3. Theologické základy

"Proto je vhodné, aby si církev na sklonku druhého křesťanského tisíciletí ještě plněji uvědomila hříšnost svých dětí a připomněla si všechny historické chvíle, kdy se odloučily od Ducha Kristova a od jeho evangelia a namísto toho, aby světu předkládali svědectví života inspirovaného hodnotami víry, podvolili se způsobům myšlení a jednání, které byly opravdovými formami protisvědectví a pohoršení. Třebaže je církev vzhledem ke svému včlenění v Krista svatá, neochabuje v konání pokání. Před Bohem i před lidmi přijímá jako vlastní své hříšné syny a dcery."(40) Tato slova Jana Pavla II. zdůrazňují, jak se církve dotýkají hříchy jejích dětí. Církev je svatá tím, že ji takovou učinil Otec skrze Synovu oběť a dar Ducha. V jistém smyslu je i hříšná tím, že na sebe skutečně bere hříchy těch, které zrodila ve křtu. Je to analogie způsobu, jímž na sebe Kristus Ježíš vzal hříchy světa (srov. Řím 8,3; 2 Kor 5,21; Gal 3,13; 1 Petr 2,24) (41). Církev dále ve svém nejhlubším sebepoznání v čase ví, že není jen společenstvím vyvolených, ale že ve svém lůně chová spravedlivé i hříšníky minulé i současné sjednocované v tajemství, které ji utváří. V milosti a zraněnosti hříchem jsou dozajista dnešní pokřtění blízcí a solidárně spojený s pokřtěnými minulosti. Z tohoto důvodu lze říci, že církev - jedna v čase a prostoru v Kristu a Duchu - je skutečně "současně svatá i stále potřebná očišťování".(42). Právě z tohoto paradoxu, příznačného pro tajemství církve, vyvstává otázka jak lze smířit dva aspekty: na jedné straně potvrzení víry církve v její svatost a na druhé její stálou potřebu pokání a očišťování.

3.1 Tajemství církve

"Církev je v dějinách, ale současně je přesahuje. Jen "očima víry" ji můžeme současně vidět v její viditelné skutečnosti a současně jako duchovní skutečnost, nositelku věčného života "(43). Spojení jejích viditelných a historických rysů vůči božskému daru je analogické tomu, jak je u Vtěleného Slova přijaté lidství znamením a nástrojem konání božské osoby Syna. Dva rozměry církevního bytí utváří "jednu komplexní skutečnost vzešlou z lidského a božského prvku " (44) ve společenství, jež se podílí na trojičním životě a pokřtěným osobám přináší pojem společenství nehledě na historické rozdíly míst a dob. Mocí tohoto společenství se církev presentuje jako naprosto jedinečný subjekt v lidských záležitostech, schopná brát na sebe dary, zásluhy a viny svých minulých i současných dětí.

Výmluvná analogie s tajemstvím vtěleného Slova však s sebou nese také základní rozdíl. "Kristus "svatý, nevinný, neposkvrněný," (Žid 7,26), který "nepoznal hřích" (srov. 2 Kor 5,21) přišel pouze proto, aby vykoupil hříchy lidu (srov.Žd 2,17 ). Avšak církev zahrnující v sobě hříšníky je současně svatá a současně stále potřebuje očišťování a neúnavně jde cestou pokání a obnovy." (45). Bezhříšnost vtěleného Slova nelze připisovat jeho církevnímu tělu, v němž naopak musí být každá osoba - podílející se na Bohem dané milosti - bdělá a stále potřebuje očišťování. Každý úd také sdílí slabost ostatních: "Všichni členové církve, včetně jejích služebník, musí vyznat, že jsou hříšníci (srov. 1 Jan 1,8-10). Církev tedy shromažďuje hříšníky již dotčené Kristovou spásou, ale stále pokračující na cestě ke svatosti."(46)

Již Pavel VI. slavnostně potvrdil, že církev je "svatá, třebaže ve svém lůně chová hříšníky, protože sama nemá jiný život, než život milosti…Proto trpí a koná pokání za tyto viny z nichž má moc své děti osvobodit skrze Kristovu krev a dar Ducha svatého." (47). Ve svém "tajemství" je tedy církev střetem svatosti a slabosti, stále vykupovanou a přitom stále potřebnou moci vykoupení. Jak učí liturgie - skutečný "lex credendi" - jednotlivý křesťan a společenství svatých prosí Boha, aby shlédl na víru své církve a ne na hříchy jednotlivců, jež jsou negací jeho živé víry: " Ne respicias peccata nostra, sed fidem Ecclesiae Tuae "! Aspekt svatosti, potřebu pokání a reformy i jejich vyjádření v jednání Matky církve lze posuzovat v jednotě tajemství církve v prostoru a čase.

