Drazí bratři a sestry,

prožíváme Velké jubileum křesťanství, dva tisíce let od narození našeho Pána Ježíše Krista. Takové výročí je výzvou k pohledu zpět i do budoucnosti, ke zpytování svědomí i projevům vděčnosti, k pohledu na potřeby a úkoly, které jsou před námi, i k novým rozhodnutím. Především však k novému přijetí Božího daru Ježíše Krista, kterého Otec poslal právě před dvěma tisíci lety, aby vyhlásil léto milosti, odpuštění a smíření, aby dal lidstvu novou naději. Svatý otec Jan Pavel II. po celou dobu svého pontifikátu vede církev k obnově, vyzývá k pokání, smíření a uzdravení starých ran a historické paměti i k oživení evangelní víry, která dává naději pro další tisíciletí. K čemu vyzývá, to také sám koná. Na četných apoštolských cestách je nejen hlasatelem, ale i tvůrcem pokoje a dárcem naděje. Zpytuje svědomí za celé poslední tisíciletí a má odvahu vidět vedle přečetných světců, z nichž mnohé sám svatořečil, také řady křesťanů evangeliu nevěrných, za něž se omlouvá a sám za ně dělá pokání. Jeho pokání není kritikou církve, ale projevem lásky k církvi svaté, kterou poskvrňují hříchy jejích členů, kteří potřebují obrácení a pokání.

Na začátku postní doby vyznával hříchy těch, kteří Boha neposlouchají, těch, kteří v některých dobách dějin připustili metody nesnášenlivosti, neřídili se Ježíšovým přikázáním lásky a poskvrnili tvář církve, těch, kteří neodpovídali Ježíšovu přání, aby všichni byli jedno, ale vytvářeli napětí a rozdělení, navzájem se odsuzovali a bojovali proti sobě, těch, kteří nebyli tolerantní k Židům, porušovali práva kmenů a národů, pohrdali jejich kulturami a náboženskými tradicemi, těch, kteří neuznávali stejnou důstojnost všech Božích dětí, kteří některé lidi vyhošťovali a připouštěli diskriminaci jiné rasy či rodu, nebo přistěhovalců, těch, kteří zneužili své moci a utlačovali chudé, zneužívali mladistvé, zabíjeli nenarozené.

I my se chceme připojit ke Svatému otci kajícím přiznáním a přijetím pokání. Cítíme však, že musíme vyznávat i konkrétní viny křesťanů našeho národa, který je dnes považován za nejbezbožnější v Evropě, a přece byl kdysi téměř celý katolický. Byla to vina našich katolických bratří a sester, kteří byli nesvorní a dovedli mezi sebou válčit a zabíjet se pro majetky a moc, někdy k tomu dokonce i zneužívali náboženství v takzvaných náboženských válkách, kteří za násilných režimů nebyli stateční, zrazovali a udávali, kteří neuměli být svědky víry a předávat víru dalším generacím, kteří byli svorní jen v situaci ohrožení, ale jindy uhádaní, sobečtí a neochotní spojit se pro společné dobro.

Někteří nesli spoluvinu na utrpení Židů a Rómů, či vyhánění Němců. Někteří z nás nesou vinu na tom, že dnes mnohé rodiny odmítají děti a náš národ vymírá, že mnoho dětí strádá v rozbitých rodinách, že mnozí mladí lidé nemají cíl svého života, nezakládají zdravé rodiny, protože sami šťastné rodiny nepoznali, propadají drogám, alkoholu a sexu, žijí prázdný život bez naděje, že příroda trpí bezohledností člověka, který se chová jako nezodpovědný vládce, že politický život má tak nízkou kulturu a ekonomika se nedaří pro slabou morálku...

Je třeba, abychom se nejen ke svému podílu na těchto vinách přiznali a omluvili především Bohu, ale abychom udělali i jasné rozhodnutí, které ovlivní lepší budoucnost. Naštěstí vidíme v našich dějinách i mnoho světlých osobností světců a skvělých hrdinů, moudrých učitelů i vládců, hrdinů slavných i bezejmenných, milujících a obětavých otců i matek. Naštěstí jsou mezi námi lidé, kteří žijí podle svého svědomí, kteří se snaží stavět na první místo ve svém životě nejvyšší dobro - Boha, kteří bohatě rozdávají okolnímu světu z krásy svého srdce naplněného Bohem, kteří budují krásné rodiny i za cenu obětí rozšiřujících jejich srdce, lidé, kteří nezištně slouží veřejnosti, pracují pro chudé, budují charitní díla, poctivě podnikají či spravují majetky, zajišťují jiným práci, kteří jsou tvůrci pokoje a hrdiny stavějícími mravní hodnoty výš než zisky, lidé poctivě žijící z víry a proto jsou i znameními naděje.

Bratři a sestry,

blíží se slavnost svatých Cyrila a Metoděje, kteří přinesli našim předkům evangelium naděje a na něm postavili kulturu i mravnost a právo našeho národa. Český kníže Bořivoj s kněžnou Ludmilou, prarodiče svatého Václava, přijali křest od sv. Metoděje. Proto chceme v tomto roce Velkého jubilea na moravském Velehradě 5. července obnovit své vyznání víry a rozhodnutí pro Boha. Každý z nás, kdo poctivě otevře své srdce Boží lásce a postaví Boha na první místo svých přání, tužeb a rozhodování, kdo bude mít odvahu žít ve světě podle Ježíšových zásad a dělit se s druhými o poklad víry a naděje, osobně přispěje k šťastnějšímu životu našeho národa v třetím tisíciletí. Připojte se k nám tímto rozhodnutím ať už osobně na Velehradě, nebo při bohoslužbách ve vašich chrámech. Zvláště zveme ty, kteří se vzdálili od křesťanské praxe a nechodí pravidelně do kostela, či dlouho nebyli u svátosti smíření, nebo žijí v manželství bez církevního sňatku, i když byl možný, nebo se v mládí nedostali ke svátosti biřmování a dnes se jim zdá pozdě - využijte tohoto roku, dnes je čas spásy, nyní je milostivé léto Hospodinovo.

Děkujeme vám za ochotu k velkorysosti a za odvahu víry, z níž pramení nová naděje. Provázejte toto dílo obnovy svými modlitbami. Také my zůstáváme ve spojení modlitby s vámi a všem ze srdce žehnáme.