Představte si situaci. Prázdninový tábor srbských dětí z uprchlických táborů a bombardovaného města Čačak. Je den před odjezdem a řidič mi, jako hlavnímu vedoucímu tábora, sděluje, že brzdy u autobusu jsou porouchané. Je to prasklá brzdová hadička. Bez auta, daleko od civilizace, to je neřešitelný problém. Ale…..

Když jsem se ocitl o prázdninách na "srbském táboře", jako zástupce vedoucího, ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl na konci čtrnáctidenního tábora být hlavní vedoucí, a že budu opravovat rozbitý autobus na faře v Domaslavi v západních Čechách. Ale stalo se.

Před autobusem bylo přes tisíc kilometrů a tlak v brzdách se rychle ztrácel. Sundali jsme proto kolo a zjistili jsme, že svařovaná brzdová trubička (u nás je svařovat tyto trubička zakázané) je úplně utrhlá.

Nejbližší ČSAD bylo v Mariánských Lázních a ve Stříbře, což autobus nemohl za žádnou cenu přejet. Ani žádný z oslovených automechaniků, kterým jsme zavolali, si nevěděl rady. Ať prý přijedeme, a že se uvidí.

Když už se zdala situace neřešitelnou, přijelo auto, z kterého vystoupil pan biskup Radkovský.

Ihned se nabídl, že nám pomůže. Že zkusí zavolat svým známým, zda o někom nevědí, kdo by nám mohl pomoci. Zavolal také známému knězi do Stříbra a ten se spojil s místními farníky, panem Šroubem a Selbrem, kteří jsou automechaniky. Ti mu doporučili, aby někdo odvezl porouchanou součástku do Stříbra, a že se uvidí. Na to pan biskup pohotově reagoval, že se tam staví.

Ráno pak přijeli již zmiňovaní pánové, kteří součástku podle té staré vyrobili a namontovali do autobusu. Zkouška potvrdila, že namontovaná součástka je na míru přesná. A aby toho nebylo málo, celou opravu zaplatil kněz ve Stříbře. Vše ještě dovršily dvě pneumatiky, které dostal srbský řidič autobusu od pánů ze Stříbra, protože z těch, co jsme sundali, koukali již dráty.

Mnozí lidé již nevěří na zázraky a tím spíše ne na Boží pomoc. Ani já se vždy nespoléhám na tuto pomoc a mnohdy se snažím řešit problém vlastními silami. Ale to, co jsem o prázdninách prožil, ve mně zanechalo hluboký pocit důvěry, že Bůh mě nikdy neopustí.

Toto bylo moje první setkání s otcem biskupem Radkovským. Otec biskup byl doopravdy skvělý a moc ochotný. Ani na chvíli nezáváhal, i když vím, že měl jistě hodně práce. Touto cestou bych mu chtěl proto poděkovat.

Další mé poděkování patří knězi ve Stříbře, a pánům Šroubovi a Selbrovi. Jsem doopravdy srdečně rád, že mohu říct, že tyto lidé jsou moji bratři, kteří nám pomohli, když bylo třeba.