V. Církev: Království Boží a Království Kristovo

18. Posláním církve je „hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“ (68). Církev je na jedné straně „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ (69). Je proto znamením a nástrojem království a je povolána království ohlašovat a ustavovat. Na druhé straně je církev „"lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“(70) a je proto „Kristovým královstvím, tajemně již přítomným“ (71) a tvoří jeho zárodek a počátek. Boží království má eschatologickou dimenzi, je skutečností přítomnou v čase, ale jeho plné uskutečnění nastane až završením nebo dokončením dějin (72).

Význam pojmů nebeské království, Boží království a království Kristovo není v Písmu svatém, u církevních Otců ani v dokumentech magisteria vždy zcela stejný, ani se vždy neshoduje jejich vztah k církvi, která je tajemstvím, jež nelze úplně obsáhnout žádným lidským pojetím. Proto mohou existovat různé theologické výklady těchto pojmů. Žádný z možných výkladů ovšem nesmí popírat nebo nějak vyprazdňovat důvěrné spojení mezi Kristem, královstvím a církví. Království, jež známe ze zjevení nemůže být „odděleno ani od Krista ani od církve…Je-li království odděleno od Ježíše, není již Božím královstvím, které bylo zjeveno. Výsledkem je zmatení pojmu království, kterému tak hrozí, že bude zaměněn za čistě lidský či ideologický cíl a pokřivení identity Krista, který již nevypadá jako Pán, jemuž se jednoho dne musí vše podřídit (srov. 1 Kor 15, 27). Podobně nelze království oddělovat od církve. Je pravda, že církev není sama sobě cílem, jelikož je zaměřena k Božímu království, jehož je zárodkem, znamením a nástrojem. Přesto i když zůstává odlišená od Krista a království je církev s Kristem i královstvím nerozlučitelně spojena.“ (73).

19. Konstatovat nerozlučitelný vztah mezi Kristem a královstvím neznamená přehlížet skutečnost, že Boží království—i pokud je zvažováno ve své historické fázi---není totožné s církví v její viditelné a sociální skutečnosti. Platí, že „působení Krista a Ducha mimo viditelné hranice církve“ (74) nelze vylučovat. Je proto nutno mít také na mysli, že „království znamená starost o všechny: jednotlivce, společnost i svět. Pracovat pro království znamená uznávat a podporovat Boží působení přítomné v lidských dějinách a proměňuje je. Budovat království znamená pracovat pro osvobození od zla ve všech jeho podobách. Krátce řečeno, Boží království je projevem a uskutečněním Božího plánu spásy v celé jeho plnosti.“ (75).

Při uvažování o vztahu mezi Božím královstvím, Kristovým královstvím a církví je nutno vyhýbat se jednostranným důrazům, jak k tomu dochází v případě „koncepcí, které vědomě zdůrazňují království a prohlašují ze soustředěné na království. Vyzdvihují obraz církve, která se nestará o sebe , ale naprosto se zaměřuje na svědectví a službu království. Je to, jak říkají, církev pro druhé, jako Kristus je člověkem pro druhé…Spolu s positivními rysy se v těchto koncepcích objevují i rysy záporné. Především mlčí o Kristu: království o němž mluví, je theocentricky založené, protože podle nich nemohou Kristu porozumět ti, jimž chybí křesťanská víra, kdežto různé národy, kultury a náboženství jsou s to nalézt společný základ v jedné božské skutečnosti, ať už se jmenuje jakkoliv. Z téhož důvodu velmi zdůrazňují tajemství stvoření, které se odráží v rozmanitosti kultur a náboženství, ale mlčí o tajemství vykoupení. Navíc království, jak oni je chápou, končí v tom, že v něm je jen velmi málo místa pro Krista nebo se v rekaci na udánlivý eklesiocentrismus minulosti velmi podhodnocuje církev, a to také proto, že ji považují jen za znamení a to znamení nikoli prosté dvojznačnosti. “ (76). Tyto these odporují katolické víře, protože popírají jedinost vztahu Krista a církve k Božímu království.

VI. Církev a ostatní náboženství ve vztahu ke spáse

20. Z výše uvedeného vyplývá několik bodů nutných pro theologické úvahy zkoumající vztah církve a dalších náboženství ke spáse.

