Vážené dámy a vážení pánové

1. Velmi rád vítám vás všechny, kdo jste se sešli, abyste na tomto mezinárodním kongresu uvažovali o složitém a citlivém tématu transplantací. Děkuji profesorovi Raffaello Cortesinimu a profesorovi Oscaru Salvatierrovi za jejich laskavá slova na uvítanou a zvlášť zdravím přítomné představitele Itálie. Děkuji vám všem za vaše milé pozvání k účasti na tomto setkání a velmi oceňuji s jakou vážností se zabýváte morálním učením církve. S úctou k vědě a s pozorností obrácenou především k Božímu zákonu není cílem církve nic jiného, než integrální dobro lidské osoby.

Transplantace jsou velkým krokem vpřed ve službě vědy člověku a nemálo lidí dnes vděčí za své životy transplantovanému orgánu. Transplantace se postupně ukázaly jako platný prostředek k dosažení prvořadého cíle vší medicíny, jímž je služba lidskému životu. Právě proto jsem ve své encyklice Evangelium Vitae naznačil, že jednou z cest rozvíjení autentické kultury života „je darování orgánů provedené eticky přijatelným způsobem proto, aby šanci na zdraví, ba i život samotný, dostali nemocní, kteří někdy již jinou naději nemají.“ (čl 86).

2.. Podobně jako všechny výsledky lidského pokroku předkládá i tato konkrétní oblast lékařské vědy se vší nadějí na zdraví pro mnohé i některé kritické problémy, jež je nutno zkoumat ve světle rozlišující antropologické a ethické reflexe. I v této oblasti medicíny musí být základním rozlišovacím kritériem obrana a podpora integrálního dobra lidské osoby v souladu jedinečnou důstojností, která nám přísluší pro naše lidství. Z toho zjevně plyne, že každý medicínský úkon vykonaný na lidské osobě je podřízen omezením a to nejen omezením plynoucím z technických možností, ale i mezím daným respektem k samotné lidské přirozenosti chápané v její plnosti: „pokud je něco technicky možné, není jen z tohoto důvodu morálně přípustné“. (Kongregace pro nauku víry, Donum Vitae,4).

3. Jak jsem již poznamenal při jiné příležitosti má každá transplantace orgánů svůj zdroj v rozhodnutí velkého etického významu: „nabídnout bez nároku na odměnu část vlastního těla pro zravía prospěch druhé osoby“ (Řeč k účastníkům kongresu o orgánových transplantacích, 20. června 1991, čl. 1). Právě v tom spočívá ušlechtilost činu, který je projevem opravdové lásky. Nejde jen o to, že se vzdáváme něčeho, co nám patří, ale že dáváme kus sebe sama, protože „vzhledem k podstatné jednotě s duchovou duší nelze lidské tělo považovat jen za souhrn tkání, orgánů a funkcí…spíše je konstitutivní částí osoby, která se skrze ně projevuje a vyjadřuje, “ (Kongregace pro nauku víry, Donum Vitae, 3).

Proto musí být každý postup směřující ke komercionalizaci lidských orgánů, nebo k tomu, aby byly požadovány za předměty směny či obchodu považován za morálně nepřijatelný, neboť používání těla jako „objektu“ porušuje důstojnost lidské osoby. První bod má ethicky velmi důležitý důsledek, totiž potřebu informovaného souhlasu. Lidská „autenticita“ tak rozhodného činu vyžaduje, aby jedinci byli náležitě informováni o příslušeném procesu, aby byli připraveni souhlasit nebo odmítnout svobodně a svědomitě. Svou vlastní ethickou platnost v případě nepřítomnosti souhlasu dárce má i souhlas příbuzných. Analogický souhlas má přirozeně dát i příjemce darovaných orgánů.

4. Uznání jedinečné důstojnosti lidské osoby má i další základní důsledek: životně důležité orgány, které se v těle vyskytují po jednom lze odejmout jen po smrti, tedy poté, co je tělo příslušného člověka spolehlivě mrtvé. Tento požadavek je samozřejmý, jiný postup by totiž vedl k záměrnému usmrcení dárce při odběru orgánů. Zde vzniká jedna z nejdiskutovanějších otázek současné bioetiky a rovněž vážná starost obyčejných lidí. Mám na mysli problém bezpečného zjištění faktu smrti. Kdy lze osobu považovat za zcela určitě mrtvou? V tomto ohledu je užitečné připomenout, že smrt osoby je jednotlivou událostí spočívající v rozpadu jednotného a integrovaného celku, jímž je já lidské osoby. Je výsledkem oddělení životního principu (duše) od tělesné skutečnosti osoby. Smrt osoby, chápaná v tomto svém primárním významu, je událostí, již nemůže žádná vědecká technika či empirická metoda přímo zjistit.

Přesto lidská zkušenost ukazuje, že jakmile smrt nastane, projeví se nevyhnutelně jisté biologické známky, které se medicína naučila rozeznávat s rostoucí přesností. V tomto smyslu nelze kritéria používaná dnešní medicínou k spolehlivému zjištění smrti nelze chápat jako vědecko-technické zjištění přesného okamžiku smrti osoby, ale jako vědecky bezpečné prostředky identifikace známek, že osoba je skutečně mrtvá.

