Ve 170 zemích světa dnes působí vyslanci městského státu Vatikán - nunciové. Jejich poslání je dvojí. Jako diplomaté pečují o vztahy Svatého stolce s hostitelskou zemí a jako papežovi vyslanci spolupracují s místní církví a zabezpečují její úzký kontakt s Římem. Úřad nuncia zastávají římskokatoličtí duchovní, většinou titulární biskupové, tedy biskupové, kteří nespravují konkrétní diecézi, ale jsou jmenováni do nějaké již jen formálně existující diecéze, většinou z prvokřesťanských dob. Pro jejich misi je jim propůjčena hodnost arcibiskupa.

Prvořadým úkolem nuncia je péče o vztahy Katolické církve v zemi, kam je vyslán s Vatikánem. Informuje Svatý stolec o situaci a stavu místní církve i všem, co ovlivňuje její život a "dobro duší" obecně. Dále patří mezi jeho úkoly pomoc a rady biskupům místní církve a jejich biskupské konferenci (aniž by tím zasahoval a narušoval jejich legitimní autoritu a pravomoc). Mezi nejcitlivější povinnosti nuncia patří jeho role při vybírání kandidátů biskupského úřadu tam, kde biskupy jmenuje papež. Nuncius do Říma předává nebo navrhuje jména vhodných kandidátů a podle příslušných církevních předpisů zabezpečuje informativní proces výběru nových biskupů.

Formalizované diplomatické vztahy Vatikánu s dalšími státy datují svůj počátek do 15. století, kdy Francie, Španělsko, benátská republika a další tehdejší evropské mocnosti začaly zřizovat svá stálá zastoupení u papežského dvora a oplátkou přijímaly apoštolské nuncie, obecně zvané papežovi vyslanci. Novodobé postavení nuncia mimo jiné upravuje článek 4. protokolu Vídeňského kongresu ze 4. června 1815, který stanoví pro nuncia hodnost doyena diplomatického sboru, potvrzený ve Vídeňské konvenci z roku 1961. Doyen je zástupce diplomatického sboru v dané zemi.

Ve vztazích s vládou hostitelské země zaujímá přední místo v nunciově práci oblast vztahů církve a státu, především vypracování a uvedení v život konkordátů (mezistátních smluv o postavení Katolické církve v dané zemi mezi ní a Vatikánem) či obdobných smluv. Dalšími významnými povinnostmi vatikánských diplomatů je podpora iniciativ mezinárodní spolupráce, mírového úsilí a rozvoje. S biskupy místních církví se mají podílet na rozvoji vztahu s nekatolickými církvemi a jinými náboženstvími.

V řadách nunciů působilo mnoho výjimečných postav Katolické církve. Mimo jiné z nich vzešli dva velcí papežové 20. století. Eugene Paccelli byl zvolen papežem v roce 1939 a přijal jméno Pius XII. V roce 1958 je pak vystřídal Angelo Roncalli, Jan XXIII.

(Zenit)