"Bůh je láska ničím neomezená,"

Tomáš Zdechovský (TZ): Nedávno jste vydala sbírku nazvanou Dvouminutové ticho, která je věnována vaší sestře. Proč zrovna jí?

Jaroslava Rychtaříková-Dadáková: Knížku jsem věnovala mé sestře, protože byla v nejtěžších chvílích opravdu vždy se mnou. A za to jí děkuji. A navíc, fotografováním tanků v Praze, v prvním týdnu okupace, jsem dostala do nebezpečí i ji. Ale to si člověk uvědomí až dodatečně. Myslím, že si Marcelka to věnování zaslouží. Vždyť byla také často mým prvním a mnohdy i jediným čtenářem.

foto: archiv redakce

TZ: Proč se tato sbírka jmenuje zrovna Dvouminutové ticho?

Rychtaříková-Dadáková: Sbírka se jmenuje Dvouminutové ticho podle úvodní stejnojmenné básně, vzniklé koncem srpna 1968. Dvouminutové ticho, které může trvat věčnost. Bylo mi devatenáct a napsala jsem to, co jsem cítila. A to byla bolest.

TZ: Jaké nejdůležitější poznání vám přinesl srpen 1968?

Rychtaříková-Dadáková: Jaro 1968 přineslo naději, 21. srpen rozčarování a bolest.  Dlouho jsem bojovala s averzí ke všemu sovětskému, včetně ruského jazyka. Desetiletí! A srpnové poznání? Poznání podlosti a zrady. V konkrétní podobě.

TZ: Měla jste v době, když jste psala sbírku nějaký básnický vzor?

Rychtaříková-Dadáková: Těžko je mi hovořit o vzoru či vzorech. Kdo mě v těch letech nejvíce oslovil, zasáhl  a oslnil, byl básník Vladimír Holan. V šedesátých letech vychází jeho Bolest, Na sotnách…, do poetické  vinárny Viola chodíme opakovaně na inscenaci Noci s Hamletem, recitují Radovan Lukavský, Miroslav Doležal a Dagmar Sedláčková. Zážitek je to nezapomenutelný. Knižní vydání však nelze sehnat, tak dílo s kamarádem, který má psací stroj, po částech přepisujeme.

A ještě něco mi v paměti utkvělo. Jdeme v noci přes Kampu, vidím okno Holanova pokoje v domě abbé Dobrovského zářit do tmy, cítím něco nepopsatelného,
až téměř posvátného, mám obrovskou touhu ho navštívit, pozdravit a třeba mu i ukázat to, co píšu. Ale neodvážím se, netroufnu si. Nikdy.

TZ: Který básník současnosti se vám nevíce líbí?

Rychtaříková-Dadáková: V posledních letech jsem se začala vracet k Reynekovi, Zahradníčkovi, Skácelovi a mnoha dalším. Silně na mě zapůsobila rovněž poezie Anastáze Opaska, arciopata břevnoského kláštera. Jeho knížku Život upřen do středu, jsem měla dlouho jen tak zasunutou v knihovně. Vytáhla jsem ji až po Opaskově smrti a užasla. Tolik hloubky a tak prostými slovy.  Ze současných opravdu mladých básníků mě oslovil Miloš Doležal, básník Českomoravské vysočiny. V poslední době se mi čím dál více tím víc líbí i jeho fejetony, které čtu v Lidových novinách, například S květinou. To je poezie i drama v jednom a ještě něco navíc.

TZ: Když se řekne slovo víra, co to pro vás znamená?

Rychtaříková-Dadáková: Když se řekne slovo víra…, budu citovat slova Anastáze Opaska "je to milost Boží". Pro mě díky Bohu je samozřejmostí. Kořeny tkví hluboko v dětství, ve Vlachovicích na Valašsku, kde jsem jako dítě trávila každoročně své prázdniny. Pak přišlo vlastní hledání a poznávání a nebylo zcela bez bolesti.

Dnes mohu říci to, že osobní životní zkušenost, studium minulého i současného dění kolem mě, to vše mě neustále víc a více utvrzuje v přesvědčení, že jen víra, vysílání čistých myšlenek a proseb k Bohu, k Ježíši Kristu, modlitba za nepřátele i nevědomé, jen to může planetu zachránit a jednotlivcům pomoci. Kéž se rozsvítí světlo pravého poznání v myslích a srdcích těch, kdož mají možnost rozhodovat o věcech lidských. Bůh je láska ničím neomezená a ve své velikosti nepředstavitelná. Přitom dostupná každému, kdo o ni bude stát.

foto: archiv redakce

TZ: Máte oblíbené duchovní místo, které vás inspiruje či inspirovalo?

Rychtaříková-Dadáková: Kůlna a stodola v malém domku ve Vlachovicích, dnes již zbouraném. Zahrada, záhumenek, chodníček v polích. To vše na mě působilo, tam jsem byla šťastná a o tom se mi desítky let zdá. A dnes? Dnes je to především Svatá Hora, ale také okolí Dobříše, kam chodím fotit. Dále pak Římov a Vsetínsko, samozřejmě.

TZ: Jaké je vaše životní motto?

Rychtaříková-Dadáková: Když mám práce nad hlavu a říkám si, že nic nemohu stačit, napadá mě Kempenský. Volně řečeno: "Nezáleží, jak mnoho toho člověk vykoná, ale z jak velké lásky to koná." Na Dobříši potkávám každého rána metaře, který je rád metařem. Zpívá si a se všemi se zdraví. Není to nádherný začátek dne? A tak když už tu jsme, buďme rádi! Vzdyť: "Je-li Bůh s námi, kdo nás může ohrozit?" (Řim 8,31).

TZ: Děkuji za rozhovor.

Jaroslava Rychtaříková-Dadáková se narodila v roce 1949. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk - dějepis. První verše publikovala jako studentka v Divokém víně. Po zákazu tohoto časopisu mohly její verše číst jen nejbližší přátelé. Kromě literatury se věnuje i fotografování.