Mně se však jako farářovi přihodilo něco zcela opačného. Ocitl jsem se najednou asi se dvěstě členy své charismatické skupiny bez kostela.
Skoro jsem litoval, že nás není tak dvacet, protože v takovém případě by nebyl problém scházet se v nějakém větším bytě ke slavení nedělní eucharistie, jako tomu bylo i u prvních křesťanů. V Miláně jsou opravdu všechny chrámy zcela využity. Pokud ne, byly prodány či propůjčeny. Neexistují volné kostely. Naopak na periferiích se jich staví desítky nových a ve velmi moderním stylu. V pastorační aktivitě jsem však neustával. Bylo pondělí ráno a měl jsem ten den naplánováno mnoho pochůzek. Najednou jsem však ucítil jakýsi vnitřní hlas - či puzení: "Jdi do kostela sv. Benedikta!"
Kostel sv. Benedikta jsem paradoxně vynechal, protože od něho bydlím asi ve vzdálenosti pěti minut pěšky... A také jsem myslel, že bych jako jejich "farník", těžko mohl dostat povolení k celebrování.
Měl jsem sotva půl hodiny času a není mým zvykem jít za někým bez objednání. Co se stalo potom, mi připadalo již jako sen. Pan farář byl neobyčejně ochotný a asi po dvou minutách mi řekl: "Ano, můžete u nás celebrovat, máme v neděli pět mší svatých. Ta vaše bude šestá!"
A již jsme stáli v kostele a ukazoval mi, kam můžeme umístit naše liturgické předměty... Když jsem asi po dvaceti minutách telefonicky oznamoval biskupskému vikaři, že existuje tato možnost, opět jsem slyšel: "Ano, arcibiskupství souhlasí". A tak nevím, zda vím, co je to zázrak. Zdálo se mi to neuvěřitelné!
V neděli dne 25. června 2000 jsem pak mohl lidem říci "Máme nový kostel". (Abbiamo una nuova Chiesa!) A následoval nekonečný potlesk a slzy vděčnosti P. Bohu, že nás neopustil. Když jsem pak následující neděli přistupoval k oltáři Božímu v chrámu sv. Benedikta, kde působí řeholní společenství orionistů, zmocnilo se mi opravdu hluboké dojetí nad láskou našeho Pána vůči nám. Řekl jsem přítomným: "Vítám vás v domě Božím, který je nyní i vaším novým domovem! Kdo hledá ten najde, kdo tluče, tomu bude otevřeno..."