otec arcibiskup Graubner:
Člověk jakýmkoli hříchem uráží Boha. Pokud ho odprosí a dostane ve zpovědi třikrát Otčenáš, tak si asi řekne, že je to nějaké snadné. Pokud ale člověk dělá rozumné pokání, tak cítí, že ho trošku bolí, že je to těžké a že musí napravovat škody, které udělal.
Kdybychom se podívali do dávné historie, když svatí Cyril a Metoděj přišli k nám, tak taky pro kněze připravili příručku, jaké mají dávat pokání za různé hříchy. A z toho se dá prozradit například: „Jestli někdo kamaráda ožral, tak až byl na ostudu, tak oba dva byli sedm dní o chlebě a o vodě. Jestli někdo druhému vypálil chalupu nebo stodolu, tak bude dělat pokání sedm let, z toho pět roků o chlebu a o vodě." A tak bychom mohli číst celou knížečku o tom, jaké tresty byly za co udělovány. Když potom byli lidé zvyklí, že se musí pokání dělat pořádně, a někdo přišel a řekl: „Mohl bys získat milost a tvé pokání by se ti mohlo zkrátit nebo ulehčit, za určitých podmínek dostaneš mimořádnou milost." – tak tomu se začalo říkat odpustky – odpuštěné pokaní, odpuštěný ten častý trest.
A tak i dnes můžeme získat odpustky po celý rok za určitých okolností, ale v tomto Milostivém létě se nabízí těch příležitostí daleko víc. Milostivé léto je výzva, abychom všechny své staré problémy dali do pořádku. Takže je to výzva pro všechny, kteří už dlouho nebyli u zpovědi, aby letos ke zpovědi šli. Je to i výzva všem, kteří opustili církev, aby se vrátili. Je to výzva všem, kteří se dostali mimo církev nebo do církevních trestů, když udělali hříchy, které jsou příliš závažné (třeba zabití počatého dítěte). Letos se nabízí mimořádné smíření všem, kteří mají nějaké závažné problémy. Pokud má tedy člověk odpuštěny hříchy, tak může prosit o odpuštění pokání. A jednou z příležitostí je navštívit vybraná místa, Svatý Kopeček je jedno z těch míst v naší diecézi, kde máme možnost získat mimořádný dar odpuštění všech trestů, které nás ještě čekají i pokání, co jsme nestihli a neudělali pořádně. Podmínkou je se tady pomodlit na úmysl Svatého otce, vyznat upřímně víru (např. modlitbou Věřím v Boha), pomodlit se Otče náš a to hlavní – mít opravdu čisté srdce v té chvíli, kdy se snažíme získat odpustky. Být prostě svatí, nebýt ani naštvaní, ani navrčený, prostě mít v té chvíli krásnou duši.
Jubilejní rok je tedy rokem milosti. Jak často bývá jubilejní rok a kdo ho vlastně vyhlašuje.
otec biskup Hrdlička:
Svatý otec ve své bule k velkému jubileu připomíná, že první velké Milostivé léto bylo vyhlášeno papežem Bonifácem VIII. roku 1300. Tehdy papež vyhověl velké touze římského lidu, aby bylo vyhlášeno toto milostivé léto. A svatá brána v Lateránu byla poprvé otevřena 1423 a později se ustálila praxe, že každé století bylo velké Milostivé léto, dále každých padesát let a také každých pětadvacet let. A nám je dáno, že slavíme přelom tisíciletí. Této milosti se dostane jen některé z mnoha a mnoha generací. Pokud vás napadne, že něco podobného už nezažijete, tak to není tak docela pravda. Teď slavíme 2000 let od narození Ježíše Krista a za 33 let, když se bude psát rok 2033, tak bude zase velké Milostivé léto, kdy budeme slavit 2000 let od Ježíšova vzkříšení. A teď si můžeme, přátelé, spočítat, kolik vám bude let. Máte určitě všichni možnost se toho dalšího velkého jubilea dožít. Tomu komu je nyní 17 let, bude za třiatřicet let 50 roků a to je, řekl bych, když se podívám na otce arcibiskupa, člověk na vrcholu svých životních sil. Pořád se máte na co těšit a k čemu směřovat.
