Téma pokání, smíření je velmi široké. Mohli bychom mluvit o Kristu Vykupiteli, o ctnosti pokání, o spáse, o odpustcích, atd. Ale já chci mluvit o smíření skrze svátost smíření.

Největším problémem je žít v pravdě. Připustit si vlastní slabost je hrozně těžká věc - to, že jsem holt slabý, že mám jakési limity, ohraničení. A také potom nést důsledky a následky svých chyb.

Máme velice zvláštní vztah ke zlu. Zlo nás na jedné straně čímsi přitahuje, láká, máme ho rádi, jinak bychom ho nedělali, a na druhé straně nás odpuzuje. Máme k němu nenávist, nechceme připustit, že by se v našem životě zlo nějakým způsobem projevovalo. A když už, tak spíš jsme schopni připustit, že to je jakási nešťastná náhoda, než že jsme sami v sobě jakýmsi způsobem zlí. A tak sice na jedné straně prohlašujeme, že my jsme ti hříšníci, ti největší hříšníci, ale běda, když nám to někdo řekne nebo připomene. Takže ve srovnání s jinými se za hříšníky prostě nepovažujeme.

A tak jsme svými hříchy deptáni, často neschopni na ně reagovat jako na něco, co je před námi jako obrovský balvan, který se na nás valí, a my si s ním nevíme rady. Je to něco, co neúprosně ničí sny o naší vlastní dokonalosti.

Jsme schopni se prohlásit za hříšníky, ale přitom s pocitem hlubokého zklamání, smutku, depresí. A je nám líto, že ti druzí jsou lepší. To všechno jsou jen jakési obranné mechanismy, které se v nás nastartují a které jednak chrání naši sebeúctu (jako kdyby na tom, jak nás druzí hodnotí, záležel náš život; to co jsme) a jednak nám tyhle mechanismy brání být pravdivými - jak sami k sobě, tak taky před druhými. A tak z toho potom vyplývá sebeklam o vlastní spravedlnosti, že na tom nejsme zas až tak špatně. (Nikoho jsem přece nezabil ani neznásilnil. Tak co?)

Chybí nám také zkušenost s Božím milosrdenstvím. V konkrétních situacích potom vypadají postoje člověka tak, že se chová tak, aby se nikdy nedopustil žádné chyby. Sám sebe trestá, vyčítá si, nadává si, Je ale také nesnášenlivý a tvrdý v posuzování druhých: velice rychle kohokoliv vedle sebe odsoudí.

Když poznám nějakou svou chybu, následuje pocit viny. Vidím chybu - cítím se jako viník. Jenže zdaleka ne každý pocit viny je pravdivý. Velmi často se setkávám s lidmi, kteří trpí - skutečně trpí - nesou v sobě trápení různých falešných pocitů viny.

Pravdivý pocit viny je založený na jasném rozumovém poznání, ne na nějakém instinktu, pocitu. Vychází ze schopnosti posoudit sám sebe na základě hodnot, které jsem přijal za vlastní. Prostě jsem něčemu uvěřil, beru to jako svoji věc, svoji hodnotu. A teď jsem tu hodnotu porušil.

Naopak falešný pocit viny je zase pocit, který vychází vyloženě pouze z citů, jakási iracionální úzkost, sebeodsuzování - pocit viny na základě toho, že jsem překročil nějaký zákaz - ne svůj vlastní, ale ten, který někdo zvenku nařídil. Patří sem také pocit viny, který souvisí se strachem z trestu, strachem z toho, že budu pokořený, když se přijde na to, co jsem udělal; strachem z toho, že mě druzí nepřijmou s onou chybou; že nestojím za nic. A patří sem všechny projevy zloby vůči sobě.

Ten falešný pocti viny je třeba odmítnout jednoznačně jako věc nepravdivou. Většinou se pozná velice rychle tím, když se zeptám: "Co konkrétně mi, ty pocite, vyčítáš?" Když se neobjeví nic konkrétního a zůstane jen nejasné vědomí toho, že jsem něco pokazil, tak to je falešný pocit. - Pryč s ním.

Příklad: Půjdu do obchodu nebo na nádraží vyřizovat hromadnou jízdenku a paní, která tam sedí v kase, mě zpucuje za to, že nenesu s sebou dva vyplněné dotazníky, ale pouze jeden. Přičemž paní, která mi je předtím dávala, mi dala jenom jeden a nic mi k tomu neřekla. Paní v kase mě hrozně zpucuje - a že to teda za mě vyplní. Já odcházím a cítím se vinen. Pravdivě nebo ne!? ... Ne! To je typicky falešný pocit viny. Vyčítám si něco, za co nemůžu, a vyčítám si to jenom proto, že se cítím blbě. Jenže ten blbý pocit ještě neznamená, že jsem se provinil; že mám za co tu vinu cítit.

