Oznámení německých biskupů ohledně církevní daně není novým počinem, polemiky ohledně povahy výstupu z církve probíhají řadu let. V roce 2006 podala papežská rada pro výklad legislativních textů oficiální výklad povahy právního úkonu actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica (hovorově označovaný jako výstup z církve). Podle tohoto výkladu musí existovat tři podmínky, a to vnitřní rozhodnutí vystoupit církve projevené vnějším formálním úkonem a adresované kompetentní církevní autoritě, přičemž oním vnitřním rozhodnutí se myslí vůle odloučit se od konstitutivních prvků života církve. Církevní autorita tedy neměla automaticky evidovat oznámení o výstupu z církve, ale vždy ještě přezkoumat jejich skutečný obsah, tedy dotázat se dotyčného, z jakého důvodu oznámení poslal.

Učiněný výklad směřoval k tomu, aby za skutečný odpad od církve byla označena jen ta jednání, která obsahově naplňují podstatu skutku, tj. taková, kdy člověk se skutečně chce plně odloučit od církve. Pokud dotyčný oznámení činil jen proto, že se mu nechtělo platit církevní daň, jednalo se o porušení určitého předpisu, nikoliv však o plné odloučení od církve. Biskupové v Německu měli vždy tendenci i toto jednání označovat jako skutečný odpad od církve, tedy jednání, které je sankcionováno exkomunikací. Odpůrci tohoto výkladu argumentovali, že co do podstaty jednání se jedná pouze o odmítnutí povinnosti přispívat na potřeby církve, a na tato jednání se nevztahuje komunikace.

Problém kromě praktické stránky (sníží se výběr daně) je v tom, že odpad od církve je veřejně deklarován – „kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,33). Není to tedy jen čistě věc prodlení s placením určitého příspěvku. Německým biskupům není co závidět. Mlčky přecházet veřejně deklarovaný odpad od církve dost dobře nemohou. Na druhé straně, rovnítko, neplatíš, nebudou svátosti, redukuje svátosti na určité protiplnění. Můžeme si oddechnout, že se nás to netýká. Na druhé straně je nutné i pro nás si připomenout, jak je nezbytné stále rozvíjet poselství II. vatikánského koncilu ohledně církve jako Božího lidu, a tudíž neustále si klást otázku, zda věřící toto společenství skutečně v církvi prožívají.

Autorka pracuje jako kancléřka Arcibiskupství pražského a též je advokátkou Metropolitního církevního soudu.