Tomáš Skácel (TS): Když jsem Vás slyšel v Alembiqu v neděli večer, zaujalo mne kolik toho znáte. Napadá mne jedna otázka: přesto, že jste se seznámil s tolika cestami, zůstáváte křesťanem? A co pro Vás křesťanství znamená?

Ivan Odilo Štampach: Myslím, ze dílčí duchovní cesty mají týž cíl, i když různá východiska. Nepřesně viděno jdou tedy různým směrem. Věřím, že se setkají. Mým křesťanským východiskem není rodinná výchova. Ta byla spíš masarykovsky humanistická. Celé naše zdejší prostředí je ale přece poznamenáno staletími křesťanství. Promlouvá z literatury, hudby, staveb, obrazů...

Ale je to u mne i věc osobní volby. Na křesťanství mne fascinuje, že je to náboženství vtěleného Boha. V něm se neutíká od těla, hmoty a přírody k jakémusi mlžnému duchovnu. Naopak, jde se od ducha (či Ducha) k tělu. Je to náboženství velmi hmatatelné. A to také znamená pro mne dnes sociálně a ekologicky angažované. Duch v křesťanství nesídlí v záhrobí nebo na druhém břehu reality. Je tady a teď, v těchto konkrétních situacích, událostech a setkáních.

TS: Myslíte si, že lze, a jak, spojit, nebo nějak obohatit křesťanství s jinými náboženstvími? Zajímají mě zvláště tak odlišné cesty jako buddhismus a zen.

Štampach: Zenová větev buddhismu (a víceméně i buddhismus jako celek) odmítá stavět myšlenkové konstrukce o Bohu, duši, nebi, pekle a podobných tématech. Když se Buddhy ptali jeho žáci, jak to je, odpovídal různými příběhy. V podstatě říkal: "Žij nesobecky, medituj a sám uvidíš, jak to je." Buddhismus je střízlivý v řečech a odkazuje ke zkušenosti. K tomu by se mělo vracet i křesťanství. Mnoho křesťanských mnichů a dalších lidí medituje podle buddhistických doporučeni. A buddhismus také bere podněty z křesťanství. Vzniká tzv. angažovaný buddhismus. Jeho silným představitelem je vietnamsky mnich žijící ve Francii Thich Nhat Hanh. Nějaké jeho knížky vyšly i v češtině. Jedna z nich se jmenuje Živý Kristus, živý Budha.

TS: Prosím Vás, kdo jsou starokatolíci? A proč jste si je zvolil?

Jsou to katolické církve jednotlivých zemí, které nebyly ochotny přistoupit na absolutistický model církevního života. Takové církve se objevovaly v různých dobách. Lze k nim počítat i české kališníky od 15. do 17. století. Dnešní Utrechtská unie starokatolických církví se formuje od první poloviny 18. století. Má členské církve v Holandsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Česku, Polsku, Chorvatsku a USA, menší skupiny jinde, např. na Slovensku, v Itálii. Příbuzná církev vzniká v Portugalsku. Jiná poměrně velká spřízněná církev je na Filipínách.

Starokatolíci jsou v podstatě v jakési unii také s anglikánskými církvemi celého světa. Od Římskokatolické církve se lišíme tím, že biskupové a faráři jsou voleni (a na základě volby svěceni a ustanoveni), že celibát duchovních je dobrovolný, že farnosti i místní církve spolu s duchovními spravují i laici, že se přijímá vždy pod obojí způsobu, že liturgie sice navazuje na klasickou západní (kdysi latinskou) liturgii, ale je v ní více spontánnosti a tvořivosti. Ctíme Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského upálené v Kostnici jako mučedníky. Naší věroukou je jen to, co je společné všem křesťanům. Podrobnější informace lze najit na rozsáhlé webové stránce http://www.starokatolici.cz/.

Jsem tam duchovním v pražské farnosti, řádným členem synodní rady a členem několika pracovních komisí. Mým hlavním zaměstnáním zůstává vyučování na několika vysokých a vyšších odborných školách.

TS: Mohl byste s odstupem uvést příčinu Vaší exkomunikace z církve?

Štampach: Jistě myslíte Římskokatolickou církev. Nelze být exkomunikován z ní, nýbrž v ní. Je to vnitrocírkevní trest. Já jsem z Římskokatolické církve nikdy nevystoupil. Její oficiální autority mne potrestaly za mou práci ve starokatolickém společenství. Pokládají se za kompetentní vyhlašovat nade mnou tresty. Sloužit Božím slovem a svátostmi sestrám a bratřím, kteří to potřebují a kteří o to stojí, se jim zřejmě jeví jako zločin.

Je zajímavé, že přitom stále mluví o ekumenismu. Hleďme, jak je tento ekumenismus věrohodný.

TS: A co by se mělo stát, aby jste se vrátil ke katolíkům?