5. Jak je dobře známo, už nějaký čas vědecké přístupy k spolehlivému zjištění smrti přesunuly důraz od tradičních kardio-respiračních známek k tzv. „neurologickému“ kritériu. Konkrétně jde o to, že se podle jistých jasně stanovených parametrů obecně zastávaných mezinárodním vědeckým společenstvím, zjišťuje úplné a nevratné zastavení veškeré mozkové aktivity (v malém mozku, velkém mozku i mozkovém kmeni). To je pak považováno za známku, že organismus jednotlivce již pozbyl své integrativní schopnosti. Ohledně parametrů užívaných dnes k spolehlivému zjištění smrti—ať „encefalitické“ nebo tradičnější kardio-respirační—nečiní církev technická rozhodnutí. Omezuje se na svou evangelní povinnost porovnávat data poskytovaná lékařskou vědou s křesťanským porozuměním jednotě lidské osoby a poukazovat na podobnosti a možné konflikty schopné ohrozit respekt k lidské důstojnosti.

Zde lze říci, že je–li kritérium přijaté v poměrně nedávné době pro spolehlivé zjištění smrti, konkrétně úplné a nevratné zastavení vší činnosti mozku, používáno se vší přísností, nedochází, zdá se, ke konfliktu se zdravou antropologií. Proto mohou zdravotničtí pracovníci profesionálně zodpovědní za spolehlivé konstatování smrti užít tato kritéria v každém jednotlivém případě jako základ k dosažení takového stupně jistoty ethického úsudku, který morální učení označuje za „morální jistotu“. Tato morální jistota je považována za nutný a dostatečný základ pro ethicky správný postup. Pouze v případě, kdy existuje taková jistota a kdy již byl dán poučený souhlas dárcem či jeho zákonnými zástupci, je morálně správné zahájit technické procedury nutné k odstranění orgánů pro transplantaci.

6. Další ethicky velmi důležitou otázkou je přidělování darovaných orgánů pomocí seznamů čekatelů a přiřazování priorit. Navzdory podpoře rozhodnutí darovat orgány jsou v mnoha zemích zdroje k pokrytí potřeb medicíny nedostatečné. Proto je třeba vytvářet seznamy čekatelů transplantací na zakládě jasných a náležitě odůvodněných kritérií.Z morálního hlediska je zřejmý požadavek spravedlnosti, aby kritéria pro přidělování orgánu nebyla v žádném ohledu „diskriminující“ (tedy založená na věku, pohlaví, rase, náboženství, společenském postavení atd.) nebo „utilitární“ (tedy založená na pracovním výkonu společenské prospěšnosti atd.). Rozhodnutí o tom, kdo má mít při získání orgánu přednost má namísto toho spočívat na imunologických a klinických fakotorech. Každé jiné kritérium se ukáže jako zcela arbitrární a subjektivní a selže v uznání vnitřní hodnoty každé lidské osoby jako takové, hodnoty nezávislé na jakékoliv vnější okolnosti.

7. Poslední problém se týká alternativního řešení problému hledání lidských orgánů pro transplantace, které je dosud ve velice experimentálním stadiu, konkrétně xenotransplantací, tedy transplantací živočišných orgánů. Není mým cílem detailně zkoumat problémy spojené s tímto druhem zásahu. Pouze připomenu, že již v roce 1956 papež Pius XII. otevřel otázku jejich legitimity. Učinil tak, když komentoval vědeckou možnost, tehdy předvídanou, transplantace zvířecích rohovek lidem. Jeho odpověď je poučná i pro nás dnes: v principu tehdy prohlásil, že předpokladem přípustnosti xenotransplantace je skutečnost, že nedojde k narušení psychologické nebo genetické integrity přijímající osoby. Současně musí být doložena biologická reálnost úspěšnosti transplantace i to, že příjemce nebude vystaven nadměrnému riziku (srv. Řeč k Italskému sdružení dárců rohovek a očních lékařů, 14. května 1956)

8. Závěrem chci vyjádřit naději, že díky dílu tolika velkorysých a výborně školených lidí bude vědecký a technologický výzkum v oboru transplantací pokračovat a rozšíří se k experimentům s novými terapiemi, které vystřídají transplantace, jak slibuje, zdá se, nejnovější vývoj protetiky. V každém případě je nutno se vyhýbat metodám, které nedokáží respektovat důstojnost a hodnotu lidské osoby.Mám na mysli zejména pokusy o lidské klonování s cílem získat orgány pro transplantace: takové techniky, pokud zahrnují manipulace a ničení lidských embryí nejsou morálně přijatelné ani tehdy, když cíl k němuž směřují je sám o sobě dobrý.

Sama věda ukazuje k jiným formám léčebných zásahů, které klonování či užití embryotických buněk nezahrnují, ale používají kmenové buňky dospělých. To je směr, jímž se musí výzkum ubírat, pokud chce respektovat důstojnost každé lidské bytosti a to i v embryonálním stadiu. Při zkoumání těchto různých problémů je důležité slyšet hlas filosofů a theologů. Jejich pečlivé a kvalifikované posouzení etických problémů spojených s transplantacemi může pomoci vyjasnit kritéria posouzení mravní přijatelnosti různých druhů transplantací včetně jejích podmínek zejména ohledně ochrany individuality každé osoby.

Chovám důvěru, že společenští, političtí a vzdělávací vůdci obnoví své odhodlání podporovat autentickou kulturu velkorysosti a solidarity.Je třeba vštěpovat lidem, zejména mladým, do srdce opravdový a hluboký smysl pro potřebu bratrské lásky, lásky jež může najít své vyjádření v rozhodnutí stát se dárcem orgánů.

Kéž Pán každého z vás posiluje ve vaší práci a vede vás ve službě opravdovému lidskému pokroku. Toto přání provázím svým požehnáním.

Řím, 29. 8. 2000