Eva Henychová nedávno hrála českým vojákům v Bosně a proto jsem začal právě odtud:
Jak ses dostala do Bosny, jak tě tam vojáci přijali, jak se jim líbil tvůj koncert?
Do Bosny jsem se dostala na pozvání vojenského kaplana, kterým tam od loňského října do letošního dubna byl evangelický farář Václav Hurt. Pozval si mě tam, on říkal, abych tam přinesla trochu něhy mezi ty vojáky. Takže jsem tam měla dva takové oficiální koncerty pro ty jejich největší základny. Řekla bych že mě přijali velmi dobře, nevím, jestli to je proto, že mám ráda muže, anebo proto, že oni mají rádi mě. Asi to pro ně byla změna. Oni tam vůbec nemají žádnou
kulturu, natož českou, vůbec tam za nima nikdo nejezdí. Já jsem taková poměrně nenákladná kultura, protože jsem přijela sama se svým mužem, takže si to mohli dovolit. Myslím si, že to splnilo svůj účel a byla jsem mile překvapená. Přestože tam většina z nich byli vojáci nevěřící. Byli to zřejmě lidi, kteří by tady v Čechách na můj koncert z devadesáti pěti procent vůbec nikdy nepřišli. Bylo to úspěšné a mám z toho radost.
Máš z Bosny nějaký zajímavý zážitek?
Mám. Chtěla jsem jít navštívit muslimskou mešitu, v životě jsem v ní samozřejmě nebyla. Byli jsme v jednom takovém muslimském městě, kde byla zrovna nová mešita, vedle byl takový obchůdek s duchovní literaturou. V tom obchůdku byli lidi, kteří měli na starost tu mešitu. Tak jsme za
nimi šli zeptat se, jestli ji můžeme navštívit. Oni nám řekli, že můžem, ale jenom muži, když se zujou, dáma že nesmí, protože nemá schované vlasy. Samozřejmě jsem nic neměla, ale hrozně jsem do té mešity chtěla jít, takže jsem si nakonec uvázala na hlavu takovou plátěnou bílou tašku, z těch uší jsem si nahoře udělala mašličku. No a ukecala jsem je, pustili mě tam.
V září ses vdávala, ale pořád používáš příjmení Henychová. Příjmení sis nechala, nebo ho používáš jako pseudonym?
Nechala jsem si své příjmení. Lidi mě znají pod jménem Henychová, kdybych se představovala pod novým jménem, tak bych byla jako nový člověk. To co jsem dělala těch x let, to, jak mě lidi znali a pod jakým mým jménem mě znali, to všechno by bylo pryč. Navíc si myslím, že to je naprosto nedůležité, jak se člověk jmenuje pro manželství. Spousta kněží mi to vyčítá, že to nechápou, proč.
Jaké to je, když ti manažera dělá manžel? Chová se jako šéf, nepřetěžuje tě?
Přetěžuje, ale já jsem ráda přetěžovaná. My jsme takový docela dobrý tým, mě to vyloženě baví. Rozhodně není
zas tak přísný, že by rozhodoval o tom, co budu dělat, jak často budu hrát, všechno to spolu konzultujeme. Já nešetřím jeho a on nešetří mě. Oba nás to baví, my si myslíme, že člověk to s tím šetřením nemá přehánět v jakékoli oblasti.
Plánujete přírůstek do rodiny?
Neplánujeme. Ale jsme tomu otevření.
Oba se vlastně živíte tvým hraním. Nebyl by to pak s dítětem větší problém se uživit?
No právě proto ho zatím neplánujeme. Já si to zatím neumím představit, myslím, že by to asi byla trochu čára přes rozpočet. Asi bych se stejně brzo vrátila k muzice. Já v těchhle věcech hodně měním názory, v něčem ještě nejsem tak ustálená, že bych tvrdila, že je to takhle a jinak to být nemůže. Možná před rokem bych ještě říkala trošku něco jiného, to jsem byla víc taková
"natěšená" na to manželství, tak jsem si to víc uměla představit. Pochopila jsem, že společnost, církev, po mě žádá, abych byla matkou, ale jestli to po mě žádá Bůh, to si musím zjistit já sama. Chtěla bych najít svoje originální poslání.
