„Viděli jsme, jak je jí těžko a každý den jsme se vroucně modlili, aby se jí ulevilo. Pukalo nám srdce při pohledu na to, jak se trápí. V noci tiše plakala bolestí a každý pohyb byl pro ní doslova utrpením. Nemohli jsme se na nic soustředit, všechny naše myšlenky byly při naší nemocné stařence.
Asi po dvou týdnech trápení jsme se vraceli právě z kostela, když se před námi objevil jakýsi mlhavý obláček, který stále měnil tvar. Stáli jsme a nevěřili vlastním očím. V oparu se zhmotnila tvář naší milované babičky. Všichni, bylo nás pět, jsme ji spatřili. Najednou jsme uslyšeli její hlas jak nám říká:
„Pán mě volá k sobě a já nemohu odejít, protože vy to nechcete. Netrapte se už, přestaňte se modlit za mé uzdravení. Nehte toho, ať mohu v klidu odejít do jeho bezpečné náruče a království.“
Obláček se rozplynul, my jsme stáli zaraženi, koukali jsme jeden na druhého a jen velmi těžko jsme se snažili uvěřit tomu, co jsme viděli.
Věděli jsem, že je něco kolem nás, co nás nutí přestat modlit se za nemocnou a umírající babičku, a tak, i když s těžkým srdcem, jsme splnili tuto zvláštní prosbu. Naše babička za dva dny zemřela s úsměvem na tváři.