Polemika, která se tu začala odvíjet, trpí - bohužel - určitou jednostranností.  A jelikož - abych odcitoval prvního účastníka této debaty Petra Válka - "ze zkušenosti  víme, že častým  opakováním jednoho, třeba i neověřeného stanoviska,  dochází k jeho přijetí za  pravdu" - jsou  jednostranné informace důvodem napsání těchto mých řádek.

Petr Válek tedy píše:

"V rozhovoru s Ivanem O. Štampachem jsme se mohli dovědět mnoho nového.  Například, že nevystoupil z  Katolické církve, a co více, že mezi  Starokatolickou a Katolickou církví prý není  žádný rozdíl. Jak  snadno se v rozhovorech vrší různá tvrzení, ale kritický rozum  si  přesto žádá nazvat věci pravými jmény.

Pokud chce I. Štampach  říkat, že se starokatolíci liší pouze volbou svých  farářů a biskupů,  dobrovolností celibátu, způsobem řízení farností, ale jinak  jde  úplně o stejnou církev  dokonce dle jeho slov "katolickou",  pak se dopouští  zásadního omylu. Takový názor je nesolidní i vůči  katolíkům, kterým byla dosud  jeho činnost v Katolické církvi sympatická.

Nejen z uvedeného rozhovoru je přece naprosto jasné, že rozdíl  mezi  Katolickou a Starokatolickou církví je hlubší, než by se mohlo  myslet, a že je  nemožné sedět na dvou židlích zároveň. "

Podívejme se nejprve, co k této části odepsal Ivan O. Štampach:

"Je známo, že láska nebývá vždy  opětována. Zralý člověk  se s tím umí vyrovnat. V článku  na nějž  se odvolává ctihodný pán Petr Válek, i v jiných svých  veřejných projevech  vyjadřuji úctu k Římskokatolické církvi. I  při jistých výhradách k modelu jejího  řízení si uvědomuji svou  osobní spřízněnost s touto tradicí. Pan Válek tyto mé  projevy  odmítá. Naštěstí není oficiálním reprezentantem této církve. Ta  se ústy  svých představitelů vyjadřuje mnohem laskavěji.   Ač  je to panu Válkovi divné, opravdu jsem z Katolické církve nevystoupil.  Neprojevil jsem vůli opustit ji ani výslovně ani nepřímo. Je nadále  mou duchovní  vlastí. Dílčí výhrady vůči její římské větvi projevuji  účastí na životě  alternativního, rovněž katolického společenství  a službou v něm.  "

Podle Jana Ryby v dalším příspěvku "Na Štampachovo tvrzení, že neopustil Katolickou  církev, nemá  podle mého názoru cenu reagovat, protože fakt, že  nikdo nemůže zároveň sedět na  dvou židlích, je každému doufám zřejmý."

Jana Petrová je argumenty Petra Válka v této věci  nadšená, neboť "jsou v tomto ohledu jasné, snadno pochopitelné - na rozdíl od p. Štampacha, který neví, že jeho dílčí výhrady vůči římskokatolíkům jsou z hlediska jejich fundamentální teologie velmi podstatné."

Tak se tedy na tyto "argumenty" Petra Válka podívejme pozorněji. Předně - a to by se nemělo stávat - podkládá I. O. Štampachovi stanovisko, které nezastává: totiž, že mezi Starokatolickou a Katolickou církví není žádný rozdíl. Jak to je, to si každý snadno zkontroluje přečtením onoho rozhovoru I.O. Štampacha s Tomášem Skácelem. Naopak je zřejmé, že I.O. Štampach velmi pečlivě rozlišuje mezi Církví Kristovou, jediným Tělem Kristovým, k němuž jsme přivtěleni křtem (viz např. Ekumenický katechismus I, str. 145) - a na druhé straně konkrétními církevními společenstvími, skrze něž se tato jediná Církev uskutečňuje: tedy i církví Římskokatolickou či Starokatolickou. Teologickou diskusi k tomu povedu dále, avšak už nyní je možno Petru Válkovi "odpískat" docela nepěkný faul.