K tomu, abych si byl vědom, že jsem hříšník, přistupuje ještě někdo další. Kdo? Bůh! Při pocitu viny s Bohem ještě nepočítám, tam jenom vnímám, že jsem udělal něco, co mi svědomí vyčítá. Teprve, když se však s tou svou vinou postavím před Boha, můžu zakusit vědomí, že jsem hříšník. A kdykoliv se člověk postaví před Boha pravdivě, tak to první, co ho napadne, je: "Pane, nejsem hoden. Pane já jsem slabý a hříšný." To je pravdivý postoj. Vždycky moje chyba, moje vina, je urážkou jak mého já, tak také urážkou Boha.

Jenže abych mohl prožít vědomí hříchu, to, že jsem hříšný před Bohem, abych mohl prožít bolest, kterou jsem způsobil Bohu, tak si musím být vědom toho, že mě má Bůh rád. Tady bych rád uvedl jeden úryvek: Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili. Jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se ... (Lk 18,10-14)

Když se nyní na hřích podíváme v tomto světle, tak už nebudeme říkat, že je to nějaké přestoupení Božího zákona, vědomé a dobrovolné, jak nás to učili v katechismu, ale budeme vidět hřích jako něco, co je špatné v Božích očích - nejenom v těch mých. Hřích jako urážka a nevděčnost vůči Boží lásce - jenom tak můžu pravdivě označit vinu. Když si toto uvědomím a poznám, že jsem hříšník, tak to samozřejmě nemůžu nechat tak. Musím s tím něco udělat.

Co tedy dělat s poznanou chybou, s hříchem? Někdy málo věříme logice odpuštění - té možnosti něčeho opravdu litovat, cítit se opravdu usmířeni sami se sebou, s životem, s ostatními, s Bohem; odpouštět naplno a cítit také, že je nám odpouštěno. Často ani nevíme, co to vlastně znamená odpustit: znamená to zapomenout, dělat jakoby nic, odložit nebo zmírnit trest, být slabý - nebo naopak velkorysý, že se o nic nejedná? Nejčastějším problémem je, že chápeme odpuštění jako něco, co se váže výlučně na přestupky. Prostě: bez hříchu není odpuštění.

Milosrdenství. To není nutně vázáno na hřích. Milosrdenství je něco, na čem stojí celý náš život. Milosrdenství je atmosféra, ve které jsme byli stvořeni. Nikdo z nás tu není, protože tu musel být. (Já alespoň ne.) A jestliže tu jsem, tak to, že tu jsem, je pouze dílo milosti. Jsem tu z lásky.

Dítě se rodí z lásky. Vzniká z lásky, ne ze spravedlnosti. A tak je milosrdenství něčím, co nás provází od okamžiku našeho početí, a troufám si říct, že ještě dřív, protože každý z nás už byl dávno před stvořením světa v myšlence Boží. Bůh už věděl o tom, že budeme, že budeme mít takový nos, takové oči,... A chtěl nás. A z lásky nás tu dal. Jestli nám potom odpouští, tak to je ta stejná láska. To není něco navíc, něco, co by tu nebylo, kdyby nebyl hřích.

Abychom to dobře pochopili, tak si připomeneme jedno velice důležité Podobenství o marnotratném synovi.

Tohle podobenství je velice důležité, protože se v něm popisuje, jak to s tím odpuštěním je.

Co onen starší syn? Ten se bohužel také necítí být synem. Proč? On se cítí být sluhou - otrokem. Jen otrok si musí něco odpracovat, zasloužit. Syn pracovat nemusí, syn dědí od táty. Většina křesťanů se cítí být vůči Bohu otroky. Že si musí něco zasloužit, že musí Boží lásku něčím zaplatit. Třikrát týdně se postí atd. Starší bratr, který se necítí být synem ale otrokem, nemůže nikdy pochopit to, co jeho táta udělal vůči tomu mladšímu.

Pouze s bolestí, se kterou přišel ten mladší, přijde touha smířit se. Bez té bolesti to nejde. Přesto spousta lidí přichází i ke zpovědi bez té bolesti, že by něčím ublížili Bohu - necítí to tak. Proč přicházejí? Také se ptám. Nenacházím jinou odpověď než, že si přicházejí ulevit; jen se zbavit pocitu viny. Ještě nepochopili, že jsou hříšníky, proto taky ty svoje hříchy rychle omlouvají. Pak si uleví a jdou pryč. A tak odcházejí stejní, jako když přišli. Nic se nezmění a ani se nemůže nic změnit. Protože, kdo nepochopí, že je milovaný, ten nemá sílu ani důvod k tomu něco v sobě změnit. Když se najde někdo, kdo to pochopí, tak se v nebi děje obrovská věc. Když uslyšíte bouřku, jak hřmí, klidně si představte, že v nebi bouchá šampus a pořádá se oslava na to, že z té stovky to jeden pochopil. Že se našel jeden, který našel milujícího otce a v sobě milujícího syna. A to stojí vždycky za obrovskou oslavu.

Všem vám toto poznání za srdce přeji.

Zaznamenal a přepsal David Svoboda.