...

2. Na koncilu Církev udělala především zkušenost víry, protože se bezvýhradně svěřila Bohu v postoji důvěry a jistoty, že je milována. Právě tento akt oddanosti Bohu vychází najevo při pozorném studiu jeho dokumentů. Kdo by se chtěl přiblížit koncilu bez tohoto výkladového klíče, zbavil by se možnosti proniknout k jeho hlubokému jádru. Pouze v perspektivě víry se událost koncilu ukazuje jako dar, jehož dosud skryté bohatství je třeba pochopit.

V této svízelné situaci přicházejí na mysl významná slova Vincence z Leirin: «Starostlivá a opatrná Kristova Církev stráží dogmata, která jí byla svěřena, nic v nich nemění, nic neumenšuje, nic nedodává; neubírá to, čeho je třeba; nepřidává to, co je povrchní; neztrácí to, co jí patří; nepřivlastňuje si to, co patří jiným; ale s veškerou horlivostí, přijímajíc s věrností a moudrostí starobylá dogmata, má jediné přání: zdokonalit a uhladit ta, která v minulosti dostala předběžnou podobu a nárys, upevnit a posílit ta, která už vynikla a rozvinula se a střežit ta, která byla potvrzena a definována.» (Commonitorium, XXIII).

3. Koncilní otcové stanuli před opravdovou výzvou. Ta spočívala v požadavku niterněji pochopit povahu Církve a její vztah ke světu v období náhlých proměn, a přijmout tak vhodné «aggiornamento», tedy přizpůsobení. Přijali jsme tuto výzvu - mezi koncilními otci jsem byl také já - a odpověděli jsme ve snaze o důslednější porozumění víry. Tím, co jsme na koncilu učinili, stalo se zřejmým, že i soudobý člověk, chce-li důkladně porozumět sobě samému, potřebuje Ježíše Krista a jeho Církev, která trvá ve světě jako znamení jednoty a společenství.

Církev, Boží lid, který kráčí cestou dějin, je ve skutečnosti trvalým svědkem proroctví, přičemž osvědčuje novost příslibu a činí zřejmým jeho uskutečněňování. Bůh, který dal příslib, je věrným Bohem, který dané slovo plní.

Nespočívá snad zde to, co nám tradice sahající až k apoštolům dovoluje si ověřovat každý den? Nejsme snad součástí neustávajícího předávání Slova, které dává spásu a přivádí člověka ke smyslu jeho existence, ať už se nalézá kdekoli? Církev, nositelka zjeveného Slova má poslání ohlašovat jej všem.

Toto její prorocké poslání s sebou nese přijetí odpovědnosti učinit viditelným to, co toto Slovo zvěstuje. Musíme uskutečňovat viditelná znamení spásy, aby zvěst, kterou neseme byla pochopena ve své celistvosti. Přinášet světu Evangelium je úkol, který křesťané nemohou delegovat na druhé. Je to poslání, které je zastihuje v odpovědnosti, jež je vlastní víře a následování Krista! Koncil chtěl tuto základní pravdu navrátit všem věřícím.

...

Je však nezbytné, aby se z této dynamiky nevytratil pravý úmysl koncilních otců, který je dnes zapotřebí spíše znovu nadobýt tím, že budou překonány zaujaté a stranické interpretace, které bránily lepšímu vyjádření novosti koncilního magisteria.

Církev zná odedávna pravidla správné hermeneutiky obsahů dogmat. Jsou to pravidla, která se nacházejí uvnitř osnovy víry a nikoli mimo ni. Vykládat koncil předpokladem, že způsobil zlom s minulostí, přestože se ve skutečnosti nachází vždycky v linii víry, je rozhodně scestné. To, co bylo věřeno "všemi, vždy a všude" je autentickou novostí, která dovoluje každé době vnímat osvícení slovem Božího zjevení v Ježíši Kristu.

Dogmatická konstituce Dei Verbum umístila s obnoveným vědomím Boží Slovo do středu života Církve. Tato centralita byla dána živějším vnímáním jednoty Písma svatého a Posvátné Tradice. Boží Slovo, které je oživováno vírou svatého věřícího lidu pod vedením Magisteria, po každém z nás žádá, abychom přijali vlastní odpovědnost za zachování netknutého procesu jeho předávání.

Aby primát Zjevení Otce lidstvu přetrval v celé síle své radikální novosti je nutné, aby se především teologie stala důsledným nástrojem jejího porozumění. V encyklice Fides et ratio jsem napsal: «S ohledem na pochopení Zjevení si byla teologie v různých etapách vědoma, že musí přebírat požadavky různých kultur, aby v nich mohla předávat obsah víry v odpovídajícím pojmosloví. Dnes má tento dvojí úkol. Na jedné straně musí pracovat na úkolu, který jí svého času svěřil 2.vatikánský koncil: obnovit své metody, aby mohly účinněji sloužit evangelizaci. … Na druhé straně teologie musí upírat svůj pohled na poslední pravdu, která je jí svěřena se zjevením, aniž by se spokojovala s prodléváním na mezistupních» (č.92).

6. Církev věří to, co přijímá jako předmět své modlitby. Konstituce Sacrosanctum Concilium vysvětlila předpoklady liturgického života, kterým má lid, jenž je povolán k vykonávání kněžství Nové Smlouvy, vzdávat Bohu pravou úctu. Liturgické konání musí každému věřícímu dovolit vstoupit do nitra tajemství, aby pochopil krásu chvály Trojjediného Boha. Je totiž pozemským předjímání chval, které zástupy blažených vzdávají Bohu v nebi. V každém liturgickém slavení by proto měla být účastníkům dána možnost okusit, byť pod závojem víry, něco z té sladkosti, která pramení v kontemplaci Boha v Ráji. Každý služebník, vědom si své odpovědnosti vůči celému lidu, jež mu je svěřen, musí proto věrně dbát na úctu k posvátnosti obřadu, a růst v porozumění tomu, co slaví.

...

Společenství je základem, o který se skutečnost Církve opírá. Je koinónií, která má svůj zdroj v samotném tajemství Trojjediného Boha a vztahuje se na všechny pokřtěné, kteří jsou tak povoláni k plné jednotě v Kristu. Toto společenství je zřetelné v různých institucionálních formách, kterými se vykonává církevní služba a ve funkci Petrova nástupce jakožto viditelného znamení jednoty všech věřících. Nikomu nezůstala skryta skutečnost, že 2.vatikánský koncil si osvojil velkou pohnutku "ekumenické" tužby. Toto vstřícné a objasňující hnutí, které bylo započato se všemi pokřtěnými bratry, je nevratné. Síla Ducha volá věřící k poslušnosti, aby se jednota stala účinným zdrojem evangelizace. Společenství, které Církev žije s Otcem, i Synem a Duchem svatým, je ukazatelem toho, že bratři jsou povoláni žít spolu.

Překlad: česká redakce Radia Vatikán