Vážení židovští, křesťanští a muslimští představitelé,

1. Jsem skutečně šťasten, že mohu v tomto roce dvoutisícího výročí narození Ježíše Krista naplnit své dávné přání a putovat po mapě dějin spásy. S hlubokým pohnutím jdu ve stopách tolika poutníků, kteří se přede mnou modlili na svatých místech spojených s Božími zásahy. Jsem si plně vědom, že tato země je svatá pro Židy, křesťany a muslimy. Má návštěva by proto bez setkání s vámi, váženými náboženskými vůdci, byla neúplná. Děkuji vám, že svou přítomností dnes večer zde podporujete naději a přesvědčení mnoha lidí, že skutečně vstupujeme do nové éry dialogu mezi náboženstvími. Jsme si vědomi toho, že těsnější vazby mezi všemi věřícími jsou nezbytnou a naléhavou podmínkou pro zajištění větší spravedlností a pokoje ve světě.

Pro nás všechny je. jak už jméno napovídá , Jeruzalém „Městem pokoje“. Snad žádné jiné místo na světě nesděluje pocit transcendence a Božího vyvolení, jaký vnímáme v kamenech a monumentech Jerusaléma a ve svědectví tří náboženství, jež žijí vedle sebe v jeho zdech. Toto soužití nebylo a nebude ve všem snadné. Musíme však v našich jednotlivých náboženských tradicích najít moudrost a nejvyšší motivaci k zabezpečení vítězství vzájemného porozumění a srdečného respektu.

2. Všichni se shodujeme, že náboženství musí být autenticky soustředěno na Boha a že naší první náboženskou povinností je klanění, chvála a díkůvzdání. Jasně to ukazuje úvodní súra Koránu: Buď chvála Bohu, Pánu Všehomíra (Korán 1,1). V inspirovaných biblických písních slyšíme universální volání: „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja. “. A v evangeliu čteme, že když se narodil Ježíš, andělé zpívali „Sláva Bohu na výsostech“ (Lk 2, 14). V naší době, kdy jsou mnozí pokoušeni zabývat se svými záležitostmi bez jakéhokoliv zaměření k Bohu, má výzva k uznání Stvořitele vesmíru a Pána dějin zásadní význam pro zabezpečení dobra pro jednotlivce a náležitého rozvoje pro společnosti.

3. Je-li oddanost Bohu autentická, nutně zahrnuje pozornost k našim bližním. Jako členové jedné lidské rodiny a milované Boží děti má máme vůči sobě povinnosti, které jako věřící nemůžeme ignorovat. Jeden z prvních Ježíšových učedníků napsal: „Řekne-li někdo: Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1 J 4, 20). Láska k našim bratřím a sestrám zahrnuje postoj úcty a soucitu, projevy solidarity, spolupráci ve službě obecnému dobru. Starost o spravedlnost a pokoj tedy neleží mimo náboženské pole, ale je ve skutečnosti jednou z jeho podstatných složek.

Z křesťanského hlediska není věcí náboženských vůdců, aby navrhovali technická řešení sociálních, ekonomických a politických problémů. Přísluší jim především úkol učit pravdám víry a správného chování, úkol pomáhat lidem—včetně těch, kdož nesou zodpovědnost ve veřejném životě—uvědomovat si jejich povinnosti a plnit je. Jako náboženští vůdci pomáháme lidem žít soudržný život, harmonizovat vertikální rozměr jejich vztahu k Bohu s horizontálním rozměrem služby bližním.

4. Každé z našich náboženství zná v té či oné podobě Zlaté pravidlo: "Chovej se k ostatním, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě." Jakkoliv je toto pravidlo drahocenné, pravá láska k bližnímu žádá mnohem více. Zakládá se na přesvědčení, že milujeme-li bližní, projevujeme lásku k Bohu a když zraňujeme naše bližní Boha urážíme To znamená, že náboženství je nepřítelem vylučování a diskriminace, nenávisti a soupeření, násilí a konfliktů. Náboženství není a nesmí se stát omluvou násilí, zejména pokud náboženská identita souvisí s identitou kulturní a etnickou. Náboženství a mír jdou ruku v ruce ! Náboženská víra a praxe nemůže být oddělena od obrany Božího obrazu v každé lidské bytosti.

Čerpajíce z bohatství našich jednotlivých náboženských tradic musíme šířit povědomí, že dnešní problémy nelze vyřešit, pokud zůstaneme ve vzájemné nevědomosti a isolaci. Všichni jsme si vědomi minulých neporozumění a sporů, které dosud výrazně zatěžují vztahy Židů, křesťanů a muslimů. Musíme dělat vše co svedeme, abychom obrátili pozornost od provinění a hříchů minulosti k pevnému rozhodnutí stavět novou budoucnost v níž nebude než vzájemné úctyplné a plodné spolupráce mezi námi.

Katolická církve chce vést upřímný a plodný mezináboženský dialog s příslušníky židovské víry a stoupenci islámu. Tento dialog není snahou vnutit naše názory jiným. Od nás všech se vyžaduje, abychom se drželi toho, čemu věříme a s úctou naslouchali jeden druhému, snažili se rozlišit vše co je dobré a svaté v jednotlivých učeních a spolupracovali ve všem co prospívá vzájemnému pokoji a porozumění.

5. Židovské, křesťanské a muslimské děti, které jsou zde přítomné jsou pro nás znamením naděje a pobídkou. Každá nová generace je Božím darem světu. Pokud jim předáme vše co je v našich tradicích vznešeného dobrého, budou to moci přivést k rozkvětu intensivnějšího bratrství a spolupráce.

Podaří-li se náboženským společenství ve Svatém městě a Svaté zemi soužít a spolupracovat v přátelství a harmonii, bude to nesmírně prospěšné nejen pro ně samotná, ale i pro celou věc míru v této oblasti. Jerusalém se stane skutečnými Městem pokoje pro všechny národy. Potom budeme moci opakovat slova proroka: "Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu… Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.." (Iz 2, 3)

Naše nové odhodlání pro takový úkol a pro jeho konání ve Svatém městě Jerusalémě vyžaduje, abychom prosili Boha, aby laskavě pohlédl na naše úsilí a přivedl je ke šťastnému výsledku. Kéž Všemohoucí přehojně požehná našemu společnému snažení !