Především musí být pevně věřeno, že „tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; J 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou.“ (77). Tato nauka nesmí být stavěna proti universálnímu spásnému Božímu záměru (srov. 1 Tim 2, 4); „je nutno mít stále na paměti obě pravdy, konkrétně jak skutečnou možnost spásy v Kristu pro všechny lidi i nutnost církve pro tuto spásu.“ (78).

Církev je „všeobecnou svátostí spásy“ (79), protože svým stálým tajemným spojením se svou Hlavou, Spasitelem Ježíšem Kristem a v podřízenosti Jemu má v Božím plánu nezastupitelný vztah ke spáse každé lidské bytosti (80). Těm, kdo nejsou formálně a viditelně členy církve „je spása v Kristu přístupná díky milosti, v níž mají tajemný vztah k církvi. Ta je nečiní formálně součástí církve, ale osvěcuje je způsobem odpovídajícím jejich duchovní a materiální situaci. Tato milost pochází od Krista; je výsledkem jeho oběti a je udílena Duchem svatým“ (81) a má vztah k církvi, která „podle Otcova plánu má původ v poslání Syna a Ducha svatého.“ (82).

21. Co se týče způsobu jímž je spásná Boží milost—která je vždy dávána skrze Krista v Duchu a v tajemném vztahu k církvi—přichází k jednotlivým ne-křesťanům, omezil se II. vatikánský koncil na prohlášení, že ji Bůh dává „způsobem známým jen jemu“ (83). Theologové se snaží pochopit tento problém plněji. Jejich snahu je třeba povzbuzovat, protože jistě pomáhá lépe porozumět Božímu plánu spásy a způsobům jeho naplňování. Nicméně z toho co bylo výše uvedeno o zprostředkování Ježíšem Kristem a o „jedinečném a zvláštním vztahu“ (84) církve a království Božího mezi lidmi—které je v podstatě universálním královstvím Krista Spasitele—je jasné, že by odporovalo víře považovat církev za jednu z cest ke spáse vedle těch, které tvoří jiná náboženství chápaná jako komplementární k církvi, nebo jí v podstatě rovná a to i když se o nich tvrdí, že konvergují s církví k eschatologickému Božímu království.

Různé náboženské tradice jistě obsahují a nabízí náboženské prvky, které pochází od Boha (85) a patří k tomu, co „Duch probouzí v lidských srdcích a dějinách národů, v kulturách a náboženstvích“ (86). Některé modlitby a obřady jiných náboženství jistě mohou sehrát úlohu přípravy pro evangelium tím, že jsou příležitostmi či pedagogickou pomocí k tomu, aby lidské srdce poznalo výzvu otevřít se Božímu působení (87). Nelze jim ovšem připisovat božský původ či spásnou účinnost ex opere operato, jak tomu je u křesťanských svátostí (88). Nelze navíc přehlížet, že jiné rituály, nakolik závisí na pověrách a jiných omylech (1 Kor 10, 20-1) tvoří překážku spáse (89).

22. Když přišel Spasitel Ježíš Kristus, chtěl Bůh, aby Kristem založená církev byla nástrojem spásy pro celé lidstvo (srov. Sk 17, 30-1) (90). Tato pravda víry neumenšuje upřímný respekt, který církev chová k ostatním světovým náboženstvím, současně však radikálně vylučuje mentalitu lhostejnosti „charakterisovanou náboženským relativismem, který vede k přesvědčení, že všechna náboženství jsou stejně dobrá“ (91).

