Až papež příští rok v červu zavítá na Ukrajinu překoná tím deset století starou hradbu. Vstupem na ukrajinskou půdu pronikne do etnické a kulturní oblasti, kterou Rusko řadí do své pokrevní přízně.

Alexandr Solženicyn v knize Ruská otázka na konci 20. století před šesti lety napsal „Ruský duch a ruská kultura existují po staletí a ti kdo jsou ve své duši a svědomí věrni tomuto dědictví…jsou Rusové.“ Už v roce 1990, když psal dal jasně najevo, kdo jsou oni věrní: Rusko, Ukrajina a Bělorusko, jeden národ rozdělený ve tři větvě „jen vinou nešťastné mongolské invaze a polské kolonizace.“

Kmeny v těchto zemích, které přijaly křesťanství nalezly v pravoslaví vzácný prvek kulturní soudržnosti. Jejich abecedu, cyrilici, například vytvořili misionáři Cyril a Metoděj k tomu, aby uzpůsobili Písmo slovanské řeči. Postupem doby se tato abeceda stala nástrojem přenosu orální kultury do psané podoby, jež se stala nejdůležitějším společným vlastnictvím všech tří národů.

Následováním byzantského modelu a v úzkých vztazích mezi církví a říší nalezly v náboženství vzor pro státní strukturu a první rysy národní identity.

V roce 1054 pak bylo dokonáno velké trauma schismatu, jímž vyvrcholil spíše kulturní než theologický proces oddalování, započatý v sedmém století. V theologické rovině spor o Trojici odstartovala známá otázka „filioque“ v Krédu (…z Otce i Syna vychází… pozn. red.). Zmíněného roku vydal papež Lev IX: exkomunikační bulu zbavil společenství církve konstantinopolského patriarchu Michaela Cerularia. Patriarcha obratem exkomunikoval římskou církev. Následný turecký tlak na pravoslavné země pomohl posílit pravoslavný patriarchát v Moskvě, který vedl největší množství věřících.

Jan Pavel II. tak přiletí do země, která tisíc let hleděla k Moskvě a jejíž identita je pevně zakotvena v pravoslaví. Dokládají to i statistiky: Rusové, Ukrajinci a Bělorusové tvoří 72% vyznavačů pravoslaví po celém světě. I proto bude příchod římského biskupa do tohoto prostředí historickou událostí.

Papežova návštěva Ukrajiny může také pomoci přiblížit stále neuskutečněnou touhu Jana Pavla II: navštvit samotnou Moskvu, připomínají v této souvislosti představitelé Vatikánu.

Arcibiskup Walter Kasper, sekretář papežské rady pro jednotu křesťanů nicméně v pondělí ohlášenou pouť popisuje jako „velmi citlivou záležitost“.

V rozhovoru pro italské noviny Avvenire Kasper uvedl: „Na Ukrajině existuje problém s řeckokatolickou církví potlačenou za Stalina. Její věřící od roku 1946 prožili mnoho utrpení, téměř všichni jejich biskupové byli povražděni. Po znovunabytí svobody prožila řecko-latinská církev znovuzrození. Později začalo vznikat napětí mezi ní a pravoslavnou církví spadající pod moskevský patriarchát. Naštěstí se je ale podařilo uvolnit.“ Jak Kasper doplnil pravoslaví bylo na Ukrajině v posledních desetiletích rozděleno na „tři obedience“, jen jedna z nich se přitom přidržela moskevského patriarchátu.

„Proto je papežova cesta důležitá z ekumenického hlediska. Doufám, že přispěje k zlepšení vztahů s ruskou pravoslavnou církví,“ podtrhl sekretář. Nicméně současně vyzdvihl i význam návštěvy pro samotnou Ukrajinu žijící nyní v postsovětském světě v období velké hrdosti. Lidé, kteří prošli dlouhým utrpením vidí v papežově návštěvě znamení naděje pro jejich budoucnost.

„Doufám, že cesta na Ukrajinu bude moci být krokem směrem k Moskvě. Ruská pravoslavná církev je největší z pravoslavných církví a Svatý Otec velmi touží setkat se s jejím patriarchou. Prvním krokem by mohlo být právě vyřešení napětí na Ukrajině. Doufáme, že se nám podaří tento krok provést,“ uzavřel arcibiskup Walter Kasper.

Zpracováno podle materiálu agentury Zenit