosáhlejší ze všech křesťanských hlasatelů.“ Je paradoxní, že Pavel osobně Ježíše vůbec nepoznal. Příběh o obrácení Saula (Šavla), pronásledovatele křesťanů, v horlivého apoštola Pavla je popsán ve Skutcích apoštolů (Sk 9,1–19a).
(4) Nový zákon obsahuje celkem 13 listů, jejichž autorství je přisuzováno Pavlovi. První z nich vznikl roku 51 v Korintu a byl adresovaný věřícím v Soluni (Eliade 1996, s. 311).
(5) Ratzinger (1991, s. 42) upozorňuje na citát z Listu Římanům (Ř 10,17): „Víra pochází od slyšení.“ Ratzinger tuto myšlenku rozvíjí: „Víra není vymýšlením toho, co by se vymyslet dalo. Pochází od slyšení, tedy je to přijetí toho, co jsem sám nevymyslel, takže myšlení ve víře je již jen přemýšlením o tom, co jsem dříve slyšel, co jsem přijal […] Ve víře má přednost slovo před přemýšlením.“
(6) Lane 1996, s. 8.
(7) O všech zmíněných dílech pojednává podrobněji (včetně ukázek) Lane (1996, s. 12–51). Výraz „zpravodajské rysy“ je v tomto případě samozřejmě záměrným schematismem. Z hlediska současného žánrového dělení jde ve většině těchto spisů spíše o publicistické útvary (velmi často polemiky).
(8) K novodobé medializaci těchto „lidových“ sdělení došlo například v roce 1991, kdy Jaroslav Hutka natočil album moravských lidových balad s křesťanskou tematikou Pánbu na poli (vydal Reflex Records 1991).
(9) Pojmem „církevní otcové“ se označují staří křesťanští spisovatelé, kteří svými díly a hodnotou svého učení dodnes představují autoritu ve věci víry (Grand Larousse en 5 volumes, díl 4, s. 2350).
(10) K takovým řádům patřili (a patří) zejméne dominikáni a jezuité.
(11) Důležitá byla role duchovních zejména v katolických jihoslovanských zemích: ve Slovinsku patřil k vůdcům tamního národního obrození biskup Anton Martin Slomšek (Šesták a kol. 1998, str. 246), v Chorvatsku hrál obdobnou roli djakovský biskup Josip Juraj Strossmayer (Šesták a kol. 1998, str. 247). I v Čechách a na Moravě měla církev důležitou roli především v počáteční fázi národního obrození. Například v roce 1810 byla zavedena čeština „pouze na jednom typu vyššího vzdělávání – v kurzech pastorální teologie na bohosloveckých seminářích“ (Hroch 1999).
(12) Roli bez nadsázky masového sdělení mají i v naší zemi takzvané pastýřské listy českých a moravských biskupů, tedy „otevřené dopisy“, které jsou předčítány v jeden konkrétní den v celé diecézi, resp. v celé církevní provincii (tedy v tomto případě v Čechách a na Moravě).
(13) S termínem Informace (s majuskulí na začátku) pracuje Tomáš Bahounek ve své knize Církev a sdělovací prostředky (Matice cyrilometodějská). Zmiňuje „radostnou novozákonní Informaci o záchraně lidské skupiny a přiblížení se Boží vlády v lidské společnosti“ (s. 2), tedy jako ono Ježíšovo: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 10,37)
(14) Bahounek, s. 5.
(15) Srov. Ratzinger 1991, s. 31: „Křesťansky věřit znamená přijímat svoji existenci jako odpověď na slovo, jako logos, který nese a drží vše.“
(16) Až příslovečná je role televizních evangelizátorů ve Spojených státech (viz Hadden–Shupe 1988).

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?