Armáda je třikrát důvěryhodnější než církve

Už na první pohled je statisticky patrné, že zcela důvěřuje církvím asi tolik populace, co chodí pravidelně na nedělní bohoslužby. Podle výsledků posledního sčítání lidu se k víře – ať už v církvi nebo mimo církve – hlásí mírně přes dvacet procent lidí. Skoro polovina lidí ovšem tehdy údaj nevyplnila, což vede k opatrnosti při posuzování takových čísel. Češi totiž ve skutečnosti věří dost a kdečemu. Je ale pravděpodobné, že církvím věří v podstatě pravděpodobně jen věřící a ve společnosti nemá jejich hlas velký dopad.

Proč jsou Češi vůči církvi (teď to zjednodušme na katolickou církev, protože lidé si většinou stejně vybaví především ji a je mediálně nejviditelnější) tak negativně založení? Proč je armáda, na kterou většina mužské populace nemá žádné dobré vzpomínky a která lidem přijde zbytečná, třikrát větší důvěru? Nikdo si přece nedělá iluze o tom, že by naše armáda byla schopna zemi nějak účinně bránit. Armádou otřásly také různé skandály. Byť, pravda, jsou to často politické skandály především kvůli různým kejklům na ministerstvu obrany a ne aféry armády samotné.
Lze navrhnout několik příčin.

1. Víra je u nás na ústupu už dlouho. Nemohou za to jen komunisté, náboženské tradice začaly povadat už v době průmyslové revoluce, kdy lidé odcházeli z venkova do měst a byli vytrženi ze svých kořenů. Církvi se nepodařilo na tento jev zareagovat. Je přitom jednodušší navázat na to, co existuje, a oživit to než hledat jednotlivé konvertity. Ti mají samozřejmě pro církev zvláštní cenu a jsou pro ni aktivní posilou, teď jde však o jev masového ateismu, o kterém naléhavě mluví II. Vatikánský koncil.

2. Komunisté zničili značnou část intelektuální elity, poškodili pastoraci, teologii, katechezi, evangelizaci. Zatlačením církve do kostelů navodili dnešní mentální stav, kdy lidé spojují náboženství jen s obřady a ptají se, k čemu mají platit mávání kadidelnicí a nějaké pověry, když do kostela nechodí. Že má dnes církev vzdělávací a charitativní organizace, to už se k mnoha lidem nedonese.

3. Vinu má ale i sama církev. Ostatně nejlepší je předpokládat, že když je malér, můžeme si za něj především sami. Církev neumí jednoduše vyložit lidem „venku“, co hlásá, ani vysvětlit svou praxi. Církevní jazyk je téměř beznadějně zatuhlý a nesrozumitelný. Dnešní ateisté přitom skutečně nevědí vůbec nic. Neexistuje snad pojem, který by byl srozumitelný. Bohem počínaje, přes spásu, hřích, anděly, očistec, eucharistii.

Církev nevěřící v podstatě nezajímají. Naprostá většina činnosti se týká (stále ještě) stávajících oveček. Když se někde objeví centrum, kde se dějí mimořádné věci, třeba Nejsvětější Salvátor v Praze, kde se rok co rok křtí velké množství studentů – konvertitů, připravených na křest, objeví se narážky na hnízdo liberalismu. V devadesátých letech se promeškalo několik šancí. Církevní hierarchii se podařilo znechutit značnou část katolických intelektuálů, nevyužil se potenciál tzv. tajné církve, přidusila se média, která se snažila o otevřenost. Skončilo to ale tím, že katolickou teologickou fakultu vedenou svérázným tradicionalistickým Talibanem málem vyloučili z univerzity. Počátkem tisíciletí už část hierarchie prozřela, že největší ostudu nedělají církvi tzv. liberálové, ale některé komicky vypadající figury, které jako by vypadly z 19. století. Tak se divme, že většina společnosti nechce dát církvi ani korunu a současně od ní očekávají duchovní a charitativní služby a nepadající kostely. Je to padlé na hlavu, ale s tím se musí při reálném stavu společnosti počítat.

Tlak na církev je velký a církev má skutečně proti sobě lidi, které bychom mohli popsat pojmy jako: nepřátelé, protivníci, lhostejní, ironici… atd. Odpor vůči církvi může mít mnoho důvodů: Špatná osobní zkušenost (nafackoval mu kostelník, farář kradl), předsudky z neznalosti (kosmonauti Boha neviděli), osobní kalkul (zviditelnit se v mediích, třeba bojem proti restitucím), intelektuální výhrady (jsem sociobiolog, nebo filozof nebo psychoanalytik a myslím si, že…). A potom, což by bylo čestné uvést na prvním místě, že lidé v Boha nevěří a svobodně na základě své zkušenosti a poznání dospěli k tomu, že žádný není. Všechny tyto polohy mohou mít verzi umírněnou a bojovnou.
Je problémem církve – a může si za to už dvě desetiletí po listopadu 89 sama – že se studiem moderního ateismu a sekularizované společnosti nezabývá. To by měl být na teologických fakultách další kurs hned vedle fundamentální teologie a biblistiky. Možná by se jím mělo začít hned od druhého semestru. Ať se nikdo nediví, že v určitém ohledu doba temna je až dnes, totiž doba ateistického temna.

Když neznáme „druhou stranu“, nejsme schopni ji oslovit a srozumitelně jí říci, o co nám jde. To má pak ovšem někdy důsledky až do hrdel a statků. Bez studia ateismu a sekularizace se prostě církev nehne z místa.

Jan Jandourek, duchovní starokatolické církve, redaktor MF DNES