Utrpení na Vánoce

 Už několik let bylo možno vidět na mnoha místech hlavního města, hned vedle vánočního masového zabíjení kaprů, aktivisty s megafonem. Vyzývali spoluobčany k milosrdenství, rozdávali letáky a drželi transparent s velikým červeným nápisem: „Utrpení a násilí k Vánocům nepatří.“ Dá se předpokládat, že se s podobným jevem setkáme i letos během národní veselice, když se budou opět na veřejnosti sekat hlavy kaprů, cedit jejich krev, kuchat vnitřnosti, bude se jim stahovat kůže z těla anebo jen seškrabávat šupiny, které si pak pověrčiví lidé strčí do peněženky, aby se jich v příštím roce držely korunky.

Kdo nesnese pohled na kaluže krve smíšené s vodou a v proudech odplavované do městské kanalizace, ať kolem Vánoc a Štědrého večera vůbec nechodí ven a raději si dopředu koupí flákotu v masně. Za ní rozhodně neuvidí ani zbla z utrpení zvířat v masokombinátech. Anebo se rovnou oddá vegetariánství, přejde na sóju a slaví bezmasé Vánoce. Proti gustu není dišputát a je jen chvályhodné, když člověk žije plně v souladu se svým svědomím, názorem, city i žaludkem.

Ale žel ani tak nebude moci změnit nic na tom, že utrpení a násilí k Vánocům neoddělitelně patřilo a patří. Úplně stejně jako patří bolest k porodu a hřích k hříšníkovi. Rádi bychom to změnili, ale úspěšní nebudeme. Panna Maria chtě nechtě zrodila Božího Syna v lidských bolestech a Herodes stejně lidsky (a ne že nelidsky!) vraždil betlémská neviňátka do věku dvou let, protože pro svůj hřích nemohl a nechtěl jinak. Konečně pro něj to nebylo nic mimořádného, neváhal zlikvidovat ani vlastní syny. Nebudeme moci tedy zabránit tomu, aby i dnešní ženy v porodnicích o Vánocích snášely utrpení a žel nepodaří se nám zcela vymýtit ani domácí násilí jakož násilí páchané za tmy či na světle v ulicích města, kde se střílí, vraždí, bije… A často nezabráníme ani tomu, čemu bychom zabránit mohli pro vlastní srabáctví a strach. O válkách, ozbrojených konfliktech a krvavých revolucích ani nemluvě. Klid zbraní se o Vánocích už dávno nedrží.

Nezabráníme nakonec ani zlu, které potichu a neznatelně leží v srdíčkách všech našich neviňátek, nejen těch dvouletých. Vždycky se s neomylnou pravidelností ve větší či menší míře projeví a transformuje v násilí či brutalitu. I Herodes byl kdysi krásné miminko! A krásnými miminky byli i malí zabijáci v křížových výpravách nebo ona pověstná husitská práčata. Možná je dříve dospělí tahali za uši, když se chlapci trefovali do živých ptáků, ale když se trefili přímo do lidí, sklidili chválu! Anebo malí jihoameričtí zabijáci v Salvadoru či Hondurasu v minulém století, ti už v deseti letech věděli o životě (a hlavně o zabíjení) víc než mnohý z nás…

Na Vánoce si všichni přejeme klid, mír a pohodu, ale nebude-li změněno lidské srdce, bude to jen klid do příští války. Ať už té skutečné nebo té naší domácí, školní nebo dokonce církevní. Díky alespoň za to. Přesto však nemůžeme končit tak tragicky, protože Vánoce v sobě skrývají, navzdory všemu dosud nezměnitelnému utrpení a násilí, velmi pozitivní zvěst. Do našeho světa se narodilo dítě, v jehož srdci hřích nebyl. Byla v něm svatost a neskonalá láska. Třebaže ho neminulo utrpení ani brutální násilí, dodnes svou láskou dokáže víc než i ten největší násilník a zabiják světa.

A jak to nakonec vyřešit s těmi kapry? Pokud jsme nezvolili bezmasý jídelníček, poděkujeme Pánu Bohu, že máme co jíst, netrapme kapry ve vaně ani na řeznickém pultě a uvědomme si, že neumírali proto, abychom se na Štědrý den nebo na Hod Boží vánoční přežírali, ale abychom my sami neumřeli hlady. Pak i jejich smrt bude mít nějaký význam. Podobně, jako měla význam smrt všech zabitých beránků, jejichž krev tekla proudem v jeruzalémském chrámě pro hříchy lidu izraelského, a jako měla význam smrt Mesiáše na kříž, narozeného kdysi v Betlémě.

Autor je kazatelem Církve bratrské v Praze 5 a šéfredaktorem křesťanského měsíčníku Brána.

^{Foto: Wikipedia.org}