Na Diskuzích ChristNet.eu se nedávno objevil v tématu Křesťanství a sexualita příspěvek, který říkal, že kardinál Ratzinger se ve své knize Salz der Erde novátorsky vyslovil k rozvedeným manželstvím katolíků. Kardinál Joseph Ratzinger je přitom prefektem Kongregace pro nauku víry, která rozhoduje o závažných věroučných otázkách. V češtině vyšla jeho kniha pod názvem Joseph kardinál Ratzinger v nakladetelství Portál. Jako autor je uváděn Peter Seewald, který s ním knihu připravil. Z knihy přinášíme několik úryvků.

Rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek

Exkomunikace manželů, kteří jako rozvedení žijí v novém, církví neuznaném civilním manželství, dnes asi pochopí jen zvlášť věrní katolíci. Působí nespravedlivě, ponižujícím způsobem a nakonec i nekřesťansky. Vy sám jste v roce 1972 napsal: "Manželství je svátost ... to nevylučuje, aby společenství církve nezahrnulo také ty lidi, kteří uznávají tuto nauku a tento životní princip, ale jsou v nouzové situaci zvláštního druhu, ve které zvlášť potřebují plné společenství Kristova těla."

Nejdříve bych čistě právnicky upřesnil, že tito lidé nejsou exkomunikováni ve formálním smyslu. Exkomunikace je celý svazek církevních trestních opatření; je to omezení členství v církvi. Tento církevní trest jim není uložen, i když je postihne jeho podstata, naprosto jasně viditelná - totiž to, že nemohou přijímat. Jak jsme již řekli, nejsou exkomunikováni v právním smyslu. Jsou členové církve, kteří díky určité životní situaci nemohou chodit k přijímání. Není pochyb, že právě v našem světě, kdy stále stoupá počet rozbitých manželství, je to velké břemeno. Myslím si, že se dá unést, bude-li patrné, že jsou i jiní lidé, kteří nesmějí přijímat. Tento problém se vlastně zdramatizoval tím, že se přijímání stalo jakýmsi společenským ritem. Pak je člověk skutečně ocejchován, není-li při tom. Jestliže uvidí, že jsou i jiní lidé, kteří si musejí přiznat: Mám nějaký vroubek, nemohu přistoupit tak, jak te á jsem; a bude-li se tímto způsobem opět rozlišovat Tělo Kristovo, jak říká svatý Pavel, bude to hned vypadat jinak. To je jedna podmínka. Druhá věc je, že musejí cítit, že jsou církví přesto přijímáni, že církev trpí s nimi.

To zní trochu jako zbožné přání.

Ovšem, muselo by se to také odrazit v životě obce. A naopak, tím, že člověk na sebe tuto ztrátu vezme, dělá něco pro církev a pro lidstvo, protože vydává svědectví jedinečnosti manželství. Myslím, že k tomu patří ještě něco důležitého: člověk poznává, že utrpení a zřeknutí může být něčím pozitivním, že k němu musíme najít nový vztah. Opět si uvědomujeme, že se dá mše, eucharistie slavit smysluplně a plodně, i když se pokaždé nejde k přijímání. Je to tedy nelehká záležitost, ale uspořádá-li se lépe několik vzájemně souvisejících faktorů, bude celá věc snesitelnější.

Nicméně kněz vyslovuje slova: "Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově." Proto se ti ostatní musí cítit "neblaze".

To je bohužel trochu zamlženo překladem. Tato slova se nevztahují přímo na eucharistii. Jsou vzata z Apokalypsy a vztahují se na pozvání ke konečné svatební hostině, jejímž obrazem je eucharistie. Kdo tedy právě nemůže přijímat eucharistii, není ještě vyloučen z věčné svatební hostiny. Jde tedy vždy znovu o zpytování svědomí: Myslím na to, abych byl jednou způsobilý pro věčnou hostinu a abych i nyní přijímal způsobem předjímajícím tuto věčnost. Také ten, kdo nyní nemůže přijímat, je tímto voláním, jako všichni ostatní, upomínán, aby si na své cestě připomínal, že jednou bude přibrán k věčné svatební hostině. A možná, protože trpěl, bude dokonce více přijat.

Diskutuje se ještě o této otázce, nebo je už jednou provždy rozhodnuta a uspořádána?

V zásadě je rozhodnuta, ale přirozeně se vždycky vyskytnou jednotlivé faktické otázky. V budoucnu by se dalo například i mimosoudně rozhodovat o tom, že první manželství bylo neplatné. Mohla by o tom rozhodnout třeba zkušená místní duchovní správa. Takový právní vývoj, který by to usnadnil,je myslitelný. Ovšem zásada, že manželství je nerozlučné a že ten, kdo opustil platné svátostné manželství svého života a vstoupil do jiného, nemůže přijímat, platí jako zásada opravdu definitivně.

Stále znovu jde o tuto věc: Co musí církev ze své tradice zachovat a co případně může odložit?Jak se tato otázka rozhoduje? Existuje snad nějaký seznam se dvěma sloupci? Vpravo stojí: Co provždy platí, vlevo stojí: Co může být opraveno?

Ne, tak jednoduché to samozřejmě není. V tradici jsou však věci různé závažnosti. Dříve se v teologii mluvilo o stupni jistoty, což nebylo tak nepřípadné. Mnozí říkají, že se tam zase musíme vrátit. Výraz hierarchie pravd ukazuje stejným směrem: že totiž není všechno stejně závažné, že existují věci podstatné - velká koncilová rozhodnutí, výpovědi Kréda - které určují cestu a jako takové patří k trvalému životu církve, k její vnitřní identitě. Pak jsou tu různá rozvětvení, která s tím souvisejí a také patří ke stromu, nejsou však stejně důležitá. Identita církve má jasné poznávací známky. Není to identita strnulá, ale živá, která zůstává věrna sama sobě, i když se vyvíjí.