Jestliže platí, že vyznavači jiných náboženství mohou přijmout Boží milost, je rovněž jisté, že objektivně vzato jsou v situaci mimořádného nedostatku ve srovnání s těmi, kdo mají v církvi plnost prostředků ke spáse (92). Ovšem, „všechny děti církve mají nicméně mít na paměti, že jejich vznešené podmínky nevyplývají z jejich vlastních zásluh, ale z milosti Kristovy. Pokud nedokáží myšlením, slovy a skutky odpovídat na tuto milost, nejenže nebudou spaseni, ale budou i přísněji souzeni.“ (93). Lze tedy chápat, že církev, podle Pánova příkazu (srov. Mt 28, 19-20) a tak jak vyžaduje láska ke všem lidem „hlásá a je povinna hlásat bez přestání Krista, který je cesta, pravda, a život (J 14, 6).V něm, v kterém Bůh smířil všechno se sebou (srov. 2 Kor 5, 18-19) nachází lidé plnost svého náboženského života.“ (94)

Poslání ad gentes si i v mezináboženském dialogu „dnes jako kdykoliv dříve uchovává svou plnou sílu a nezbytnost.“ (95). „Bůh skutečně chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy (1 Tim 2, 4) tedy,.Bůh chce spásu každého skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kdo jsou poslušni pobídek Ducha pravdy jsou již na cestě spásy. Avšak církev, jíž byla tato pravda svěřena, musí vyjít vstříc naplnění jejich touhy a pravdu jim přinést. Protože věří v universální Boží plán spásy, musí být církev misijně aktivní.“ (96). Mezináboženský dialog jako součást misijního poslání církve je právě jednou z činností církve v její misii ad gentes (97). Rovnost. jako předpoklad mezináboženského dialogu se týká rovné osobní důstojnosti stran dialogu, nikoli naukového obsahu a tím méně postavení Ježíše Krista—který je vtělený Bůh sám—mezi ostatními zakladateli náboženství. Církev, vedená láskou a respektem ke svobodě (98), musí být v první řadě oddána tomu, aby všem národům hlásala pravdu definitivně zjevenou Pánem a ohlašování nutnosti obrácení k Ježíši Kristu a připojení k církvi skrze křest a další svátosti pro plný podíl na společenství s Bohem, Otcem, Synem a svatým Duchem. Jistota o universálním spásném Božím záměru nijak neumenšuje, naopak posiluje povinnost a naléhavost hlásání spásy a obrácení k Pánu Ježíši Kristu.

Závěr

23. Tato Deklarace byla napsána se záměrem následovat v opakování a vyjasnění některých pravd víry příklad apoštola Pavla, který psal věřícím do Korinta: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal“ (1 Kor 15, 3).Postaveno před některé problematické a dokonce mylné návrhy je theologické myšlení vyzýváno, aby opět potvrdilo víru církve a přesvědčivě a účinně odůvodnilo její naději.

Při probírání otázky pravého náboženství otcové II. vatikánského koncilu učí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28, 19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (99).

Kristovo zjevení bude stále „pravou hvězdou ukazující směr“ (100) v dějinách celého lidstva. „Pravda, jíž je Kristus, se prosazuje sama jako všestranná autorita“ (101). Křesťanské tajemství překonává všechny překážky v čase a prostoru a dosahuje sjednocování lidské rodiny. „Všichni jsou ze svých různých míst a tradic v Kristu povoláni, aby měli podíl v rodině Božích dětí… Ježíš ničí zdi rozdělení a tvoří novou a nepřekonanou jednotu skrze podíl na svém tajemství. Tato jednota je tak hluboká, že církev může se sv. Pavlem říci: „Nejste tedy již cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ ( Ef 2, 19)“ (102).

Papež Jan Pavel II. při audienci poskytnuté podepsanému kardinálovi prefektovi Kongregace pro nauku víry 16. června 2000 jasně obeznámen a se svou apoštolskou autoritou tuto Deklaraci přijatou na plenárním zasedání schválil, potvrdil a nařídil její zveřejnění.

Dáno v Římě v úřadu Kongregace pro nauku víry, 6. srpna 2000 o svátku Proměnění Páně.

Josef Kard. Ratzinger
prefekt

TARCISIO BERTONE, S.D.B.
emeritní arcibiskup z Vercelli
sekretář

72. Srov. tamt., 9; srov. také modlitbu k Bohu v Didaché 9, 4: SC 248, 176: „Kéž je církev shromážděna z končin země do tvého království“ a tamt. 10, 5 SC 248, 180: „Pamatuj Pane na svou církev…a posvěcenou ji shromáždi ze všech stran světa do svého království, jež jsi pro ni připravil.“

73. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio , 18; srov. apoštolská exhortace Ecclesia in Asia , 17: L