Jakou osobní i společnou odpovědnost máme my, mladí lidé v tomto jubilejním roce?
otec arcibiskup Graubner:
Jestliže má být jubilejní rok rokem milosti, veliké obnovy a nového přijetí Krista, pak určitě záleží na každém z nás. Velká odpovědnost na mladých leží především v oblasti apoštolátu mezi jejich vrstevníky. Víte, že mladí někdy těžko přijímají jakékoli rady od rodičů nebo jejich generace a kamarádi mívají mnohdy větší vliv. Využijte toho, neboť právě vy byste se mohli stát skutečnými apoštoly vašich kamarádů a pomoci jim k tomu, aby v jubilejním roce objevili Krista a aby ho přijali. Ovšem podmínkou asi bude z vaší strany dobře prožívané osobní přijetí Krista. Jen potom budeme pravdivě druhým vykládat o tom, co Kristus znamená pro nás. A tak myslím, že na takovémto postoji hodně záleží budoucnost církve u nás a nejen církve, ale i společnosti, která potřebuje hodnoty nabízené evangeliem k tomu, aby mohla dobře fungovat.
Otcové biskupové, co snídáte v jubilejním roce?
společná odpověď obou biskupů:
To co v jiných letech.
Jak si myslíte, že by měli lidé, obzvláště mladí prožít jubilejní rok? Co byste jim vzkázal?
otec biskup Hrdlička:
Já vím, že mladý člověk silně touží po lásce. Každý z vás určitě ví, že láska dává smysl životu a řada z vás ji má naplnit ve šťastném manželství. Někteří z vás možná ve šťastném povolání ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Vaše životy jsou ratolesti, které mohou nádherně rozkvést, pokud bude živé spojení s kmenem, tj. s Kristem. Neboli mladý člověk, který se denně modlí, který se pravidelně obnovuje ve svátosti smíření, který přijímá Ježíšův život, tak do toho se neustále přelévá síla kmene a ten se opravdu má na co těšit ve svých životních vztazích a pozná co je to krásná láska.
Myslíte si, že je pro mladého člověka důležité chodit do společenství? Co udělat pro to, aby společenství mládeže byla atraktivní, přitažlivá a mladí do nich chodili rádi?
otec arcibiskup Graubner:
Především si myslím, že církev je nutné žít ve společenství. Pán Ježíš nezaložil jednotlivé křesťany, ale založil společenství církve. A když člověk příjme evangelium a chce žít s Kristem, tak ho nemůže žít sám, musí ho žít ve společenství s ostatními. To třeba prožíváme při bohoslužbách, ale bohoslužby mají být vrcholem. K tomu, abychom k vrcholu, kde jsme společně ve svatém společenství s Bohem, dorostli, je třeba, abychom se uměli scházet i ve společenstvích neliturgických. Zde se můžeme sdílet, zde máme čas jeden na druhého, zde dovedeme něco společně dělat. A myslím si, že společenství mohou být živá a dobrá, jen když mají pestrý program a jsou tam lidé, kteří dovedou být pro druhé.
Často zaznívají dotazy, proč se účastnit velkých setkání a akcí, jako jsou světové dny mládeže, diecézní setkání. Jaký mají význam, cožpak nám nestačí společenství ve farnosti?
otec arcibiskup Graubner:
Podle mne jsou velká setkání důležitá. Bylo by však málo, kdybychom prožívali jen velké setkání a mezitím nic. Totiž kdybychom mezitím nic nedělali, tak ani dobře nepřipravíme to velké setkání. A to že jsou důležitá velká setkání, mám potvrzené z několika zkušeností. Z jednoho velehradského setkání mi poslalo asi šest mladých pohlednici, na které mi píší: „Nikdy jsme společenství ve farnosti neměli. Když vidíme, jak to roste jinde, tak se stydíme. Rozhodli jsme se společenství hned založit. Abychom od toho nemohli nikdy couvnout, tak se Vám všichni podpisujeme." Přišli na to, protože viděli ostatní. A to je důležité, že mohli ostatní vidět.
Když bylo první velké setkání na Velehradě, bylo nás tam, protože šlo o celorepublikové setkání, daleko více než tady. Tenkrát šli přes Uherské Hradiště procesím mladých lidí a jeden nevěřící kluk tam tak bloumal a divil se, kam ten dav jde. Šel za nimi a došel na Velehrad. Bylo tam pro něj něco nového, co neznal, a druhý den přišel zas. A když týden skončil, tak došel za panem farářem, že chce pokřtít. Dneska je v semináři. A vše začalo tím, že viděl dav, který někam šel.