O návštěvě Benedikta XVI. na Kubě se toho napsalo mnoho. Tedy hlavně bylo mnoho otázek: měl se sejít s opozicí, nebo ne? A když ne, tak proč? Měl vyslovit podporu Dámám v bílém, nebo se s nimi dokonce měl sejít? A co ti, kteří se kvůli jeho návštěvě zabarikádovali v kostele a chtěli se Svatým otcem promluvit jen pár slov? Měl Svatý otec zdůraznit politickou nesvobodu? Měl se vyjadřovat k ekonomickému embargu Spojených států? O co, a jestli vůbec, by měl papež při soukromých rozhovorech s bratry Castrovými žádat? Měl by se zasazovat o změnu režimu?

Odpovědi budou nebo byly různé. Záleží na tom, kdo by na ně odpovídal.

Předně je nutné zdůraznit, že návštěva Benedikta XVI. na Kubě měla pastorační charakter. K pastorační návštěvě nepatří žádná politická prohlášení, žádné kontroverzní body programu. Hlavním cílem je prosté ujištění kubánských věřících, že na ně církev myslí, že se za ně modlí, že je doprovází í na jejich mnohdy nelehké cestě života i víry.

Režim s cestou Benedikta XVI. na Kubu souhlasil. Ukazuje to totiž, podle slov kubánských představitelů, vstřícný a tolerantní postoj k náboženství a ke katolické církvi zvlášť. To, že je papež na Kubě vítán, mělo ukázat už osobní přivítání prezidentem Raúlem Castrem na letišti, ve společnosti kardinála Jaimeho Ortegy a za doprovodu dělostřeleckých salv.

Návštěvu papeže je také možno chápat jako utvrzení kubánské římskokatolické církve v roli smírčího mezi stávajícím režimem a opozicí, nebo těmi, kteří s režimem nejsou konformní. Nutno podotknout, že ŘKC se do této role stylizuje již mnoho let (kardinál Ortega prosazuje smířlivý tón ve vztahu k režimu od svého nástupu). Tato politika mimo jiné vychází ze zkušenosti Vatikánu z dob studené války, kdy církev v některých zemích na sebe moc neupozorňovala a tak jí bylo umožněno "dýchat", ve smyslu práce v církvi (ale jen v rámci budov církve, už ne mimo ně!), pomalého, ale stabilního růstu, v případě Kuby i třeba některých povolení na přestavbu či opravu kostelů (o čemž si některé nekonformní kubánské církve mohou nechat jen zdát). V některých státech po pádu režimu byla tato pozice velmi výhodná, protože církev si tím vytvořila určité podhoubí pro růst ve svobodě.

Výše zmíněné naznačuje, proč se papež s opozicí nesetkal. Římskokatolická církev jako celek pravděpodobně nechce během pastoračních návštěv zemí otevírat potenciálně výbušná témata, kubánská římskokatolická církev si chce udržet pozici smírčího, režimu se návštěva hodí do jeho propagandy, která je plná otevřenosti a tolerance.

Z mého pohledu je toto ale chůze po velmi tenkém ledě. Pokud církev cíleně nepodporuje aktivity boje za občanskou i politickou svobodu, může po pádu režimu ztratit u veřejnosti podporu, protože se nezastala těch, kteří za svobodu bojovali (a mnozí z nich vyrůstali v římskokatolické církvi nebo jsou jejími aktivními členy či k ní mají alespoň velmi blízko). Námitka, že kardinál Jaime Ortega byl u jednání o propuštění politických vězňů v roce 2010, mi spíše než cokoliv jiného navozuje otázku: co za tuto dohodu bude muset církev obětovat? Kardinál Ortega po propuštění vězňů na své návštěvě USA zdůrazňoval, že "režim propouští politické vězně, a že by tedy partneři, zejména Spojené státy, měli přehodnotit své vztahy ke Kubě, což samozřejmě znamená i zrušení embarga, které USA na Kubu před mnoha desítkami let uvalily." Mimochodem toto vyjádření Benedikt při svém veřejném vystoupení podpořil.

Pokud se tedy Benedikt XVI. nesešel s opozičními aktivisty, je podle mého názoru zřetelné, že Vatikán oficiálně podporuje politiku tamního kardinála, což pro některé může znamenat politiku role smírčího, pro jiné politiku založenou na dohodě s ďáblem. Pro ty členy ŘKC, kteří bojují za občanská a lidská práva (která církev i ve svých dokumentech prosazuje) a cítí ze strany církevních představitelů nepřijetí, nenalézají v církvi oporu, nebo jsou dokonce odmítáni, je tento postoj velikým zklamáním. A nejen pro ně.

O audienci žádaly například i Dámy v bílém - skupina manželek, matek a dcer vězněných disidentů, které pravidelně pochodují po nedělních bohoslužbách v římskokatolickém kostele Santa Rita v Havaně a svým pokojným průvodem upozorňují na to, že v kubánských věznicích jsou zadržováni lidé, kterým záleží na svobodě nejen vlastní, ale i ostatních a jsou ochotni za tuto svobodu bojovat. Ani tyto režimem velmi zkoušené ženy se u papeže nesetkaly s přijetím a osobním povzbuzením. Podle některých zdrojů režim navíc preventivně zadržel až 150 opozičních aktivistů a disidentů, kteří plánovali zúčastnit se bohoslužeb, které papež celebroval, a doufali, že se k němu dostanou blíže.

Na druhé straně papež při mši, která se konala na náměstí Revoluce (baště komunistického kubánského režimu), ve svých vyjádřeních velmi opatrně (asi aby nezarmoutil své hostitele) hovořil o “autentické svobodě”, také zmínil ty, kteří jsou odděleni od svých rodin, kterým je odpírána svoboda, a ty, kteří trpí. Na tato vyjádření vice-president Kuby Marino Murillo reagoval tvrzením, že na Kubě k žádným politickým reformám nedojde. Tato věta nenechává žádný prostor pro diskuzi....

Co řici na závěr? Domnívám se, že stále ještě asi neumíme předat naši autentickou zkušenost z vývoje společnosti a zejména postavení církví v ní po Sametové revoluci v bývalém Československu. Jinak bych totiž očekávala, že papežův postoj k opozici na Kubě bude odlišný.

Autorka je předsedkyně komise pro Kubu při synodní radě Českobratrské církve evangelické