Myslíš, že muzika to není?
Myslím si, že to muzika je do značné míry. Kdybych řekla výlučně muzika, tak by to mohlo být zavádějící. Mohlo by to být, že chci dělat muziku za každou cenu a jakoukoli muziku. Já cítím nějaké svoje povolání, který realizuju
muzikou. K tomu, abych mohla realizovat to své povolání jsem dostala muziku jako dar. Je to pro mě
zatím na přednějším místě, než mít děti. Vím, že to možná pro někoho
zní hrozně, ale prostě to tak je. Já cítím, že Bůh se mnou chce nějak pracovat a chce skrze mě něco sdělovat. Já
jsem sice naprosto nehodný nástroj, nicméně Bůh si mě využívá a pracuje se mnou.
Je to taky to jediné, co mě činí šťastnou, když se mnou pracuje.
Co říkají tvé konverzi rodiče, kteří jsou nevěřící?
Já ani nevím, co tomu už dneska říkají... Asi už si zvykli.
Ovlivnilo je to nějak?
Já myslím, že trochu je to ovlivnilo, ale rozhodně ne nějakým radikálním způsobem, že by se třeba
nechali pokřtít nebo že by začali chodit do kostela. Tak to v žádném případě. Myslím, že něco to v nich zanechalo, ale já jsem se vlastně obrátila, když už jsem s
nimi nežila, takže to moje působení na ně je takové zpovzdálí. Spíš bych asi řekla, že je jim to docela jedno. Mí rodiče mi nikdy
v ničem nebránili. Ohledně této věci jsem s nimi nikdy žádné problémy
neměla.
Hráváš v kostelích a kaplích, ale taky v kulturních domech, klubech, čajovnách… Kde hraješ raději?
To hodně záleží na náladě, jakou v té chvíli mám. V kostele se mi třeba hraje moc dobře z toho důvodu, že do kostela vždycky přijde dost lidí a jsem si víceméně jistá co tam přišlo za lidi, vím, že to jsou většinou věřící lidi. Kdežto když hraju v klubu, těch lidí tam většinou přijde míň a já nevím, koho mám před sebou. Většinou je mi strašně milé hledat jazyk těch přítomných lidí. Mluvit tak, aby tomu rozumělo to malé procento křesťanů, co tam jsou, aby je to nepohoršilo a na druhou stranu, aby tomu rozuměla i ta většina lidí nevěřících nebo hledajících, nebo těch, co přišli na akci. Abych je neprudila a abych jim něco dala. To taky považuju za své hlavní povolání.
Vím, že mi Bůh dal schopnost mluvit. Vím, že mám dar říct na patřičném místě patřičné věci. Umím mluvit třeba s nevěřícím člověkem i třeba s nějakým hodně zatrpklým a umím mu o věcech božích vyprávět tak, že je schopen to alespoň vyslechnout a že je třeba schopen se nad tím i zamyslet. Já třeba říkám, že na mě lidi nechodí jako na zpěvačku nebo na kytaristku, ale že chodí za mnou. Píšou mi to, říkají mi to. A to že chodí za mnou, v tom právě vidím, že chodí za Bohem, který ze mne mluví. Já mu ale musím dát prostor, aby ze mě mluvil.
Nemáš při hraní v kostelech problémy s texty písní? Přece jenom nejde o styl, který by byl v kostele „zaběhnutý“.
Někdy s tím problémy mám. Stane se třeba, že někdo chce uspořádat můj koncert v kostele a předloží to panu faráři ke schválení. Pan farář řekne, že mě nezná a že chce od biskupa schválení. Že musím přinést od biskupa bumážku o tom, že jsem bezúhonná. Dokonce od biskupa Hrdličky, který má
v biskupské konferenci na starosti hudbu, mám osobní požehnání, ale některým
lidem to holt nestačí. Není to ale naštěstí moc často.
Dálniční křižovatku u Makra, kde jsem měl podle původního plánu vystoupit, jsme samozřejmě přejeli, naštěstí to není poslední brněnský dálniční nájezd. Skončili jsme tedy u Bauhausu. Poděkoval jsem za rozhovor a rozloučil se.