Nemám ráda ankety. Vyžadují totiž stručnou a jednoznačnou odpověď: A ta může být zavádějící. Pokud anketa, pak musí poskytnout dostatečný prostor k vážnému zamyšlení. O to se pokusil František Schildberger ve svém internetovém magazínu Skleněný kostel. Oslovil řadu křesťanských osobností, od známé publicistky až po řádovou sestru, jsou zastoupeny všechny věkové skupiny i profese, konvertité i věřící „od kolébky“, různých názorů i postojů, od horlivého zastánce „katolické tradice“ až po mladou novinářku citující Tomáše Halíka.

Základní otázka zněla: Jak se cítíte jako křesťan a občan této republiky? Pohled respondentů je pochopitelně různý, ale v základě se shoduje: atmosféra ve společnosti je poznamenána praktickým pohanstvím většiny obyvatel. Tendence vytěsnit aktivní křesťany z veřejného života je nesporná, ovšem nikoli nelogická, například to, že na naší politické scéně křesťanské postoje zastoupeny nejsou, plyne přímo z našeho demokratického systému. Křesťané tvoří v naší společnosti menšinu a z toho plyne i jejich nízké zastoupení. Média v lepším případě křesťanství ignorují a v tom horším se projevují zaujatě. I tady je logické vysvětlení: naprostá většina mediálních pracovníků má nulové náboženské vědomosti. Proti totalitnímu režimu je tady ovšem zásadní rozdíl, a tím je svoboda vyznání, skutečná, ne jenom jako fráze. Pro praktikování naší víry nás nikdo nevyhodí ze školy, z práce, nebude nás diskriminovat na úřadech, můžeme se svobodně scházet, publikovat, vychovávat své děti ve víře. Snad jen jediný respondent, zaujímající pozici „tradičního“ katolicismu, vnímá atmosféru v naší společnosti jako nepřátelskou křesťanství. Jenomže poněkud přeceňuje informovanost naší veřejnosti, když uvádí útoky na FSSPX (Kněžské bratrstvo sv. Pia X.), zapomíná, že nábožensky negramotná majoritní společnost často nerozlišuje ani jednotlivé křesťanské denominace, natožpak různé spirituality a hnutí v ŘKC.

Co se týká Evropské unie, má pravdu, že není zrovna nakloněna křesťanským hodnotám; ze samé „korektnosti“ a „tolerance“ vede náš kontinent na vysloveně postkřesťanskou cestu. Ovšem jeho řešení už za pravdu dát nelze; není možné se s EU rozejít, žádný stát nemůže v dnešním světě existovat jako solitér. To by znamenalo cestu do ghetta. Pokud někdo neuznává liberální demokracii, nemůže se v ČR, ani v jiné evropské zemi, cítit dobře. To je samozřejmě zcela krajní postoj, žádný jiný z respondentů netouží po „autoritativním státu s katolickými principy“.

A jak se křesťané cítí jako občané naší země? Zjednodušeně řečeno vadí jim nevýrazná, okrajová role křesťanství ve veřejném prostoru. Je to podmíněno historicky, komunistická totalita jen dovršila a dovedla ad absurdum to, k čemu směřoval už předchozí vývoj, k vytěsnění živého křesťanství ze společnosti. V socialistickém Československu byl křesťan ještě méně než občan druhé kategorie, vždyť vlastně vůbec neměl být, a pokud si ještě dovolil přežívat, měl zalézt a neprojevovat se.

V současnosti mnozí z nás cítí „občanskou nepohodu“. Křesťanské hodnoty jsou u nás nevítané a nežádoucí, majoritní společnost je odsouvá z veřejného prostoru do soukromí. Zjednodušeně řečeno v tom je rozdíl proti komunistické totalitě, která nechtěla Boha ponechat ani v soukromém prostoru a zaměřila se na systematické vymývání mozků. Sekulární česká společnost je ochotná tolerovat křesťanství jako něco okrajového, laskavě nám ponechává víru jako „soukromou záležitost“, ale ve veřejném prostoru začíná uplatňovat právo na existenci jediné pravdy a zrovna tak jako komunistická moc se odvolává na zájem většiny. Odvolává se na multikulturalismus, obecné zájmy, ohání se tolerancí, aniž by si kladla otázku, co pod tímto pojmem rozumí. Tolerance znamená snášenlivost, nekonfrontační soužití. Ovšem v newspeaku je význam slov posunut a tolerance je chápána paradoxně, jako diktát konformity. Křesťané mají mlčet k rozpadu morálních a kulturních hodnot, aby nebyli “netolerantní“, a nechat se dotlačit do postavení občanů, ne-li druhé, tedy jedenapůlté kategorie.

V sousedním Polsku se podobný problém neřeší, protože polští křesťané mají zdravé sebevědomí. To je dáno odlišným historickým vývojem. U nás bychom se měli, tak jako před 22 lety, „vzpřímit a zvednout hlavy“ a nenechat se zatlačit na okraj. V anketě zazněl i zajímavý názor: ani Ježíš nebyl občanem první kategorie, nesnažil se o to, nezajímalo ho to, názory zákoníků a velekněží šly mimo něho, a on s klidem boural zavedená tabu. Nesmíme mířit do ghetta. Je to náš stereotyp z období totality, kdy jsme si pochopitelně hájili svůj ohraničený prostor vnitřní svobody. To vyjádřil už Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě: „neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého.“

Svého času jsem se chtěla pokusit o jakousi SWOT analýzu postavení křesťanů v naší společnosti, ve vztahu k této zemi a jejím tradicím. Takový úkol se ovšem ukázal jako příliš velké sousto. Mohu vycházet jen ze svých osobních zkušeností. Ve středočeském městečku, v naprosto sekularizovaném, „bohapustém“ kraji, si občas připadám jako exot. Přistihla jsem se, že si podvědomě dávám pozor na mnoho věcí, na které jsem si ve více anonymním prostředí Prahy ani nevzpomněla. Vůči sousedům v našem paneláku usiluji o vstřícnost, zdvořilost a snahu předvést se jako co nejvíce „normální“. I když jdu jen ke kontejnerům, dbám na to, abych nedělala dojem „dlouhá sukně, bledá líčka, tak se pozná katolička“. Za totality jsem nosila na krku křížek, měla jsem potřebu dát najevo, kde stojím. Teď nosím jiné šperky, přijde mi zbytečné demonstrovat svou víru, když mě už pro ni nikdo nesmí oficiálně diskriminovat. Náročnější je nerozmělnit křesťanské zásady, ze zbabělosti, když dojde k „lámání chleba“, abych se náhodou někoho nedotkla, ať už sousedů, kolegů, nebo i příbuzných. Abych se nenechala zatlačit někam, kam sama nechci a nemohu. A to platí i pro život v naší společnosti, křesťané zaujmou takovou část veřejného prostoru, jakou si vydobudou.

Autorka je lékařka, články v této rubrice slouží k zamyšlení nad problematikou a nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.