Já se k nim nepotřebuji vracet. Já jsem stále katolík. Jsem jím už tím, že jsem křesťan. Všichni společně snad věříme, že Kristova církev je jedna, svatá, všeobecná (tj. katolická) a apoštolská. A nad to společné křesťanské je třeba ještě říci, ze starokatolíci jsou stejně katolíky jako katolíci římští. Vyjadřuji to i názvy: Alternativní název naší církve je Česká katolická církev podobojí. Naší němečtí kolegové si říkají Katolické biskupství starokatolíků v Německu a ve Švýcarsku působí tato církev pod názvem Křesťansko-katolická církev. Jsem katolíkem také proto, ze přijímám celou bibli, věřím shodně se všemi křesťany, že žiji plným svátostným životem a že pěstujeme společenství mezi církví putující a církví vítěznou. A pak ještě něco: starokatolíci se možná stanou zbytečnými, uskutečni-li římští katolíci důsledně reformy, s nimiž začal II. vatikánský koncil.

TS: Takže mám to chápat tak, že byste byl ochoten vrátit se do Římskokatolické církve, kdyby byla důslednější v naplňování poselství II. vatikánského koncilu?

Kdyby důsledně naplnila a rozvinula poselství koncilu, nepotřebovala a nepožadovala by, aby se do ní někdo odněkud vracel. Ale jistě by to znamenalo odstranění exkomunikace a plné církevní, tedy svátostné společenství. Uznáni, že jsme plně údy jediné církve Kristovy. Ale je také možné, že by tím Starokatolická církev ztratila raison detré a že by obě větve současného katolictví mohly žít nadále viditelně propojeny.

TS: Zaujal mne Váš názor na hierarchii církve. Říkal jste, že nemáte rád centralizovanou strukturu Římskokatolické církve. Mohl byste říci proč?

Protože věřím ve schopnost jednotlivých křesťanů a jednotlivých jejich společenství se samostatně rozhodovat. Protože pokládám za ponižování, když se nějaké byrokratické struktury snaží dospělé lidi vodit za ručičku. Myslím, že všichni máme špatné zkušenosti s totalitním systémem. Jistě některé věci řeší efektivněji (např. v nacistických a komunistických režimech je výrazně nižší kriminalita), ale to z nás snad nedělá stoupence totality. Kristova církev byla od počátku volným společenstvím jednotlivých dílčích církví. Současná byrokratizace a centralizace Římskokatolické církve je víceméně novověkou záležitostí.

TS: Ale jak se tedy díváte na nemalé množství křesťanských sekt? To moc nenasvědčuje o schopnostech některých křesťanů samostatně se rozhodovat. Kde je ten optimální bod?

Slovo sekta je v podstatě nadávkou někomu za to, že je odlišný. Nesamostatní lide, závislí na autoritách neschopni svobodného rozhodováni také existují a jsou stejně přítomni ve společenstvích velkých i malých, starých i nových.

TS: Děkuji za rozhovor

Ivan Štampach se narodil 18. února 1946. Po dvou a půl letech pobytu v Praze a Plzni se jeho rodina přestěhovala na Slovensko. Školní léta prožil v Trenčíně. Po maturitě vystudoval Pedagogickou fakultu bratislavské univerzity.

Po čtyřech letech učení byl další v letech 1970-1974 vězněn pro přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky ve spolupráci s cizí mocí. Po propuštění z vězení pracoval jako pomocný dělník a po roce se vrátil do staré vlasti, konkrétně do Prahy. Až do revoluce pracoval jako operátor a pak jako provozní programátor ve výpočetních střediscích.

Mezitím skrytě studoval teologii a roku 1983 byl v Berlíně tajně vysvěcen na kněze. V osmdesátých letech se redakčně a autorsky podílel na několika samizdatových časopisech (Acta incognitorum, Salve, Teologické texty) a v utajení učil teologii kandidáty kněžského svěcení.

V roce 1987 tajně vstoupil do dominikánského řádu, kde získal jméno Odilo. V letech 1990-1996 učil na pražské Katolické teologické fakultě. Mezitím získal doktorát teologie a habilitoval se. Z fakulty byl bez udání důvodu propuštěn. Veřejně vystoupil s popisem situace fakulty. Postupně byl zbaven teologické a kněžské práce, protože se jeho názory neshodovaly s názory představitelů Katolické církve.

Od té doby učí v menších pracovních úvazcích nebo jako externista na různých vysokých a vyšších odborných školách.

Od srpna 1990 pobýval v pražském dominikánském klášteře. Se souhlasem řádu začal v červnu 1998 bydlet v soukromí. V červenci 1999 se mohl vrátit k teologické práci a ke kněžské službě v pražské farnosti Starokatolické církve, která mu poskytla prostor. Katolická církev jej potrestala exkomunikací a vyloučením z řádu.