Bylo to asi před šesti lety na Velký pátek. Tehdy jsem stál teprve na počátku svého života s Bohem. O nějaké duchovní přípravě na Velikonoce nemohla být ani řeč. Přišel jsem pozdě na mši do kostela, který byl plný lidí. Stoupl jsem si do postranní lodě, kde jedině bylo místo. Na hlavní oltář jsem samozřejmě neviděl. Ale hlavní bylo, že já jsem nechápal, co se to tu teď děje a co se stalo tento den před 2000 lety.

Samozřejmě, chodil jsem na katechismus a pár věcí o Ježíšovi jsem věděl. Že byl ukřižovaný, že je to Boží syn, že jsou o něm evangelia, že ho přijímáme ve svátosti a pod. Taky jsem nemohl jít spát bez toho, abych se nepomodlil pár modlitbiček. Už jsem zažil Ježíšovu i Mariinu pomoc. Vypadalo to celkem solidně vzhledem k mému věku. Ale čekalo mě něco podstatného.

Moc jsem té mši nerozuměl. Myslím, že jsem se snažil představit si, co se tenkrát stalo. Co to má znamenat, že Ježíše ukřižovali? Kdybych byl tenkrát starší a trochu ateističtější, asi bych řekl, že tolik lidí bylo ukřižováno a nikdo z toho vědu nedělá. Co to pro mě znamená, že Ježíš umřel, i když byl Boží syn?

“Pane, prosím, ať pořádně pochopím, co se stalo. Ať to prožiji. Kéž bych věděl, co to všechno znamená a jaký to má pro mne smysl!” modlil jsem se tehdy.

A pak mi to došlo. Ježíš umřel pro mne. Ježíš umřel pro mne. Kvůli mně umřel. Velmi mě to zasáhlo. A já se rozplakal.

Myslím, že to byla jedna ze základních věcí mého života s Bohem. Je možné, že jsem měl tuto informaci už v hlavě, ale dosud jsem ji neprožil. To je právě to, co nám dělá tolik potíží v životě. Spoustu věcí víme, ale málo z nich proniklo z rozumu do srdce, málo z nich jsem prožili, a tak je můžeme těžko žít. Je dobré naučit se morálku, ale lepší je ji prožít. To se potom jinak zachovává. Mezi pochopením rozumem a prožitím srdcem je asi takový rozdíl, jako mezi větou: “Miluji Janu,” a tím, když ji miluji. Proto je jedním z našich hlavních problémů, že mnoho křesťanů (a obávám se, že hlavně katolíků) ví, že pro ně Ježíš umřel, ale vůbec to nepochopili, neprožili to. Je to opět jako s tou láskou mezi lidmi. Je pěkné, když mi někdo řekne, že mě někdo miluje, potěší to. Ale je to pěkně velký rozdíl, když tu lásku můžu prožívat. A o tohle by mělo o Velikonocích jít. Každý z vás snad ví, že Ježíš pro vás umřel. Teď to stačí prožít. Jenže jak?

“Taky bych chtěla, aby mi (Bůh) dal nějakou sílu, aby mi dodal odvahy, aby se mě dotkl,” řekla mi dnes jedna moje nevěřící kamarádka, když si přečetla letáček s Izajášem 40,28-31. Je to otázka, i když ne vždy přímo vyřčená, kterou pokládá spousta lidí. Zkrátka by chtěli zažít Boha, touží po tom. Ale neví jak. Už jim asi došlo, že Bůh existuje. A chtějí to teď prožít. Jako když se dozvím, že mě miluje osoba, kterou já miluji. Přeji si tu lásku prožít. A jestliže my křesťané nedokážeme člověku ukázat, “jak se to dělá”, je to naše velká ostuda. Vždyť je to tak jednoduché! Přece pozveme všemocného Boha, který doposud stál “venku”, protože ctil naši svobodu, k nám, aby jsem ho cítili. O zbytek, ať se stará on. Tak ho zvěme:

Bože, už o tobě pár věcí vím. Prý jsi poslal svého Syna, aby se za nás nechal ukřižovat na kříži. Ano, Bože, uznávám, že jsem hříšný. Avšak hřích znamená odloučení od tebe a odloučení od tebe znamená smrt. Ty jsi totiž dokonalý, hřích však znamená narušenost dokonalosti a kdo je narušený, musí zemřít. Ale ty jsi, Bože, poslal na svět svého jediného Syna, aby jako člověk, který je narušený, ale přitom on sám se od tebe nevzdálil, vzal na sebe onu nutnost naší smrti. Nemusel trpět, ale natolik nás miloval, že nechtěl, abychom zemřeli, a tak vzal onu naši smrt na sebe. On, Boží syn. Bože, prosím, chtěl bych to všechno prožít. Bože, prosím, ať to nejen vím, ale hlavně prožívám. Kéž mě to celého zasáhne. Trošku se toho bojím, ale jestli je to nezbytné, prosím vezmi si mě celého. Nechť ti cele patřím. Prosím, přijď ke mně, dotýkej se mne, přebývej se mnou, žij se mnou. A jako jsi dal Ježíši nový život, dej ho prosím i mne. Bože, prosím.

Tohle je modlitba - pozvání Boha k nám do našeho srdce. Samozřejmě, můžeme ji říct i jinak. Ale jestliže dotyčný neví, co má přesně říkat, je dobré mu pomoci. A pomůže i nám. Viděl jsem při takovéto modlitbě různé reakce. Od velice silného prožitku až po skoro žádný. Ale Pán Bůh zaručeně vždy dostavil.

Jak už jsem zmínil, na tu mši jsem přišel úplně nepřipravený. Jen jsem Boha prosil, abych to celé pochopil, prožil. Nic víc. Pán Bůh je připravený k nám kdykoli přijít i když mi jsme úplně nepřipravení. I teď o Velikonocích. Pozvěme tedy Krista k sobě, ať si u nás zbuduje příbytek. “Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek” (Jan 14,23). Přál bych nám a všem mým nevěřícím přátelům, abychom o těchto Velikonocích pocítili, že Ježíš zemřel kvůli nám, protože nás strašně miloval.

Vydáno původně v internetovém magazínu Getsemany.