Historická zkušenost nás učí, že ne vždy je nekritické politické angažmá na místě. Není tomu tak dlouho, co bylo v Evropě, zvláště ve Francii, populární marxistické hnutí, které se i mezi klérem drželo až do počátku sedmdesátých let. Důvody není třeba složitě hledat; podmínky dělníků v loděnicích byly velmi špatné, lidé v průmyslových městech často jen obtížně uživili rodiny, kterých si církev vždy velmi vážila. A tak vzniká skupina dělnických kněží, kteří chtějí hlásat Krista také těmto lidem. Aby měli šanci s nimi vejít do kontaktu, je třeba, aby se sami účastnili jejich práce.

V tomto prostředí se zdála být hesla o právech dělníků zcela odůvodněná. Marxe v této době nečte podrobně téměř nikdo, a tak se není čemu divit, když tomuto fenoménu podléhají také kněží, kteří vidí bolest lidí, nedokonalost v řádu stvoření. Existuje jen velmi málo věřících západního světa, kteří jsou schopni toto nadšení – od čtyřicátých do počátku sedmdesátých let – tlumit a ukázat, že jde o bytostně protináboženské hnutí.

Přesto ani dnes není tento koncept zcela mrtvý, ale naopak v řadě oblastí zažívá mimořádný rozmach v teologii osvobození, která dělá z Ježíše revolucionáře, disidenta a hlas chudých utlačovaných. To, že je deformováno samo křesťanství v těchto ideologiích, jasně ukazuje také Benedikt XVI. ve svých encyklikách. Kristus nebyl revolucionář, ale tichý trpící.

Zajímavé je, že církev je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu. Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala. Je dodnes velkou otázkou, zda měla církev jasně vystoupit proti komunistickému převratu, nebo nikoli, a do jaké míry se měla účastnit na společenském veřejném životě těchto států.

Na druhou stranu se zdá být mylné se domnívat, že by se Ježíš o politiku nezajímal, neboť způsob hlásání Božího království byl do velké míry ovlivněn aktuální politickou situací. Pokud se ptáme, proč až do zasedání Velerady nevyzná, že je Mesiáš, je to právě kvůli politice. Pokud by tak učinil, bylo by jeho hlásání ovlivněno dobovými představami o tom, jak by měl Mesiáš vypadat. Zélóti by zřejmě zahájili pokus o politický převrat, saduceové by se jej pokusili co nejrychleji zlikvidovat a prostor pro hlásání radostné zvěsti by nebyl. Hlas Kristův by zanikl ve vřavě revoluce. Ježíš se tedy aktivně politického života účastní, rozhoduje se politicky a s ohledem na politiku.

Jak v tomto paradoxním pohledu najít místo pro roli křesťana v politice? Myslím, že velmi pěkně to vystihuje papežský teolog Cottier, který říká, že je povinností každého člověka zajímat se o politiku, tak jak to dělal Ježíš. Je třeba rozhodně vystupovat proti zlu, útlaku svobody a dalším nebezpečím, která mohou být s politikou spojena. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout to, že není přípustné manipulovat věřící v tom, že by měli volit tu kterou stranu jen proto, že má v názvu křesťanská. Historie nás učí, že ve velké části případů je toto adjektivum spíše na závadu a nepředstavuje samo o sobě žádnou garanci kvality.

Jistě také věřící člověk může vstoupit do politiky – jestliže bude pevně hájit skutečné křesťanské hodnoty. Místo davu socialismu vidět jednotlivého člověka, bojovat za svobodu víry i slova, pečlivě spravovat svěřený majetek nebo bojovat proti korupci. V takovém případě je již jen na jeho filosofickém a politickém přesvědčení, zda je více nalevo či napravo. Ono v opačném případě zřejmě také, neboť pak nemá s žitým křesťanstvím příliš mnoho společného.

Autor je studentem programu Teologie na CMTF a a programu Fyzika na PřF MU.
Články v této rubrice slouží k zamyšlení nad problematikou a nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.