3. 2 Svatost církve

"Církev je svatá, protože ji posvětil Kristus, který ji získal tím, že se pro ni vydal na smrt. Ve svatosti ji uchovává svým neustálým pronikáním Duch svatý: Věříme, že církev… je nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn - který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako "jediný svatý" - miloval svou církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25). Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě. Proto všichni v církvi…jsou povoláni ke svatosti. " (48) V tomto smyslu jsou členové církve od počátku nazýváni "svatí" (srov. Sk 9,13; 1 Kor 6,1; 16,1). Můžeme ovšem rozlišovat mezi svatostí církve a svatostí v církvi. První - je založena na poslání Syna a Ducha - zaručuje kontinuitu poslání Božího lidu až do konce časů a věřícím pomáhá a podporuje je v úsilí o subjektivní osobní svatost. Podoba, jíž svatost nabývá je zakořeněna v povolání, jež jeden každý přijímá, je mu dána a požadována od něj jako úplné naplnění jeho povolání a poslání. Osobní svatost míří vždy k Bohu a druhým a má proto ve své podstatě sociální charakter, je to svatost "v církvi", zaměřená k dobru všech.

Svatost v církvi tedy musí odpovídat svatosti církve . "Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat"(49). Pokřtěná osoba je povolána stát se celou svou existencí tím, čím se stala již mocí svého křestního posvěcení. A to se nemůže stát bez souhlasu její svobody a pomoci od Boha pocházející milosti. Nikdo se nestává sám sebou tak plně, jako světec, který přivítá Boží plán a podřídí celé své bytí záměru Nejvyššího a pomoci jeho milosti! V tomto smyslu jsou svatí jako by světly, které Pán rozžíhá ve své církvi, aby ji osvěcoval, jsou proroctvím pro celý svět.

3.3 Nezbytnost trvalé obnovy

Aniž bychom přehlíželi tuto svatost, musíme uznat, že vzhledem k přítomnosti hříchu potřebuje Boží lid stálé obnovu a trvalé obrácení. Pozemská církev se "vyznačuje pravou svatostí", třebaže "nedokonalou"(50). Augustin tvrdí proti Pelagiánům: "Církev jako celek se modlí: odpusť nám naše viny! Má tedy poskvrny a vrásky. Vyznáváním se ovšem vrásky napínají a poskvrny smývají. Církev tedy dlí na modlitbách, aby se vyznáváním hříchů očišťovala a tak tomu bude, dokud bude člověk žít na zemi." A Tomáš Akvinský jasně dokládá, že plnost svatosti patří k eschatologickému času, dokud nenastane, stále ještě putující církev by podváděla sebe samu, kdyby tvrdila, že je bez hříchu. "Být oslavenou církví, jež nemá ani poskvrny ani vrásky je naším posledním cílem, k němuž nás dovádí Kristovo umučené. Proto se tak stane až v nebeské vlasti, nikoli již na naší nynější poutnické cestě, na níž "klameme sami sebe, pokud tvrdíme, že jsme bez hříchu…" 52. Ve skutečnosti "třebaže jsme oblečeni v křestní šat, nepřestáváme hřešit a odvracet se od Boha. V této nové prosbě (odpusť nám naše viny) se k němu vracíme jako marnotratný syn (srov. Lk 15, 11-32)" a s výběrčím daní uznáváme, že jsme před ním hříšníky (srov. Lk 18,13). Naše prosba začíná vyznáním
...

Podle této vize je církve trvale poznávána ve výměně a sdílení Ducha mezi věřícími jako generativní prostředí víry a svatosti, v bratrském společenství, jednomyslnosti modlitby, solidaritě s křížem a společném svědectví. V tomto živém společenství lze každou pokřtěnou osobu považovat současně za dítě církve, v níž je rozena k božskému životu, a současně za Matku Církev v tom, jak se svou vírou a láskou podílí na rození nových Božích dětí. Je tím víc Matkou Církví, čím větší je její svatost a čím horlivější je její úsilí sdílet přijaté dary s ostatními. Pokřtěná osoba na druhé straně, nepřestává být dítětem církve, když se pro svůj hřích od ní ve svém srdci odděluje. Vždy se může vrátit k pramenům milosti a složit břímě, které její hřích uvalil na celé společenství Matky Církve. Církev naproti tomu, jež jako pravá Matka, nemůže být nezraněna hříchy svých dětí z minulosti i přítomnosti, vytrvává ve své stálé lásce k nim, až k tomu, že se v každé době činí zodpovědnou za břemena způsobená jejich hříchy. Proto ji církevní Otcové označují za Bolestnou Matku a to nejen kvůli pronásledováním, jež přicházejí z vnějšku, ale především pro zrady, selhání, otálení a hříšnost jejích dětí.