A teď tedy k "argumentům teologickým". Vrcholí v lapidárním přirovnání, že nikdo nemůže sedět na dvou židlích. Ono sice toto přirovnání hned na první pohled značně kulhá - právě z hlediska postoje Štampachových kritiků - neboť tím vlastně kladou Starokatolickou i Římskokatolickou církev na stejnou úroveň (obě jsou to "židle"), ale to je jen nepodstatný detail. Je třeba jít k "jádru věci" - jak je to s katolicitou Starokatolické církve.

Jako rozcvičku bych doporučil pozorné pročtení kánonů 817 až 819 Katechismu katolické církve. Tam je možno se dozvědět např. že "Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou... Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu. Proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu."

V kánonech 830 až 835 se dozvídáme, co to znamená "katolická" - abychom pak v kánonech 836 až 838 byli uvedeni do toho "Kdo patří do katolické církve". A tam jsme opět ubezpečeni, že "... ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém. S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy eucharistie."

Vzhledem k dodržení apoštolské posloupnosti i skutečnému obsahu starokatolické teologie lze sotva pochybovat o tom, že postoj zde vyjádřený vůlči pravoslavné církvi nelze vztáhnout (dokonce ještě lépe) i vůči starokatolíkům.  I když tedy budeme hájit, že Církev Kristova se uskutečňuje (subsistuje) v největší plnosti ve společenství církve římskokatolické, rozhodně nelze upřít ani ostatním církvím, že se i ony podílejí (byť v různé míře) na uskutečňování jediné Církve Kristovy - svaté a katolické - z apoštolského vyznání víry. U církví s platnými svátostmi (tedy s apoštolskou posloupností) je pak výslovně uvedena veliká blízkost tohoto uskutečňování. Bylo by projevem naduté zaslepenosti vylučovat tyto sestry a bratry z podílu na katolicitě, neboť "Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická  církev." (kánon 830 cituje sv. Ignáce z Antiochie).

Čili - zdánlivě samozřejmý "argument" Petra Válka o nemožnosti "sedět na dvou židlích"- se ukazuje jako vážné nepochopení (římsko) katolického chápání katolicity.

Podívejme se tedy na další "argumenty", jejichž logičností je tolik přesvědčena Jana Petrová. Takto se vyjadřuje P. Válek k osobní situaci I.O. Štampacha:

"Je zvláštní,  čím vším může I. Štampach  ospravedlňovat svůj nynější vztah s  Katolickou církví. Jestliže z vlastního  rozhodnutí začal pracovat  v jiné církvi, co jiného mohlo zbýt katolickým  autoritám, než  pouze veřejně deklarovat Štampachův stav? Tzn. stav  starokatolického  duchovního  neslučitelný zároveň se stavem duchovního v  Katolické  církvi"
.
Už jsme si vyjasnili, jak problematické je to s užíváním termínu "církev". Takže  tvrzení, že I.O. Štampach "začal pracovat v jiné církvi" si musíme přeložit jako "v jiném společenství uskutečňujícím jedinou Církev Kristovu". Dobře. A tvrdí snad I. O Štampach něco jiného? Neuznává, že z hlediska své služby v Římskokatolické církvi je exkomunikován? Nikoli, uznává, i když ho to mrzí. Své služby nabídl starokatolíkům nikoliv proto, že by uvnitř Římskokatolické církve nemohl věřit, ale proto, že v ní nemohl pracovat ve shodě s přesvědčením o svém poslání. Je možno s tím nesouhlasit (a já jsem mu svůj nesouhlas jasně vyjádřil), ale lidsky je to docela pochopitelné. Rozhodně ne "zvláštní".

Autor je redaktor Redakce náboženského života Českého Rozhlasu

Jan Ryba se na základě tohoto článku za svou chybu omluvil.

Pokračování příspěvku přinese Magazín ChristNet.eu v pondělí

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.