Svatost a hřích v církvi jsou tedy posuzovány ve svém účinku na celou církev, třebaže víra je přesvědčena o větší síle svatosti, protože ta je plodem božské milosti. Světci jsou toho zářivým důkazem a jsou uznáváni jako modely a pomoc pro všechny! Mezi hříchem a milostí není žádné podobnosti ani symetrie nebo dialektického vztahu. Vliv zla nikdy nebude s to zdolat sílu milosti a vyzařování dobra, třeba i toho nejskrytějšího! V tomto smyslu se církev chápe jako svatá ve svých svatých. I když se těší z této svatosti a poznává její dobrodiní, přesto se vyznává jako hříšnice, ne jako hřešící subjekt, ale spíše tím, že přijímá v mateřské solidaritě tíži vin svých dětí a tak spolupracuje na jejich překonání pokáním a novostí života. Z tohoto důvodu svatá církev uznává povinnost "vyjádřit hlubokou lítost nad slabostí tolika svých synů a dcer, kteří pošpinili její tvář a zabránili ji plně odrážet obraz ukřižovaného Pána, svrchovaného svědectví trpělivé lásky a pokorné mírnosti" (61).

Toto vyjádření lítosti mohou zvláštním způsobem vykonat ti, kdo svým charismatem a úřadem vyjadřují společenství Božího lidu nejzávažnějším způsobem: za místní církve mohou vyznat viny a žádat o odpuštění biskupové. Za celou církev, ve veškerém čase a prostoru, je schopen promluvit ten, komu je svěřena obecná služba jednotě, "v lásce předsedající" (62) biskup církve, papež. Právě proto je zvlášť významné, že výzva, aby "si církev plněji uvědomila hříšnost svých dětí" a uznala nezbytnost "a učinila nápravu za …[hříchy minulosti] a naléhavě vyprošovala Kristovo odpuštění" (63), přišla od něj.

Poznámky:

40. TMA, 33.
41. Můžeme přemýšlet o důvodech, proč křesťanští autoři různých historických dob kárají církev pro její chyby. Mezi nejreprezentativnější příklady patří Liber asceticus Maxima Vyznavače PL 90, 912-956.
42. Lumen gentium, 8.
43. Katechismus katolické církve, 770.
44. Lumen gentium, 8.
45. Tamt. Srov. také Unitatis redintegratio, 3 a 6.
46. Katechismus katolické církve, 827.
47. Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu (30. června 1968), č. 19 (Enchiridion Vaticanum 3, 264f).
48. Lumen gentium, 39.
49. tamt. 40.
50. tamt.48.
51. Sv. Augustin , Sermo 181, 5,7: PL 38; 982.
52. Sv. Tomáš Akvinský Summa Theol. III q. 8 art. 3 ad 2.
53. Katechismus katolické církve, 2839.
54. Sv. Ambrož, De virginitate 8,48; PL 16,278D: "Caveamus igitur, ne lapsus noster vulnus Ecclesiae fiat." Také Lumen gentium 11. mluví o zraněních způsobených církvi hříchy jejích dětí.
5.5 TMA, 33.
56. Karl Delahaye, Ecclesia Mater chez les Peres des trois premiers siecles, (Paris, 1964), 128; Srov. též Hugo Rahner, SJ, Mater Ecclesia: Lobpreis der Kirche aus dem ersten Jahrtausend christlicher Literatur, (Einsiedeln, 1944).
57. Lumen gentium, 64.
58. Sv. Augustin, Sermo 25, 8: PL 46, 938: "Mater ista sancta, honorata, Mariae similis, et parit et Virgo est. Ex illa nati estis et Christum parit: nam membra Christi estis."
59. Sv. Cyprián, De Ecclesiae Catholicae unitate 6: CCL 3, 253: "Habere iam non potest Deum patrem qui ecclesiam non habet matrem." St. Cyprian též prohlašuje: "Ut habere quis possit Deum Patrem, habeat ante ecclesiam matrem" (Epist. 74, 7; CCL 3C, 572). Sv. Augustin: "Tenete ergo, carissimi, tenete omnes unanimiter Deum patrem, et matrem Ecclesiam" (In Ps 88, Sermo 2,14: CCL 39, 1244).
60. Sv. Pavel z Noly Carmen 25, 171-172; CSEL 30,243: "Inde manet mater aeterni semine verbi / concipiens populos et pariter pariens."
61. TMA, 35.
62. Srov. Sv. Ignác z Antiochie, Ad Romanos, Prooem.: SC 10,124 (Th. Camelot, Paris 1958 §2);
63.TMA, 33, 34.